Pinot Noir – Burgundsko, Německo, Morava

Dneska se na úvod ještě vrátím ke včerejšímu zápisku o originalitě a typičnosti. Mám v tomhle směru trochu problém s mým milovaným Pinotem Noir. Chutnám ho poměrně často a snažím se získávat vzorky ze všech oblastí, kde se produkuje ve větším, ale i z různých menších zapomenutých koutů. A trpím jednou vadou, která svým způsobem ubližuje mně i těm vínům. Až příliš vzhlížím k archetypu Burgundska a vím o tom, že někdy místo hledání toho zajímavého a jiného, co na nějakém pinotu je, sklouzávám k téměř až odsudku „no Burgundsko to není“. Čechy jsou možná trochu výjimka, tam jakoby ten místní styl respektuji, ale jinde se srovnání bráním jen hodně těžko. Taková škoda :-) Každopádně dneska odsunu poznámky ke třem lahvím, od Pinot Noir přes Spätburgunder po Rulandské modré :-)

Originalité ou typicité?

Jedním z oblíbených témat na vinařských soutěžích, ale i mezi vinnými nadšenci a ostatně svým způsobem i poučenějšími konzumenty, je „typičnost“. Původně jsem dneska chtěl psát o degustaci vín z Jury, která se drží typického projevu tak silně, až mohou leckomu přijít jako „nepřijatelně originální“, ale nakonec mi to nedalo. Narážím na to okrajově stále v různých zápiscích (tady, zde, tu, támhle, tady, tutam, zde, tu, tady, támhle, a dalších …), velmi často se téma objevuje při ochutnávkách různých autentických vín (viz nedávný příspěvek), kdy padají poznámky ve stylu: „Tý jo, to je fantastický víno, ale Sauvignon bych v tom nepoznal.“ Originalita nebo typičnost? Typičnost „encyklopedická“, nejčastější projev odrůdy tak jak ho bude očekávat průměrný konzument, nebo s ohledem na všechna možná specifika terroir a způsobu zpracování, o kterých ani nemusíme mít tušení? Mělo by být lépe hodnoceno víno, které výtečně voní a chutná, ale vyloženě vybočuje z typického projevu oblasti či odrůdy, nebo takové, které tyto parametry dokonale splňuje, ale to je zhruba tak vše, co nabízí? Jaký pohled na tohle budou mít vinný nadšenec, autor doporučující vína pro běžný deník, běžný konzument, dovozce nebo sommelier v restauraci? Kdo se bude častěji klonit k originalitě a kdo bude často vyžadovat typičnost?

Historka s Château d'Yquem

Sem tam se mi zadaří potkat nějaké opravdu legendární víno. Člověk by čekal, že to proběhne v prostředí velkých peněz, často tak trochu snobském, a bude poněkud nuda. Po pravdě mám z těchto ochutnávek pár docela fajn historek, možná vzpomínáte na tu s Lafitem. Včera proběhlo další setkání s aristokratem vinné scény, jedním z vůbec nejslavnějších vín světa, o kterém bylo za uplynulých několik set let sepsáno už tolik, že přidávat něco dalšího snad ani nemá smysl (a pokud se chcete dozvědět to důležité, doporučím třeba Winedoctora nebo česky alespoň wiki). Ve sklence mi skončilo Château d'Yquem 1997, velké sladké ze Sauternes, navíc špičkového ročníku a jednoho z nejlepších v devadesátých letech (ovšem v novém miléniu nemají nouzi o ročníky dle všeho dokonalé, ročník 1997 dostala od Parkera 96 bodů a v letech 2001, 2004, 2005, 2007 a 2009 udělil plnou stovku), z doby kdy vinařství teprve přecházelo z rukou rodu Lur Saluces do skupiny luxusního zboží LVMH. Pokud čekáte obřadné otevírání lahve v luxusní restauraci, tak se pletete…

