Ani nevím čím to je, možná pravidelným sledováním nových dílů seriálu Doctor Who, ale v poslední době strašně teskníme po ostrovech a především Londýně. S Olympiádou na krku a dvouměsíčním řvounem asi v nejbližší době nevyrazíme, tak jsem si včera atmosféru připomněl alespoň vůní a chutí. Třeba jednu bezva hospůdku z vůbec první návštěvy, kterou se nám podařilo objevit i znovu po letech a měla stejně fajn atmosféru, kde jsme se postupně propili pípami až zakotvili u Old Speckled Hen, sympatického silného ale. Původně byl uvařen na oslavu padesátého výročí automobilové továrny MG a pojmenován po starém továrním autě pro všechno, The owld speckled un. V roce 2006 značku převzal jiný pivovar, na čepu se objevuje slabší varianta a celkově šlo prý trochu dolů, ale tady v lahvi (zakoupeno u Robertsona a skončil jsem ještě s kilovým pork roastem a vůbec, nesmím tam chodit…) to byl originál od Morland Brewers s 5.2% alkoholu. Jantarová barva, silné, hutnější, výrazně sladové ale s příjemnou hořkostí, dlouhé, vyvážené, bezva k jacket potatoes se slaninou a tak. Po pravdě nic vyloženě zásadního, ale po všech těch dnes tak populárních ipách a podobných záležitostech taková celkem ejlová klasika a díky všem těm vzpomínkám o dost lepší, než by byla „na body“. A takhle to samozřejmě funguje i u vína a čehokoliv dalšího :-)
Co lépe připomene pobyt na skotském ostrově Islay než Black Bottle, whisky která by měla sestávat z produkce všech tamních palíren (momentálně už to úplně neplatí, ale je v ní sedm v současnosti funkčních palíren a chybí jen nový Kilchoman) a tak nějak souhrnně demonstrovat charakter oblasti. Poprvé jsem na ni mlsně koukal a zkusil ji hned po příjezdu v hospodě, obří láhev pro rozlévání tam měli. Trajekt měl velké zpoždění a už nám nejel žádný autobus, taxíky si místní rezervovali předem z lodi a na nás nic nezbylo (resp. leda při hoooodně dlouhém čekání). V obchůdku kousek od mola nám poradili, že paní (vzpomínám si jen matně, ale není to podstatné) Marta z malého hotelu a hospody o pár kroků dál nám pomůže. A fakt že jo. Mrkla se na tři poutníky s krosnama, nabídla nám polévku a když si vyslechla, že se potřebujeme dostat skoro na druhý konec ostrova, nabídla služby svého manžela. Prý nás prostě odveze (netvářil se nadšeně). Při hutné báječné polévce došla řeč na to, proč vlastně na to místo chceme jet. Sdělili jsme, že konečným cílem je kemp. Nezaváhala a navrhla, ať si stany postavíme u nich na zahradě, že hotel je plný. A ráno ať přijdeme na snídani. Takže jsme stanovali pár kroků od moře (fotka je výhled ze stanu) nedaleko palírny Caol Ila, bylo to bezva. Snídaně byla bohatá a chutná, navíc se slevou… pracovala tam totiž holka ze Slovenska a my Slovani si přeci musíme pomáhat, když je ve Skotsku vše tak drahé :-)
Díky tomuhle zážitku jsme Islay propadli hned ze začátku ještě víc, než už dříve doma díky whisky. Jako suvenýr jsem si přivezl desetiletou variantu Black Bottle a je to sympatické pití, ovocné a kouřové, kořenitější, na Islay možná až trochu moc uhlazené a jemnější (což může být způsobeno vysokým poměrem whisky Bunnahabhain, tahle palírna totiž Black Bottle připravuje a bylo by logické, že použijí nejvíce vlastní suroviny… a ta mi, po pravdě, z Islay sedí nejméně), žádná pecka v chuti, teplé, hodně příjemně pitelné. Co prý dobře funguje, ale nezkoušel jsem, je do tohohle blendu dát pár kapek Lagavulinu, Caol Ila a tak, prý „nasává charakter“ a funguje pak lépe. Inu důvod dát si dnes znovu. Každopádně pokud zprávy nelžou, tak poslední várka desetileté černé lahve vznikla v roce 2010, protože je čím dal problematičtější získat dostatečné vyzrálé zásoby od všech těch palíren (a třeba Ardbeg jasně dával při návštěvě najevo, že nově nehodlá do blendů prodat ani litr).
