Ale jo, četlo se to dobře. Jen… někdy jsem měl docela silný pocit, že kniha až poněkud nekriticky popisuje americký sen, autor se nějak moc nesnaží řešit co mu ten či onen vinař říká, vkládat vlastní názor, a jen přetavuje jejich příběh a historky do čtenářsky snadno přístupného textu. Někdy tam ponechává i věci, o kterých by se dalo polemizovat, či jsou vyloženě chybné. A sám tam pár chyb spáchal, taková drobná nepochopení apelačních zákonů, historické nesrovnalosti a podobně. Přitom George M. Taber se ve víně i jeho technologii orientuje celkem dobře, jeho kniha o korkových a alternativních uzávěrech je skvělá. Tady to mi přišlo jako hodně „pop“ záležitost, která US trh musí nutně nadchnout a místním vínomilcům pošimrat ego, ale mne (ve víně poněkud frankofilně založeného) často vytáčela :o) Ale to je spíše přístupem „hrozny už někde nakoupím, ale díky moderní technologii je přetavím ve špičkové víno“. Elitní burgundská na té degustaci podlehla právě šardonkám udělaným tímhle stylem, leckdy z téměř panenských sklizní či první ročník toho kterého vinaře z nakoupených hroznů. Vinařů, kterým se dříve než ve Francii podařilo nasadit tanky s regulovanou teplotou, řízenou malolaktiku a spoustu nového dřeva. Degustace prostě zbavila víno mystického nádechu a dokázala, že tu jde hodně o technologii. A to my, romantici, neradi :o)
Je to taková oddychovka s kupou příběhů o víně, o lidech okolo nich a jedné důležité události, která skutečně změnila pohled mnohých na to, kde všude lze dělat jedna z nejlepších vín světa. Oproti Kermitu Lynchovi či knize Terryho Theise je tam prostě… trochu více byznysu, trochu více „nejprve toho dělal pouhé čtyři tisíce beden, ale dnes už zvládá čtvrt milionu“, a o něco méně terroiru :-) Ale alespoň jsem si v ní zaškrtal několik zajímavých faktů, historek (třeba že madam Leroy po tom, co se výsledek degustace nějak více rozšířil i ve Francii, pěkně seřvala Auberta de Villaine, současného šéfa Domaine de la Romanée-Conti, který byl jedním z hodnotitelů) a pár fajn citátů („Tradice je experiment který zafungoval“, „Vyrobit dobré víno je řemeslo, velké víno umění“, „Nejlepším hnojivem pro vinici jsou kroky vinohradníka“ či variace na Oscara Wilda: „Práce je prokletím pijácké třídy“). Z knihy pochází i citát použitý v článku o Zillingerovi, „Kvalitu je ve víně snazší rozpoznat než definovat“, který vyslovil překvapivě tak trochu technokrat, měřič a tabulkovač, profesor Maynard A. Amerine z UC Davis, jedna z nejvýraznějších osob modernizace vinařství v Kalifornii a USA obecně.
Doporučit nebo ne? Záleží na tom, kolik máte času a co rozečteno. Jestli zrovna nic zásadního, tak tohle není blbé a pozornost si zaslouží. Ale pokud jste dosud nečetli toho výše odkazovaného Kermita, tak ten je určitě prioritní :o) Jo a během čtení téhle knihy jsem stylově otevřel jedno novosvětské (ale ne americké) Chardonnay, údajně světovou špičku a víno v podstatě bezchybné. Ale o tom si povíme třeba zítra…