Rakousko, dvě Itálie a Chile okolo dvou stovek do veder i chladnějších večerů

Dnes odhrnu poznámky k části (malé, díky návštěvám se toho protočilo celkem hodně) lahví otevřených v posledních pár dnech. Začneme tím, co jsem si fakt užil :-) O Weingut Wimmer-Czerny Wagramterrassen 2011 Grüner Veltliner Hefeabstich jsem tu už psal, je to pro mne momentálně ideální letní pití, v podstatě bezchybné. Čisté, lehčí, svěží, přírodní a přirozeně „vinně hroznově“ působící, lahvováno bez filtrace jen stočením z tanku, lehce kvasnicové, s jemnou perličkou, osvěžující, s linkou minerality, sympatické ovocitosti a u téhle lahví i s decentní pepřnatostí. Láhev zmizí ani nevíte jak, zvedne náladu aniž by unavila (vlastně mám chuť otevřít hnedka ještě něco) a vůbec mne to strašně baví.

Výsledky ankety „Číselné či jiné zkrácené hodnocení u zdejších recenzí na vína?“

Body, známky, zkratková hodnocení vína. Nemám je úplně v oblibě, už jsem zde na téma psal několikrát (a třeba i o medailích), ale i tak jim opakovaně podléhám. Sám většinou vína neboduji, pokud to po mně není vyloženě vyžadováno na nějaké akci, spíš si do notýsku sem tam zapisuju značky, které mi usnadňují orientaci. O různých hodnotících systémech bylo pár informací v článku s testovacím bodováním. A nyní skončila anketa, ve které jsem se ptal, zda by se vám číselné či jiné zkrácené hodnocení vín zde na blogu líbilo a případně jaké. Celkem 27.7 % žádné body nepotřebuje, tahle možnost získala nejvíce hlasů, ale součet ostatních variant vypadá, že se kloníte spíše k opačné variantě. S 24.8 % to vyhrála stobodovka, ovšem přes 20 % si odnesla i varianta „jako ve škole“ a taktéž „Koupil bych si víno znovu? (ano / ne / možná)“. Dvacetibodovka očividně moc populární není. Celé výsledky níže.

Tajemství Rosé des Riceys

Z jedné sympatické degustace nemohu najít fotky a vypadá to na nějaký kolaps v archivním systému, tak vám alespoň povím příběh týkající se jednoho ze vzorků, Rosé des Riceys. Mám totiž rád vína s příběhem. Tenhle přichází z nejjižnější části Champagne, úplně z hranice regionu, již výrazně směrem k Burgundsku. Hrdinou příběhu je několik málo rodinných vinařství a odrůda Pinot Noir, ročně je vyprávěn v počtu 60 – 80 tisíc lahví, spíše méně než více a často jen v lepších ročnících. Tohle růžové si v době, kdy Champagne ještě nebyla slavná šumivým vínem, prý oblíbil Ludvík XIV. Legenda praví, že ho popíjeli dělníci při přestavbách zámku ve Versailles, kdy jej Ludvík také poprvé ochutnal. Jako mnoho jiných (slavnějších) vín i za toho „nese zodpovědnost“ církev, v tomto případě benediktýni z opatství Molesme. Byl to jejich nápad osázet svahy u Riceys-Haut, Riceys Haute-Rive a Riceys-Bas a vyrábět z nich růžovku (bledší červené, spíše). Podle všeho každá část spadala pod jiného biskupa, v tomto místě docházelo ke kontaktu tří regionů, a možná probíhal i určitý souboj, který z nich vyrobí lepší víno :o)

Od lahve starého koňaku

Klasické destiláty, jako třeba brandy nebo whisky, už v lahvi nezrají. Ne že by u nich nedocházelo ke změnám, ale jsou velmi pomalé a s radikální proměnou, kterou nápoj prochází při úvodním ležení v dřevěných sudech, se to nedá srovnávat. Stejně ale mají lidé tendenci je archivovat, ukládat desetiletou whisky a po dalších deseti letech ve skříni ji považovat za dvacetiletou. Ale takhle to prostě nefunguje. Přesto... stará láhev vytažená ze zaprášeného kouta, byť její chuť není o moc jiná než u lahve čerstvé, má své kouzlo. A vlastně i s tou chutí a vůní to není tak úplně jisté. Proč?

