Zweigelt od Krachera a gruzínské Saperavi

Počasí se zhnusilo, tak si dáme dvě červená. Už dříve jsem tu psal o červeném z vinařství Kracher (web), které se jinak proslavilo spíše svými slaďáky. Do rukou se mi teď dostalo jejich burgenlandské Zweigeltrebe 2009. Burgundská láhev, kovová záklopka a celokorek. Zajímavá poutavá viněta, jednotlivé tečky mají různé odstíny a jsou provedeny jako parciální lak. Ambaláž působí draze, ale jde o víno za deset éček už maloobchodně ve vinotéce (třeba síť Wein & Co.). Višňová barva a také vůně červeně peckovinová, svěží, trochu s tóny rozmáčklé pecky. V chuti mladé, středně plné a dobře postavené vyvážené víno, šťavnaté, ovocité, výtečně pitelné. Je tam taková „pinotová masitost“, vůbec mi to trochu evokuje červenou burgundu a baví. Ležení ve dřevě (fermentace a zrání 12 měsíců v dubu) znát ve stavbě vína i lehce čokoládové lince v pozadí. Sympatické pití, nic složité ale potěší a na stole vypadá hezky :o)

Burčák jede, čínský Gevrey-Chambertin a Noma bez Bordeaux

Už je to tu zas, jako každý rok se začíná valit ze všech stran. Burčák! Nebo případně jen zkvašený mošt odněkud z Maďarska, ale i v případě suroviny z Čech či Moravy spíše „burčák“, mošt v různých kvalitách a fázích kvašení. Každý rok podlehnu a nějaký ten litr vypiju. Včera jsem ulovil sympatický, tak akorát prokvašený, kousek z vinic v Tróji, konkrétně ze Salabky. Jsem rád, že v Praze není nutno spoléhat jen na dovoz. Kupříkladu prý už tento pátek začnou rozlévat burčák ve vinném sklepě na Grébovce, takže z hroznů vypěstovaných jen pár metrů od sklípku a zpracovaných přímo na místě. Což možná přijde čtenářům z Moravy jako běžná věc, ale pro obyvatele velkoměsta je to docela unikátní možnost. No a pak ty hromady vinobraní a podobných akcí, kde burčák (a víno) do kelímku poteče po hektoliktrech… krásné období roku :o)

Třikrát sympatická Rhôna od Saint Cosme

Na vinařství Saint Cosme mne vlastně poprvé nalákal výtečný komiks Drops of God (tu detaily na Amazonu). Jedno ze „základních“ vín Saint Cosme, vinařství s historií doloženou od roku 1416 a v rukou předků současného majitele od roku 1570 (z roku 1717 mají první „degustační poznámky“ k vínům), zde hraje poměrně zásadní roli hned ve dvou příbězích. Pomůže zachránit francouzskou restauraci od krachu a také převážit misky vah ve slepém souboji vín Itálie a Francie. Hlavní hrdina má totiž problém sehnat víno, které by dokázilo s Itálii soupeřit v kategorii nízkých cen, a cuvée Les Deux Albions 2001 mu vytrhne trn z paty :-) Saint Cosme samozřejmě není žádný objev, jde o jednu ze špiček Gigondasu (na webu mají povedenou mapu apelace) a jihu Rhôny obecně. Navíc je to jeden z oblíbených producentů Roberta Parkera (ano, i stobodové víno u nich našel) a obecně amerického vinného tisku, i základní vína od nich často dostávají 90+. Což je pro mne spíš důvod k opatrnému našlapávání ve strachu z mohutné dřevěné obludy :-) Ale jelikož jedou už nějakou dobu bio (a momentálně jsou i v procesu certifikace), kvasí spontánně, připravují různé malé parcely separé, dělají všelijaké zajímavosti jako společnou fermentaci celých hroznů několik odrůd najednou či práci se systémem solera, tak jsem se jim vykročil neohroženě vstříc.

