Burgundsko je typickým případem vrcholných terroirových vín, se svým systémem stovek malých apelací, hierarchií vinic, ideálními spojeními odrůd a místa, zkušeností vinařů… Když se tím člověk začne zabývat více, tak zjistí, že i v téhle oblasti je spousta toho, co považujeme za zakořeněné po snad stovky let, vlastně novinkou. Vezměte si třeba takové koně, ke kterým se dnes vinaři vrací (moc jsem jich tam neviděl, někdy je podezírám, že mají tak tři fotogenické a navzájem si je půjčují, když dorazí novináři :o). To je novodobá záležitost, dřív se ve vinicích makalo ručně (vzhledem k systému výsadeb to ani jinak nešlo) a vůz s hrozny odtáhlo možná tak volské spřežení, kůň byl moc drahý. Masivně se do vinic dostal až po První světové válce, kdy jich byl (z pochopitelných důvodů) najednou trochu přebytek. Na mnohých místech, kde je dneska slavné bílé/červené, bylo dříve vyhlášené naopak to druhé. Před staletími běžný tamní Pinot Noir připomínal spíše dnešní rosé, důvodem byla kratší extrakce na slupkách a také to, že specifické delikátnosti bylo dosaženo smíšenými výsadbami společně s Pinot Blanc a Pinot Gris a společnou vinifikaci. Ano, i legendární Romanée-Conti ještě v devatenáctém století mělo ve svých červených vínech Rulandské šedé. A je veřejným tajemstvím, že Pinot Blanc v některých červených končí i dnes, pravidla apelace to umožňují.
Pinot Noir jako víno relativně tmavé a silnější je spíše novodobá záležitost a přizpůsobení-se novému vkusu konzumentů, z počátku tak ale vypadal díky masivnímu docukřování a přídavkům vína z Rhôny, leckdy burgundské vůbec nic z Burgundska neobsahovalo (v tomto ohledu si nemají co vyčítat s Bordeaux, tamní producenti dokonce nakupovali vinice v Hermitage, aby měli zajištěn stálý přísun suroviny). Nešlo o nějaké izolované případy, ale běžnou praxi, která se týkala většiny burgundské produkce. Ještě na počátku dvacátého století, méně než před sto lety, se producentům v Châteauneuf-du-Pape vyplatilo pěstovat hlavně Grenache na „vylepšování“ burgundského červeného, za tuhle odrůdu dostali i dvakrát tolik než za kolik byli schopni pod vlastním jménem prodat Syrah či Mourvèdre. Tyhle časy jsou už dávno pryč. Dneska je to samozřejmě trochu odlišné, byť se i v prestižních regionech jako Burgundsko se fixluje i nadále. Pokud dnes vinař či négociant dováží vína nebo surovinu z jiných částí Francie, musí ji zpracovat v separátních prostorách od míst, kde vzniká burgundské. Obě budovy nesmí být žádným přímým způsobem propojeny, obzvláště ne sklepy. Moillard má ve svém závodě odděleny i části parkoviště ostnatým drátem :-) U nás je často dovoz a vlastní produkce v tancích doslova vedle sebe a může tak snadno docházet k… chybě, selhání jednotlivce, omylu při značení… znáte to :-)
O věcech výše jsem přemýšlel, když v restauraci objednával Domaine du Château d’Eau Pinot Noir 2010 ze sortimentu známého burgundského vinařství/négocianta Moillard (vozí La Caoba), jedno z vín, které produkují jako VdP z Languedocu kousek od Béziers, pro spotřební třídu vína sympaticky v režimu bio a s vinařským provozem sázejícím spíše na gravitaci než čerpadla (a ještě uvádějí, že některé operace probíhají dle fází měsíce). Aromaticky mix třešní a trochu jahod, přímočařeji ovocité, ale čisté a pinot vás při přivonění napadne. V chuti nic přezrálého, šťavnaté středně plné červené, ovocitost kopíruje tu ve vůni, lehce herbálně natrpklé, něco třísla, ok délka, úplně v pohodě pití. Nic z čeho bych lezl po zdi, ale v podkrkonošské hospodě za ani ne tři stovky se všemi maržemi okolo to bylo až příjemné překvapení :-)