Šest barev odhaleno s Itálii a bezva pinotem

Ve středu jsem tu uveřejnil šest fotek vína ve sklence a ptal se, jaké pocity ve vás vyvolávají, co si tak tipnete, že je to za vína. Nakonec se příspěvků sešlo jen pár, ale to nevadí :-) První sklenice, s velmi tmavým mokem, skrývala mladé Côtes du Rhône 2010 z Domaine La Guintrandy (psal jsem tady). Tady to mohlo být vlastně jakékoliv hutnější moderní červené. Sklenka druhá lehčí aperitivní bubliny v podobě  Omomorto 2010 z vinařství Giovanni Menti (článek zde). Třetí sklenička obsahovala oloroso sherry, jednu z těch popisovaných v článku o celém tomhle vinném stylu. Čtvrtá fotka byla trochu zákeřná, burgundskou/pinotovou sklenicí ale přitom docela fialovou barvou. Sklenka hostila jedno z Cru Beaujolais, konkrétně Chénas 2009 od Rogera Delmase (Domaine des Pérelles), o kterém určitě napíšu víc v souhrnném článku. O posledních dvou sklenkách si povíme trochu víc…

Šlechtitelka dovozová, Rusko a Čína alkoholické, viněta vítězná

Nedávné rozhodnutí soudu ohledně označování vín z dovozu v lahvích na první pohled s vínem z Moravy mne potěšilo, tenhle nešvar jsem tu pravidelně pranýřoval. Bohužel to stále neřeší všechna ta vína „z Čech a Moravy“, v lahvích i jako sudovku, která jsou pančována levnějším dovozem a nebo úplně komplet ze zahraničí. V tomto ohleduje je novým zajímavým zdrojem odhalených průšvihů web Potraviny na pranýři. Dočteme se na něm i docela nečekané věci. Třeba že Modrý portugal od sdružení vinařů Nečas&Průdek z Rakvic, který prodává Libor Nazarčuk, byl ředěn vodou. Jestli už ve vinařství nebo až v prodejně už se nedozvíme. O dost smutnější pohled se ale naskytl na další víno stejné odrůdy, Modrý portugal od Šlechtitelské stanice vinařské Velké Pavlovice, který podle testu nepocházel z viniční trati Nadzahrady, ale z dovozových hroznů :-/ Když už i tahle šlechtitelka, opravdu tradiční a poměrně vážený producent, tak kdo další? Zajímavé využití zemědělských dotací na vinice, jen co je pravda. Ach jo. U některých vinařství mne by mne to nepřekvapilo, tady stále trochu doufám, že se vše nějak vysvětlí… (Update 13:38 – Mluvil jsem s šlechtitelkou, prý nechápou proč to na tom webu je, že proti výsledkům šetření se už dříve odvolali a v lahvi rozhodně dovoz nebyl. Během víkendu snad dodají nějaké oficiální vyjádření.)

Příběh šesti barev

Barva vína o něm prozradí strašně moc. Tedy ve skutečnosti čím dál méně, v honbě za „tmavší = lepší“, nejspíše trhem diktované, i dříve bledší vína směřují směrem k neprůhlednosti, způsobů jak toho dosáhnout je dost a čert vem, že nemají nic společného s tradičním stylem zpracování. Kolikrát už jsem si řekl, a určitě nebyl sám, „na pinot je to moc tmavé“. Jindy jde zase o podezřele fialové tóny u vína, které typicky bývá spíše granátové. Odstínů růžového vína je tolik, že na jedné straně mohou připomínat bílé s vadou a na druhé spíše bledší červené. Bílé víno, tiché i šumivé, může být buď opravdu téměř bílé, až vodnatě, nebo zářit různými odstíny zlata či až mědi. Každá z těch barev připraví mozek na určitý styl vůně a chuti, který samozřejmě nakonec může ale i nemusí odpovídat. Dneska si zkusíme psát příběhy :-) Níže najdete pár sklenek s vínem barev různorodých. Co vás při nich napadne? Jaký by byl váš odhad stylu vína, které se v jednotlivých sklenkách skrývá? Jaké dojmy ve vás vyvolávají? A jak moc, pokud jste úchyl na tyhle věci, ovlivňuje dojem tvar sklenice, ve které to víno je?