Výsledky ankety „Snoubení vína s jídlem…“

Anketa o snoubení vína s jídlem je u konce. Jako už celkem tradičně jsem ji nepromyslel úplně dokonale a z možností mi vypadla jedna naprosto zásadní, jak to má určitě spousta lidí… totiž že pečlivě vyberete víno a k němu pak vymýšlíte ideální gastronomické snoubení :-) Ale ono to snad šlo někam napasovat. Největší skupina z vás, téměř 34 % z celkových 228 hlasujících, nějak složitě párování neřeší a prostě pocitově po něčem sáhne. Samozřejmě čím větší zkušenosti a praxe, tím pravděpodobnější, že budou dodrženy nějaké základní poučky (druhá nejčastější odpověď s více než 24 % hlasů) či půjde rovnou o ideální kombinaci :-) Třetí nejčastější odpovědí, a má to tak více než pětina hlasujících, je že víno pijete raději samostatně, bez jídla. A nejde se tu i docela dost takových, kteří si předem hledají vhodné kombinace či zkouší více různých vín, pokud spojení nefunguje ideálně. Rozhodně je jich mnohem více než těch, co víno k jídlu ze zásady nepijí, či je jim kombinace ukradená, hlavně že je na stole oboje :-) Kompletní výsledky níže.

Manzanilla Papirusa a yaki-onigiri

Dnes bych si dovolil jeden tip pro úzkou skupinu čtenářů, kteří trpí stejnou úchylkou jako já. Tou je nadšení z fino a manzanilla sherry. Nahromadilo se mi jich doma docela dost, časem shrnu poznámky k lahvím jako Manzanilla Viva la Pepa, Manzanilla San León či Fino San Patricio a udělám z toho nějaký souhrnný článek k tomuhle stylu s nákupními tipy, chce to čas :-) Dneska se jen vypíšu z dalšího parádního zážitku, který přinesla Manzanilla Papirusa z řady Solera Reserva mého milovaného producenta Lustau. Na tomhle vinném stylu je geniální, jako dokonale mate čísly. Papírově mají fino/manzanilla sherry velmi málo kyselin (pod 3.5 g/l) a zároveň 15% i více alkoholu, ale přitom se projevují velmi svěže a lehce, někdy působí až zvláštně minerálně křehce, zatímco běžné bílé víno by při stejných hodnotách bylo ploché a utahané. Vtip je mimo jiné v tom, že při zrání pod florem se kvasinky, které nemají přísun vzduchu a už sežraly všechny cukry, živí kyselinou octovou či etanolem, ale také glycerolem. No a bez něj, ve výsledku je ho méně než gram na litr, není ani oné olejnaté hutnosti či nasládlého dojmu vín s vyšším alkoholem (kde bývá glycerolu běžně 4 – 9 g/l).

Vinařem roku 2012 se stal…

Dobrovolně přiznávám jednu takovou slabůstku. Stává se mi, cestou domů po vydařených vinných akcích, že si udělám pauzu na zastávce Slintavá (taktéž známá jako I.P. Pavlova) a tam zbaštím cheesburger u McDonalda. Když mám obzvláště dobrou náladu, připlatím deset korun za variantu „fresh“. A tentokrát měl hned dva! :-) Včerejší slavnostní ceremoniál vyhlašování vinaře roku odsejpal docela rychle, tiskovku také nikdo zbytečně neprotahoval (a organizátor akce se na ní vtipně snažil zamluvit, proč dal na reklamy slogan „O titul, který si nekoupíte“), zbytek večera pak fungoval jako výtečný, byť ze začátku opravdu hodně davový (ale zase se šlo potkat a prohodit pár slov s mnoha fajn lidmi), večírek. Se spoustou hodně chutného vína i vzorků takových, u kterých skutečně nechápu, jak je mohl vinař vůbec do podobné soutěže, a do sklenic komise zvyklé na světovou úroveň (fakt jsem jim to hodnocení více než 600 vzorků nezáviděl), poslat. O nominovaných už jsem tu psal a včera večer prováděl na Twitteru i Facebooku živé zpravodajství z vyhlašování (ale letos nějak moc nefotil), tak teď ještě přehledně zde. Přeci jen mi to přijde jako jedna z vůbec nejdůležitějších vinařských soutěží u nás a prostor si zaslouží.

