Včera jsem dostal od hospodářek úkol vybrat jim k jednomu článku dobrou slivovici. Vzhledem k současné situaci jsem si říkal, že pojmout degustaci příliš zeširoka by nemusel být dobrý nápad… To, co se zrovna děje na trhu s destiláty, nemá v naší novodobé historii žádnou paralelu. Je to velmi, velmi drsná ukázka toho, jak snadno se může daňový únik a snaha vydělat o něco víc zvrtnout. Pravidelně tady otravuji s různými případy podvodů a nečistých her u vína (které se teď stává bezpečnější volbou než panák nějakého sajrajtu s aromatickou trestí v lahvi s falešnou vinětou a kolkem). Možná si řeknete, že srovnávat prodej metylalkoholu s tím, že někdo nalahvuje podezřelý dovoz jako víno z Moravy, je úplný nesmysl. Ale není…
Sice tu nepracují podobné tržní síly jako díky obřím daním u destilátů, ale stejně je tu tlak, v místě původu vinného základu pro další zpracování, na minimalizaci ceny a zajištění množství alkoholu a nějaké +/- chuti s co nejmenšími prostředky. A ten původ bývá, díky všemožným mícháním, překupům a kreativní práci s dokumentací, leckdy zahalen rouškou tajemství. S obsahem alkoholu, kyseliny i cukru se vesele pracuje i dnes (jen se mrkněte hlavně na sudovky v Potravinách na pranýři), a může být je jen otázkou času, kdy někomu ujede ruka nebo bude mít o trochu méně skrupulí. Slavná „fridexová“ (diethylenglykol a jen součást některých nemrznoucích směsí, ale už se to takhle zažilo) aféra z poloviny osmdesátých let vypukla až potom, co příměs odhalilo Německo, do jehož vín se levný sudový dovoz z Rakouska míchal. Na rakouské nemrznoucí směsi ovšem lidé neumírali.
Jen o chvilku později se v Itálii, konkrétně Piemontu, dělo něco mnohem drsnějšího. Dali jste si láhev Barbery či Dolcetta (ale spíše něčeho levnějšího) a zanedlouho jste byli buď mrtví nebo slepí. Stejně jako teď u nás šlo o metylalkohol (který se ve víně může objevit i přirozeně, ale ve velmi malých koncentracích) a to v brutálních dávkách v jednotkách až desítkách procent. Stejně jako dnes šlo zhusta o vína převážená ve velkém, u kterých se cena určovala spíš podle obsahu alkoholu než čeho jiného, jedna z nejnebezpečnějších a největších zásilek byla po úmrtích v Itálii zajištěna v cisterně ve francouzském přístavu Sète. Do vín šel průmyslový metanol, u něhož parta svérázných podnikatelů deklarovala prodej zrušeným či přímo neexistujících chemičkám (celý boom začal dva roky před otravami díky zrušení daně na tuto látku), ale ve skutečnosti ho distribuovala vinařům. Výsledkem bylo na třicet mrtvých (čísla se rozcházejí, jistých je 23), několik desítek slepých a stovky hospitalizovaných. Co je na všem drsné je fakt, že jeden z hlavních viníků (Giovanni a Daniele Ciravegna), byl v měsících před tímhle průšvihem opakovaně kontrolován, vždy bylo zjištěno nezákonné upravování vín a to včetně nemalých přídavků metylalkoholu, ale podnik pokaždé odešel jen s velmi mírným trestem. A tak se rozhodli, že v zásadě ani nepotřebují víno, něco podobného šlo namíchat snadněji než z hroznů…