Krátce o autentických vínech

V posledních dnech, či spíše týdnech, sleduji celkem zajímavé rozvíření hladiny okolo oblíbeného tématu bio(dynamických), autentických, přírodních (říkejte si tomu jak chcete, byť nějaký řád by to chtělo, já zůstanu u autentických a neznamená to automaticky jen skupinu, co si říká Autentisté) vín. Tak trochu za to může nedávný článek ve Vinařském obzoru, kdy se tématu pověnoval docent Pavel Pavloušek. A bohužel tak trochu píchl do vosího hnízda, donutil hned několik lidí se ozvat (zatím vyšla jen reakce Pavla Jelena, ale další se skoro jistě objeví, ať už ve VO nebo jinde). Docent Pavloušek by mne kdykoliv, během několika málo vteřin, dokonale ztrapnil v ampelografii, bez problémů dostal při tématu různých novošlechtěnců a podobně. Ale dovolil bych si tvrdit, že po tom, co se několik let poměrně systematicky věnuji konzumaci autentických vín od nás a (především) ze zahraničí, čtení tematické literatury i hromady článků a dalších prací všude možně, tak zrovna o aktivitách okolo nich a jejich stylu vím víc než on. A v tomhle směru nejsem sám, podobných nadšenců jsou hromady. V článku pro VO prostě ujel a téma velmi zjednodušil, celé to autentické hnutí zredukoval na používání několika málo (ani ne těch nejdůležitějších; vlastně kdyby se článek jmenoval „okrajově o bâtonnage“, asi by vzbudil méně rozruchu) technik. Což by se u respektovaného odborníka a v oborovém časopise úplně nemělo stávat. Docela chápu, že se lidi ozývají, protože fakta zatím nejsou úplně rozšířená a je třeba zabránit šíření bludů.

Ryzlinkové léto s třinácti vzorky na úvod

Dobrý ryzlink je základní potravina, už jsem o tom psal dříve :-) V Americe či Velké Británii běží letos kampaně na podporu (hlavně německých; pěkný článek na téma, jak má Alsasko pocit, že si Němci tuhle odrůdu poněkud usurpují, napsala Jancis Robinson) ryzlinků, akce jako Summer of Riesling. Vínomilcům se doporučuje ryzlinky konzumovat všech jednatřicet dní července, protože nějakých třicet dní trvá vytvořit si návyk :-) Poslední dny, ani nevím proč, popíjím spíše jeden Pinot Noir za druhým. Ale léto jsem zahájil ryzlinkovou ochutnávkou. Požádal mne o ni kamarád pro partu známých (viz už jedna dřívější akce), nakonec jsem degustační set sestavil primárně ze vzorků ve vlastních zásobách (a možná tam tak chyběl nějaký nový svět, třeba), takže často ryzlinků, o kterých tu už byla řeč. Šlo většinou o vína nijak drahá, s dobrým poměrem ceny a kvality. Tam ryzlinky excelují, sestavit sadu na podobné úrovni třeba z Chardonnay by myslím bylo výrazně dražší (tady těch 13 vín stálo dohromady pod čtyři tisíce). Projedeme je rychle, sám jsem furt něco kafral a psal si jen kratší poznámky, berte to hlavně jako pobídnutí otevřít si nějaký pěkný rýňák ;-)

Dobrá vinice v potoce aneb táborový zápisek

Několik uplynulých dní, tentokrát tedy bohužel žádné dva týdny, jsme strávili pod stanem na Šumavě. Sebou jsem si přivezl třeba pár lahví z Dobré vinice a chladil je tradičně v potoce. Národní park 2010 je sympatické pití, letní, svěží, přímočaře jednoduché, přirozeně pohodové, s trochou krémového projevu z ležení na kvasnicích. Taková bomba, jako byla devítka, se tentokrát bohužel nekoná, ale fajn víno to je. Kambrium cuvée 2010 je o znatelný kus serióznější a plnější kousek, výraznější, krémový, minerální, pěkně postavený a přitom stále živý a krásně pitelný. Májový ryzlink 2009 dozrál do výrazně minerální fáze, vína suchého, intenzivního, voňavého, šťavnatého, již jen s mírnou perličkou, hodně zajímavého. Zmizlo nejrychleji, možná je to i korunkovým uzávěrem a nemožností víno zpět zašpuntovat :o)