Dvakrát Barbera a restaurant Soave

Barbera je odrůda známá a slavná, výsadbami jedna z vůbec nejčastějších červených v Itálii a dominantní v Piemontu. Možná nemá takové jméno jako jiná italská vína, na její oblibě se dost podepsal i skandál z osmdesátých let (několik desítek lidí zemřelo, přišlo o zrak či skončila s těžkou otravou poté, co skupina vinařů začala navyšovat alkohol ve víně metanolem… a my stále šťoucháme do Rakušanů, kvůli jejich nemrznoucí kapalině), ale z nějakého důvodu mne baví a když mám možnost, rád ji zkouším. Možná je to i díky kyselinám, kterých má obvykle dostatek, a možnosti si ji většinou užít u bez mnohaleté archivace. V nedávných dnech mi ve sklenkách skončila hned dvakrát a pokaždé z ročníku 2009, jednou jako Barbera d’Asti a podruhé Barbera d’Alba, v obou případech od respektovaných známých producentů.

Modrý portugal a problém výběru na svatbu

Poprosila mne nedávno kamarádka, jestli bych jim, jakožto osoba alkoholicky vzdělanější, nevybral a nezajistil vína na svatební oslavu. Dorazila i s nastávajícím na návštěvu, popili jsme pár lahví (a trochu jsem si díky tomu ověřil jejich vinný vkus) a dohodli se, že potřeba bude tak 40+ tichých vín (tj. rovnou osm kartonů, však se „v nejhorším“ dopijí po svatbě) a karton nějaké šumivky. Plán také obsahoval mít dvě různá bílá a dvě červená. Šumivku preventivně trochu sladší. A tichá vína v průměru do 150,- Kč, čím méně tím lépe. Těšil jsem se, jak snadné to bude. A ono ne :-) Nechtěl jsem vybírat vína, se kterými by měl problém běžný konzument, ale zároveň ani taková, na která by se vinný nadšenec jen podíval a šel si o stůl dál dát točené Únětice :-) Při všech těch debatách o autentičnosti, vinné obskurnosti, vinařích roku a výsledcích soutěží a podobných věcech tady na blogu jsem si zase jednou uvědomil, že piju a jsem schopen od srdce doporučit povětšinou úplně jiné věci, než které do výše uvedených parametrů spadají.

Finalisté Vinaře roku – koho byste zvolili vy?

Ve čtvrtek proběhne vyhlášení dalšího ročníku soutěže Vinař roku, titulu „který si nekoupíte“. Co přesně má toto pošťouchnutí z podtitulku reklamních poutačů znamenat si každý jistě vyloží po svém, jisté však je, že (minimálně) jednu konkurenční soutěž a ostatně i pár vinařů, poctivých vítězů, to muselo nutně zvednout ze židlí :-) Loni jsem se účastnil jako „pozorovatel“ finálového kola (a pak reportoval i z vyhlášení vítěze), letos zaskočím alespoň na to vyhlášení a přechutnat si nejen vítěznou kolekci sám. Pořadateli se opět podařilo získat do komise hned několik Masters of Wine (poslal jsem jim sadu dotazů, snad získám nějaké odpovědi) a dalších uznávaných zahraničních odborníků. Z přihlášených kolekcí již vyplynula osmička finalistů, překvapivá snad v jediném bodu.

Indigène – jiné a přesto klasické bubliny

V pátečním zápisku jsem psal, že na oslavu pátého výročí blogu otevřu něco „trochu mystického ražení, něco netradičního, okrajového, možná i biodynamického… a nebo taky na staré dobré Champagne, to nezklame.“ A nakonec zvolil víno blízké všem těmhle parametrům. Po velkém přebírání a vyřazení mnoha lahví s tím, že je chci vypít ve větší společnosti vinných nadšenců, vytáhl láhev od Tissota. Konkrétně za ní stojí Bénédicte a Stéphane Tissot (Domaine André et Mireille Tissot). Tomuhle vinařství poměrně rychle propadám, jejich vína i přístup k nim mi dokonale vyhovují (něco jsem psal tu či zde, neaktuální web tady), ale větší profilový článek si nechám až na dobu, kdy si projdu i jejich sklepy. Ve sklence skončil neročníkový Crémant du Jura „Indigène“, což je víno, u kterého musí srdce každého „autentisty“ zaplesat, takový geeky kousek prostě (ne tolik jako PURO od Kristančiče, které se musíte i sami degoržovat, ale i tak).

