V prvním páru spolu bojovalo Champagne Philipponnat Royale Réserve Non Dosé (o producentovi) vs. Champagne Tarlant Brut Zero (o producentovi). Philipponnat perlil opravdu hodně, s maličkými bublinkami. Ve vůni stále čerstvé, ale již i znatelně naležené, jablka směrem do pečených, zkaramelizovaný cukr. Suché, čisté, uleželejší, minerální, nijak složité fajn šampaňské. Měl jsem z toho ale trochu pocit „šampaňského bez dozáže je dneska populární, tak ji do našeho základního taky nedáme a budeme mít bohatší sortiment“. Prostě běžná brut varianta téhož vína je harmoničtější, příjemnější na pití. To Tarlant se na vína bez dozáže specializuje už dlouho, jejich Brut Zero je jedním z prvních v tomto stylu, nakonec jsme nakonec dali ještě jednu láhev po ochutnávce při pokecu o víně, světě a vůbec. Výraznější perlení trochu větších bublinek než u předchozího vína, čerstvá vůně, květiny, mineralita. Velmi velmi suché, opravdu řízné, osvěžující, minerální, výborné. Na léto tedy rozhodně lepší a taky bezva aperitiv, akorát je nutno počítat s tím, že konzument znalý hlavně „demíčka“ tohle nejspíš nedá…
Další souboj vypadal trošku nefér, proti sobě stálo ročníkové Champagne Drappier Blanc de Blancs Brut 2000 (o producentovi) a v druhém rohu ringu Champagne Larmandier Bernier Blanc de Blancs 1er Cru Extra-Brut. Drappier měl maličké bublinky a velmi jemné perlení. Vůně hodně zajímavá, moc pěkně nazrálá, okolo ovocitosti je tam chlebovina, máslo, uzené tóny a ořechy. Suché a silnější v chuti, moc pěkné kyseliny, stále čerstvé s až říznějším projevem, dobrá délka. Povedené. Larmandier Bernier byl naprosto opačné spektrum, víno jen nedávno degoržováné a vyloženě mladičké. Výborné perlení menších bublinek. Mladistvá ovocitá vůně, vápenitě minerální, čerstvá, již nyní poměrně komplexní. Suché, velmi mladistvé čerstvé v chuti, řízné, zajímavé, minerální, tak trochu evokuje mladé Chablis téměř bez dřeva ale s bublinkami :-) Zelené jablko, čerstvost, šťavnatost a obrovský potenciál k vývoji. Ve sklence se parádně měnilo, držel jsem si ho tam docela dlouho a ještě dolil. Jo, tenhle producent (trošku exot, navíc jeden z mála biodynamiků v Champagne) prostě umí a toto víno bylo mým prvním favoritem ochutnávky (když nepočítám Tarlant, kde ale jejich vyšší řady nestojí o tolik víc než základ a mám tendenci sahat spíše po nich).
Přechod od šampaňských do Chablis byl plynulý a logický :-) O dalších souboj Chardonnay se postaralo Alain Geoffroy Chablis Cuvée Vieilles Vignes 2009 s kouskem Domaine Jean-Paul & Benoît Droin Chablis 2009. Alain Geoffroy se představil tradičně, příjemně ovocitě, s vápenitě minerální linkou, díky ročníku vyzráleji. Suchá, čistá, dobře udělaná šardonka pocitově spíše bez dřeva (byť na vinětě píši něco jiného), tak nějak ale nepříliš zajímavá. Jean-Paul et Benoit Droin přinesl víno minerální až do křísnutí křemenem, čerstvé, působící hodně mladičce a s až trochu reduktivnějšími zaprděnými a postupně odvětrávajícími tóny, citrusově, fajn. Suché, živé, minerální, parádně strukturované víno v chuti, příjemně ovocité, se zemitějším tónem v delším doznívání, výtečné. Pilo se to skvěle a projevem o třídu výš než předchozí vzorek (a po pravdě bych ani netipoval základní Chablis).
Čtvrtý souboj nás zavedl do okrajovějších a méně slavných částí Burgundska, ovšem s tamními špičkovými producenty. Domaine Jacqueson Rully 1er Cru Grésigny 2010 (něco jsem psal) ze starých keřů stálo proti bio(dynamickému) Les Héritiers du Comte Lafon Mâcon-Chardonnay „Clos de la Crochette“ 2009 (taky jsem se zmiňoval). Jacqueson přinesl víno poměrně čerstvé, efektní ovocité Chardonnay s výraznějším vlivem dřeva a nějakou tou mineralitou. V chuti výraznější, silnější, ovocité, vyvážené výborně postavené bílé. Kyseliny, struktura, delší dochuť se sladším ovocem a dřevem. Mâcon ze stáje Comte Lafon se představil docela efektní, mladistvou vůní, ovocitou, minerální, vrstevnatou, parádní. Suché, živé, s bezva kyselinou, trochu sevřenější ale skvěle strukturované víno, komplexní. Tady je to hodně o vkusu, já bych asi sáhl spíše po Mâconu a je to pro mne druhý favorit ochutnávky, ale to Rully mělo také něco do sebe.
A na závěr trochu těžší váha. Jacques Prieur Meursault Clos de Mazeray Monopole 2009 jsme mohli porovnat s Bernard Bonin Meursault 1er Cru Genevrières 2009, někdy by to možná nazval soubojem ne úplně férovým. Prieur měl hodně intenzivní vůni, nabušenou, kde bohužel (zatím?) dřevo dost dominovalo nad vším ostatním. Suché a intenzivní v chuti, strukturované, ovocité, minerální, efektní, stále kvanta dřeva. Asi chce čas, ale nevím, tenhle styl mi úplně nesedí. Bernard Bonin se projevoval jakoby výrazně mladším dojmem, čerstvým, efektně ovocitým ale zároveň tak trochu zvláštním, zajímavým, se dřevem znatelným ale skvěle zakomponovaným. Suché, s na ročník dokonalou a perfektně zapadající kyselinou, šťavnaté, velmi dlouhé s trochu karamelovými tóny. Mladé velké bílé, je tam něco navíc, úžasné. Taky za tuhle mrchu chtějí dva litry, suverénně nejdražší víno degustace.