Ribera na zahradu ke grilu

K nedávné objednávce sherry ve Španělsku jsem přihodil, krom hromady jejich šumivek, i pár klasických bílých a červených vín. Ne moc, jen tak na zkoušku. V podstatě do košíku šlo pár věcí v akcích, zajímavostí (jako třeba bílé z odrůdy, která se běžně používá jen na sherry) a tipů „výjimečná kvalita v této cenové kategorii“. Jedním za takových vín bylo i stoprocentní Tempranillo z oblasti Ribera del Duero, kterému Wine Advocate Roberta Parkera dal vysokých 90 bodů s tím, že jde o zatím nejlepší ročník tohoto vína a je parádní. Vinařství Arzuaga a jejich La Planta 2009, z dvacetiletých výsadeb ve vyšší nadmořské výšce, pomalá fermentace při nižší (okolo 25°C) teplotě, školeno šest měsíců ve francouzských a amerických sudech. Cena v přepočtu ve Španělsku nějakých 170 korun. Od dvou tamních magazínů si odneslo 88, tak jsem se těšil. Body osobně zrovna dvakrát neuznávám, ale… stejně jim trochu podléhám :-)

Výsledky ankety „Oblíbená vína při letních vedrech?“

Počasí se už trošku umoudřilo (není vyloženě na chcípnutí), anketa o vínech do letních veder také právě skončila. Až zpětně jsem si uvědomil, že mi v možnostech chybí dvě naprosto zásadní záležitosti – vinný střik a suchá fino/manzanilla sherry. Co naděláte, pozdě. Zaškrtnou bylo možno více možností najednou, dle očekávání hned 44 % hlasujících (z celkových 254) vybralo jako oblíbence svěží lehčí bílé. Teď mne bude ještě v komentářích zajímat, jaká přesně vína do téhle kategorie zařazujete, která máte nejraději :-) I ryzlink jako ideální osvěžení zvolilo hodně hlasujících, 34 %, a pěkných 32 % vybralo čím dál populárnější rosé. Čtvrté místo pivo, na páté jakékoliv bílé, šesté různé bubliny. Další výsledky v tabulce níže.

Nejdražší víno, miss, body a akvizice

To, že postupem času nějaké víno dosáhne cen v řádech milionů korun, je sice trošku šílené, ale ještě se to dá pochopit. Staré a téměř nedostupné legendární ročníky vyhlášených vinařství a podobně, taková už je doba. Menší pochopení mám pro případy, kdy vinař hned na úvod nastaví šílenou cenu, aby tím upoutal pozornost (u nás to byla například vyvedená akce s Edelspitzem). Penfolds, australská vinařská superstar (hlavní díky vínu nazvanému Grange), to s vínem Penfolds 2004 Block 42 pojala ve velkém. O co přesně jde? Vinice označená Block 42 možná nezní tak romanticky jako třeba Chambertin či La Tâche, ale rostou na ní jedny z nejstarších (či úplně nejstarší kontinuálně plodící) keře odrůdy Cabernet Sauvignon na světě, vysázené někdy okolo roku 1880. Penfolds z nich v ročníku 2004 připravilo 12 speciálních lahví, 750ml červeného vína je uloženo ve skleněné ampuli uprostřed zvláštního objektu, který tak trochu evokuje nějakou moderní zbraň proti upírům. Za tuto sběratelskou raritu si účtují tři a půl milionu korun (168 tisíc amerických dolarů). No nekupte to… :-) Je to celkem vtipné, když si člověk uvědomí, že v Evropě se lze dostat k vínům z keřů starých přes sto let, pravda v normálních sedmičkách bez bodce, jen za desítky euro.