Jižní svah zarůstá příspěvky už pět let

Tak mi dneska v kalendáři bliklo „výročí“. Na chvilku jsem se vyděsil, co jsem zase téměř zazdil, ale naštěstí nic zásadního… dnes je to pět let, co jsem začal psát Jižní svah :-) První příspěvek tu byl v pátek 17. srpna 2007. Popis blogu se, krom pár upřesnění a rozšíření nutných kvůli opakovaným reakcím a dotazům dovozců i čtenářů, za tu dobu téměř nezměnil. O čtvrtém výročí jsem se loni nezmiňoval, protože o pár týdnů předtím proběhl jiný milník, tisíc příspěvků. Dnes už jich je 1290 a stále přibývají. A dokonce je i někdo čte, jak to tak vypadá. Večer si otevřu něco pěkného na oslavu, měsíc je v novu a chuť určitě bude na víno trochu mystického ražení, něco netradičního, okrajového, možná i biodynamického… a nebo taky na staré dobré Champagne, to nezklame :o)

Steven Seagal a víno, Julia Child & Mr. Pérignon

Dnes ještě trochu navážu na včerejší zápisek o světě vína z pohledu nadšenců, tentokrát okem… jiných konzumentů :-) Zkuste si představit vzhledem hodně osmdesátkový televizní pořad, ve kterém vás do tajů vína, od otevírání láhve po párování s pokrmy, zasvětí Steven Seagal, Whoopi Goldberg, „Robocop“ Peter Weller, Kelly LeBrock a několik dalších celebrit. Přihoďte k tomu maître d' a sommeliéra vyhlášené oldschoolové restaurace, lehce křečovité herecké výkony, pár lahví ze staré dobré Francie i z USA a k tomu všemu též nějaké ty praktické a fakticky správné informace. Že je to příliš bizarní nápad a něco takového si ani představit nedokážete? Není nic snazšího, prostě se na celý pořad rovnou podívejte! Pokud nemáte hodinu času navíc, tak restauracím věnovaný blog na San Francisco Chronicle pár vypečených scén vybral. Video, podobně jako dříve linkovaná desetidílná série „How to Handle a Wine with Hugh Johnson“ z roku 1984, krásně ukazuje, kam se svět vína za těch pár let posunul. A jakým vývojem prošel styl natáčení gastronomických pořadů.

Mikrokosmos vinných nadšenců

Steve Cuozzo, kritik restaurací pro New York Post, dokázal dvěma články nádherně rozvířit svět vinných nadšenců a žurnalistů a splnil tak úlohu kvalitního sloupkaře :-) Tak trochu si kopnul, z pohledu „normálního zákazníka“, do dvou oblíbených přístupů k vinnému světu. V prvním článku si v zásadě stěžuje na vinné lístky plné obskurních lahví, o kterých vás musí sommelier hezky poučit, zatímco vy spíš chcete láhev známého Bordeaux a v klidu si užít večeři. Zachází až tak daleko, že kritizuje řeckou restauraci, že má jen řecká vína, ve kterých se nikdo neorientuje. Ve druhém článku se zase pustil do bio/autentických/přírodních vín, celé ideologie okolo tohoto hnutí, o tom jak podobná naturální vína chutnají spíše jak něco co dělal jeho děda ve sklepě v Brooklynu, jak za své peníze nechce něco co v lahvi chutná každý den jinak, ale jistotu určitého projevu. A zároveň se v tomto článku hezky pouští do různých reakcí co dostal na ten předchozí. Oba články jsou pěkně napsané a pokud vám nedělá angličtina problémy, rozhodně je doporučuju.

