Objevování japonské gastronomie je vtipně navázáno na hlavní dějovou linii, ve které se redaktoři novin Tōzai News snaží, ke stoletému výročí, připravit speciální sérii „Vrcholné menu“, vybrat to nejlepší co můžete jíst a pít. Do toho se konkurenční plátek, Teito Times, opičí s prakticky stejným konceptem. Aby toho nebylo málo, tak pro Teito pracuje vyhlášený gurmet Yūzan Kaibara a hlavním hrdinou je zaměstnanec Tōzai, Shirō Yamaoka, otec a syn kteří se vyloženě nesnáší. Takže krom jídla je zde hlavním tématem, nositelem napětí a věčných fundamentálních sporů, právě tento problematický vztah (který umožňuje různé „bitvy“, snahy zvítězit lepším jídlem na nějaké téma). A přidává se komplikovaný vztah k západní kultuře, paradoxně nejčastěji jako přístup některých postav „vše západní je lepší“ (hlavně, dle očekávání, francouzská gastronomie a vína), který se Yamaoka snaží narušit.
Většina dějových zápletek je ale velmi průhledná a někde na úrovní mexické telenovely či televizního filmu dle knih Rosamundy Pilcherové, pokud čekáte komiks na literární úrovni třeba Sandmana, musíte se poohlédnout jinde :-) Navíc, tím že jde o kompilát z rozsáhlého díla s vybranými úseky dle témat, tu občas vznikají divné momenty, kdy se pár stránek po sobě opakují prakticky stejné informace, v jednom příběhu nějak obecně a v druhém totéž s nějakými detaily navíc (asi nejvíce je to vidět v díle o saké a alkoholu), vypadá to divně (v původní verzi mezi jednotlivými příběhy mohlo být i několik let). Toto také vede k občasným vysvětlivkám ve stylu „v této fázi děje jsou postavy X a Y již manželé“, prostě původní dějová linie je tu spíš ve zlomku a způsobuje trochu zmatky.
Kresba je poměrně jednoduchá, byť detaily jídel/surovin/ryb jsou vyvedeny pěkně, a nijak zvlášť dynamická, ale to vlastně není tak důležité, hlavní je tu přeci jídlo a pití! Ale i tady vzniká drobný problém, série začala vycházet před třiceti lety a v některých ohledech je to slušné retro :-) Některé informace či postoje jsou prostě trochu zastaralé, ale zase se jde dobře bavit věcmi, které by si tam dneska už málokdo dovolil napsat, společnost se posunula. Třeba že francouzská bílá vůbec nejdou k mořským obludám (protože je v nich moc sodíku, saké v tomto ohledu zafunguje mnohem lépe) a takové párování Chablis s ústřicemi je blbost (v Drops of God je tomu naopak věnována celá dlouhá kapitola, kde toto snoubení autoři vysvětlují do detailu, které Chablis se hodí a tak). Krásné je, jak v Oishinbo řeší problémy typu nepoctivých jídel a saké, různých chemických příměsí a technologických úprav (obarvené nudle, uměle dodaný glutaman sodný), problematiku původu masa, se kterými se my v mainstreamových médiích zaobírat začínáme teprve teď.