Dvě maďarská s pozvánkou na degustaci

Prázdniny jsou v Praze na degustace významně slabší než zbytek roku (ale zase těch akcí na Moravě…), byť letos je nabídka o trošku širší než dříve. Kupříkladu příští pondělí, 16. července, dorazí Kiss Gábor, dost zajímavý vinař z maďarské oblasti Villány, a ve Viničním altánu představí průřez produkcí. Kiss Gábor je zodpovědný i za vína většího podniku Matias, to je jeho hlavní zaměstnání, ale paralelně připravuje i své vlastní kousky. Jak to jde skloubit, a hlavně další detaily o vinařství, doufám prozradí už osobně. Vinařství má v sortimentu jak klasické maďarské odrůdy, tak i „nekonfliktní“ známé mezinárodní. Právě jednu takovou jsem od nich ochutnal jako první, ve sklence skončil Kiss Gábor Merlot 2008 :-)

Bogdan Trojak čte Brněnské metro

Bogdan Trojak, Jim Morrison moravského vinařství (nebo tím tričkem snad naznačoval něco jiného?), představil včera večer vína ze svého komorního, jeden hektar má a ročně tak 3500 lahví připraví, vinařství. Krom tekutých potěšení nás obohatil i kulturně, přečetl jednu kapitolu ze své velmi vtipné knihy Brněnské metro (jejíž první vydání jsem někomu půjčil a už několik let postrádám). K vínům, ten večer degustovaným i popíjeným (dokonce i na zpěv došlo), se určitě ještě dostanu. Pro dnešek alespoň malá ochutnávka v podobě videa s částí básníkova přednesu. Pro komplet zážitek to chtělo být na místě, ale při troše štěstí snad alespoň knížka znovu vyjde a budete si ji moct přečíst sami. Tahle kapitola totiž pokračuje výtečnou části s „filtrováním vína přes rastr kanálu“ a dalšími perlami :-) Přeji příjemné pokoukání a užijte si nadcházející svátky… :-)

Tesknění po ostrovech se slepicí a černou lahví

Ani nevím čím to je, možná pravidelným sledováním nových dílů seriálu Doctor Who, ale v poslední době strašně teskníme po ostrovech a především Londýně. S Olympiádou na krku a dvouměsíčním řvounem asi v nejbližší době nevyrazíme, tak jsem si včera atmosféru připomněl alespoň vůní a chutí. Třeba jednu bezva hospůdku z vůbec první návštěvy, kterou se nám podařilo objevit i znovu po letech a měla stejně fajn atmosféru, kde jsme se postupně propili pípami až zakotvili u Old Speckled Hen, sympatického silného ale. Původně byl uvařen na oslavu padesátého výročí automobilové továrny MG a pojmenován po starém továrním autě pro všechno, The owld speckled un. V roce 2006 značku převzal jiný pivovar, na čepu se objevuje slabší varianta a celkově šlo prý trochu dolů, ale tady v lahvi (zakoupeno u Robertsona a skončil jsem ještě s kilovým pork roastem a vůbec, nesmím tam chodit…) to byl originál od Morland Brewers s 5.2% alkoholu. Jantarová barva, silné, hutnější, výrazně sladové ale s příjemnou hořkostí, dlouhé, vyvážené, bezva k jacket potatoes se slaninou a tak. Po pravdě nic vyloženě zásadního, ale po všech těch dnes tak populárních ipách a podobných záležitostech taková celkem ejlová klasika a díky všem těm vzpomínkám o dost lepší, než by byla „na body“. A takhle to samozřejmě funguje i u vína a čehokoliv dalšího :-)

Zinnkoepflé vůni, chutí, obrazem i hmatem

Páté zastavení na velkém putování po Grand Cru vinicích Alsaska nás zavedlo ke strmému kopci Zinnkoepflé u obcí Soultzmatt a Westhalten. Zatím máme za sebou Schoenenbourg, Kastelberg, Eichberg a Pfingstberg, dalších 45 vinic nám pořadatel těchto zajímavých výprav, Jiří Matějka, ještě dluží :-) Zastávka na Zinnkoepflé byla poměrně náročná, čekalo nás hned 14 vzorků a k tomu jeden bonusový na úvod. Něco o vinici a zda se vína představila tak, jak praví chytré knihy, se dozvíte na následujících řádcích.