Ryzlink z Nahe, trochu jiný Krug a berlínské pouliční občerstvení

O Weingut Tesch (web) z Nahe jsem se zde zmiňoval při jejich základním ryzlinku a znovu u jednoho pokročilejšího kousku, tentokrát mi ve sklence skončil jakostní Laubenheimer Karthäuser Riesling trocken 2008, další z akvizic v berlínských vinotékách. Šroubový uzávěr. Zlatavá barva. Vůně odrůdu nezapře, je to jasné jako facka. Již trochu uleželejší v kombinace s mírně reduktivními aromaty, decentní záprd, který ale postupně odvětrá. Bylinky, žlutý meloun, mineralita. Velmi suchá, pěkně postavené říznější varianta ryzlinku. Již trochu bylinkově uleželé, delší, ale stále poměrně ostré a volající po nějakém doprovodu, do gastra bezva pitelný kousek. Inu proč ne, i když za 12€ umím ryzlink nakoupit i lépe :-) Dopíjel jsem ho postupně celou (krátkou) dovolenou, třeba k obložené bagetce ke snídani (doma tohle zavádět nebudu, ale své kouzlo má…), a měl se fajn.

Restaurace Reinstoff a překvapivý krásný pinot

Gastronomickým vrcholem návštěvy Berlína, drobným odskokem od populárního currywurstu a döner kebabu, se pro nás stala restaurace Reinstoff (web), ve které svá kouzla provádí šéfkuchař Daniel Achilles, prý jedna z nastupujících hvězd oboru.  Podnik o několika málo stolech je umístěn do staré tovární budovy (byť interiér ho někdy možná až zbytečně maskuje, klidně bych snesl ty zdi a sloupy výrazněji), ale v přístupu k jídlu se naopak nebojí nového a experimentů. Nabízí dvě menu, která konceptem trochu připomenou naši domácí La Degustation. První z nich se jmenuje „ganz nah“ (zblízka) a zaměřuje na lokální sezónní suroviny. Druhé, „weiter draußen“ (z daleka), pak na pokrmy a suroviny exotičtější, ale v obou případech by to mělo být s moderními postupy v kuchyni. V cenách se menu neliší (jen v tom druhém je možné jet více chodů), zvolili jsme variantu zblízka a pak očumovali zdaleka u sousedů, slzu jsem uronil hlavně při pohledu na úžasné srnčí. Sousedi nepokrytě dělali totéž u našich pokrmů, došlo i k mírné socializaci a vzájemnému očichávání sklenek s pálenkou :-)

Eins-2-DRY, FRV100, PURO a LEGO

Vyrazili jsme prozkoumat krásy jednoho evropského velkoměsta, a také, jak to tak sleduji, prověřit díky kočárku jeho bezbariérovost. První den jsme vzali klidně a relaxačně, vinně a gastronomicky k reportování jen pár drobností (a navíc nemám sebou čtečku paměťových karet, takže fotky maximálně z mobilu). Vtipně nazvaný suchý základní a parádně pitelný ryzlink na rozlévání (z vinařství Josef Leitz) Eins-2-DRY v jedné punkrockové putyce, kde dělají dost fajn burgery z hovězího i třeba s čouhající chobotnicí, potěšil. A dva objevy ve vinotéce, kam jsem vyrazil pro saké (jeden z mála zdrojů slušného to měl být), ještě víc.

Výsledky ankety „Kdyby měla zbýt jen Itálie či Francie, ať je to…“

Dva největší rivalové ve světě velkých vín, dvě země s gastronomií ke které vzhlíží celý svět, dvě tradiční turistické destinace. Ale speciálně s ohledem na víno… kdyby měla zůstat jen jedna z nich, padla by vaše volba spíš na Francii nebo Itálii? :-) Návštěvníci tohoto blogu mají jasno, v souboji zvítězila Francie poměrem hlasů 101:58. Výsledek se dal očekávat (byť jsem jej čekal o chlup méně jasný), přeci jen se řádově více věnuji vínům francouzským než italským a na návštěvnících se to logicky podepisuje (= pravidelně sem asi chodí spíše ti, kterým mé články mají co říct). Na jiném blogu by to třeba dopadlo přesně opačně :-) Upřímně… myslím si, že Itálie naprosto nemá konkurenci ve výborně pitelných, skvěle udělaných vínech za pár euro (= podobná kvalita bývá ve Francii dražší). Ale jakmile kvalita (a cena) vína stoupá, tak mi pravidelně více sedí a srdce tíhne spíše ke Francii, hlavně jejím severnějším částem. Možná je to tím, že ta nejlepší vína, která jsem kdy pil, pocházela právě odtamtud. Možná jsem toho z Itálie ochutnal příliš málo. A možná prostě pro milovníka pinotů a ryzlinků chladnějšího střihu nemá Itálie tolik co nabídnout (obsesi bublinami by Franciacorta asi částečně uklidnila, byť na rozmanitost Champagne samozřejmě nemá ;-). Tož asi tak. Jaká byla vaše volba a proč?

