Klasické destiláty, jako třeba brandy nebo whisky, už v lahvi nezrají. Ne že by u nich nedocházelo ke změnám, ale jsou velmi pomalé a s radikální proměnou, kterou nápoj prochází při úvodním ležení v dřevěných sudech, se to nedá srovnávat. Stejně ale mají lidé tendenci je archivovat, ukládat desetiletou whisky a po dalších deseti letech ve skříni ji považovat za dvacetiletou. Ale takhle to prostě nefunguje. Přesto... stará láhev vytažená ze zaprášeného kouta, byť její chuť není o moc jiná než u lahve čerstvé, má své kouzlo. A vlastně i s tou chutí a vůní to není tak úplně jisté. Proč?
Protože takovou láhev většinou otevíráte při výjimečné příležitosti, normální "šampaňský sydrom" to je, kdy kvalita obsahu sklenky hraje ve výsledku o něco menší roli, než dojem z události, při které láhev odkorkováváte. A někdy můžete mít u destilátu i štěstí na kousek z let, kdy byla produkce o něco menší a často chutnější (leckteré blended whisky s větším podílem sladové). Tohle se mi honilo hlavou o víkendu, kdy děda z vlhkého sklepa vytáhl, u příležitosti první návštěvy pravnoučete, láhev klasického koňaku Courvoisier Napoleon. Sám ji dostal u příležitosti životního jubilea před dvaatřiceti lety (a už v té době někde ležela kdo ví jak dlouho) od příbuzného, který dnes již nežije. I kdyby v té lahvi byl karamelem obarvený líh, tak si ho užijeme! Ale nebyl, skrýval se v ní koňak poměrně tmavý a ve dřevě školený asi relativně dlouho, hutnější, komplexní, s výraznými tóny dřeva, sušených květin, sladší, lehce evokující oloroso sherry. Uhlazená silnější chuť, sladce medová, sušené ovoce a květy, velmi příjemné. Parádní kousek, po pravdě! Těším se dneska na další skleničku po obědě "jen tak", třeba k výtečnému štrůdlu od babičky :-)
Vzpomínáte na nějakou starou láhev a příležitost, při které padla? A jaké jsou vaše zkušenosti se starými víny, třebas několik desítek let? Podařilo se vám v nich už najít proč jsou tak zajímavá, nebo zatím spíše zmateně čicháte a přemýšlíte, kam se podělo všechno to šťavnaté ovoce? :-)