Ryzlink z Wachau, bílé Burgundsko a Rulandské šedé z Moravy

V poslední době jsem docela otevíral bubliny a taky červená, počasí nedbaje, ale i několik bílých mi ve sklence skončilo. Kupříkladu o víkendu na návštěvě se hostitelka vytasila s Riesling Smaragd Hollerin 2009 z Weingut Prager (kdysi jsem tu něco psal), tedy top kategorií z Wachau od respektovaného vinaře a ze slušné vinice, jižního svahu s žulovým podložím, u obce Dürnstein. Víno prý stálo „nějak okolo 10 – 12€“, ale moc se mi tomu nechce věřit, normálně se pohybuje spíš na dvojnásobku a více. Tmavší zlatá barva. Poměrně hodně výrazná vůně, již lehce nazrálejší, efektní, sladce ovocitá, medová, bylinky, náznak barev a laků. Silnější až hutné v chuti, ovšem živé, s výtečnou říznou kyselinou, krásně postavené, plnější důraznější styl, medové, delší. Suché, ale se sladkostí ovoce a vyššího alkoholu. Výtečný kousek, jen na můj vkus je to snad až poněkud přepálené a trochu postrádá eleganci, už první doušek prozradí vše a je to trochu „tady mne máš, nic neskrývám, nic netajím, vezmi si mne…“. A trocha té zdrženlivosti je přeci jen sexy :-)

Oishinbo a la Carte – japonská gastronomie pro milovníky komiksu

Už je to přes dva roky, co jsem se zde rozepisoval o báječném japonském exkurzu do vína pod názvem Drops of God. Tahle výtečná série začala vycházel i v angličtině (Amazon UK, Amazon US), trochu jsem jí propadl :-) A do sbírky si pořídil také další mangu jak dělanou pro úchyla do japonského jídla a pití, Oishinbo a la Carte. Oishinbo (= gurmet), jednu z nejdelších manga sérií vůbec, psal Tetsu Kariya a kreslil Akira Hanasaki. Vycházela v Japonsku od osmdesátých let, byla velmi populární (pro televizi z ní vzniklo i anime o 136 dílech), každý ze 100+ svazků se prodal ve více než milionovém nákladu, a hrála nemalou roli v rozvoji tamní gastronomické gramotnosti. Nyní to zásadní vyšlo v sedmi svazcích (Amazon UK, Amazon US), tematicky rozdělených. Od úvodního pohledu na celou filozofii japonské kuchyně, přes díl o saké a dalším alkoholu, „čínský“ svazek s tématem nudlí rāmen a knedlíčků gyōza, zásadní téma ryb v podobě pokud možno syrové, díl o důležitosti zeleniny, kráse rýže a také o klasickém hospodském jídle. Vyplatí se zařadit do knihovničky? :-)

Beaujolais smutně a nadšeně

V pátek jsem měl chuť na nějaké zajímavé červené, žádnou obludu, spíš něco živějšího, příjemně pitelného. A jelikož byl květový den, vylovil jsem z chladničky jeden malý poklad, který se mi povedlo ulovit ve fajn vinotéce v Nuits-Saint-Georges, zvolil jsem jej mezi všemi těmi úžasnými klasickými burgundskými okolo, aniž bych si vysloužil křivý pohled od personálu :-) Šlo totiž o Beaujolais, konkrétně Morgon 2010 vinařství Marcel Lapierre (web, dovozce u nás myslím bohužel nemají), jedné z legend minimálně v kruzích těch, co se více zajímají o hnutí přírodních (= kvalitní polohy a starší keře, bez pesticidů a herbicidů, spontánně kvašené, nedocukřované, s minimem síry nebo úplně bez ní) vín. Právě Marcel Lapierre stál, tak trochu pod vlivem Jean-Paul Théveneta, u zrodu jedné silné vlny, která se šířila z Beaujolais dál. Marcel byl jedním z těch, komu se podařilo vrátit pro mnohé Beaujolais zpět na mapu kvalitních vinařských oblastí, odkud ji aktivně mazalo mladé listopadové víno. Má láhev byla svým způsobem uzavřením jedné kapitoly (novou načíná syn Mathieu), základ produkce z ročníku, na závěru jehož sklizně Marcel zemřel.

Veltlínová soutěž, olympijská vína a vinné reklamy

V první z plánované série ochutnávek Generation Grüner, které mají po světě ještě více zpropagovat již nyní čím dál populárnější veltlín, přinesla ve Vídni docela zajímavý výsledek. V první dvanáctce se umístilo pět rakouských veltlínů (do soutěže jich Rakousko dalo devět, celkem bylo 39 vzorků) a rakouská vína obsadila druhé, třetí a čtvrté místo. Na první pozici překvapivě stanul veltlín německý, konkrétně Weingut Weegmüller ‘Vom Balkon der Pfalz’ 2011, navíc jeden z prvních ročníků tohoto vína. Když si vzpomenu na barrique veltlín z Rheingau, tak dneska je už možné vše :-) Z ČR se účastnila čtyři vína, na dvanáctém místě skončil ročník 2011 od Kosíka. Obecně mám pocit, že se tu veltlín podceňuje, a přitom by mohl dávat skvělé výsledky. V téhle soutěži naše vzorky předstihl Nový Zéland, Austrálie i USA :-)

Kdopak by se Jury bál…

Mezi víny slavným Burgundskem ze západu a sýry proslaveným Švýcarskem z východu je usazena oblast o něco méně známá a tak trochu zapomenutá, Jura. Pokud k ní upřete svou pozornost, odvděčí se vám nejméně stejně jako její sousedé. Tedy fascinujícími víny, leckdy naprosto unikátními, a také výtečnými sýry. Z Jury na každém kroku dýchá její bohatá historie, vinné nálezy jsou zde již pět tisíc let staré, první zmínku o zdejších vínech sepsal Plinius mladší okolo roku sto po Kristu, Filip Sličný tamní vína prosadil na francouzském dvoře a stala se též oblíbeným nápojem Jindřicha IV. (který měl dost času je prozkoumat, když s armádou tři týdny obléhal Arbois) či umělců jako François Rabelais či Jean-Jacques Rousseau (tomu byl dokonce později zakázán vstup do sklepů), v Juře byla v roce 1936 definována první francouzská apelace. Zdejší tempo života, a to i v centru trochu větších měst jako Poligny nebo Arbois, upomíná spíše k časům dávno minulým. Zde se nespěchá a na tradičních pochoutkách je to velmi znát. K zážitkům, které by si neměl nechat ujít žádný milovník gastronomických radovánek, patří dokonalé snoubení Vin Jaune, žlutého vína, s tradičním sýrem Comté.

Frankovka na několik způsobů

Frankovka to nemá lehké, v našich končinách je často považována za „to základní kyselé červené“, ale alespoň s ní má konzument spojenu nějakou jasnější představu :-) To v Rakousku, které úspěšně ve světě prorazilo s veltlínem, na frankovku docela sázejí a doufají, že se jim podobný úspěch podaří zopakovat i s ní. Nejsem si jist, veltlín tak trochu trefil trend „vše jen ne barrique Chardonnay“, lehčích bílých bez sudu a bezva do gastronomie, u frankovky žádnou takovou mezeru nevidím :-) Každopádně jsme jich včera pár otevřeli, volba právě téhle odrůdy byla trochu impulsivní, pro ostatní poněkud ve stylu „frankovku vlastně moc nepiju, co když je to škoda“. Já frankovky (mimochodem do dnešních dní není, přes moderní analýzy DNA, vlastně jisté, čeho přesně je to kříženec… uvidíme, co se objeví v nové velké publikaci na tohle téma) v posledních dvou letech otevírám stále častěji a dost jsem se těšil, protože umí nabídnout výtečné zážitky.