Perfektní vinný lístek?

Dobrovolně přiznávám, že k dnešnímu článku mne inspiroval Jamie Goode. Představte si ideální vinný lístek v restauraci. Takový, který by vás nutil do podniku chodit zas a znovu. Obsahoval přesně ta vína, ze kterých chcete vybírat, dával vám možnost prakticky vždy najít něco co vám zrovna sedne. A za ceny, které nepovažujete za sadisticky přestřelené. Přemýšlel jsem o tom už dříve, co bych tam tak chtěl vidět, ale mám obavu, že můj „ideál“ (a nejen cenami) by byl neprůchozí pro prakticky jakýkoliv podnik a znamenal pro provozovatele jistou zkázu :-) Prakticky vše by samozřejmě bylo možné dostat i po skleničce, to se rozumí. Možná by nakonec ani nebylo potřeba, aby byl lístek nějak extrémně dlouhý, stačilo by 30 – 40 vín, kvalitní sommeliér by určitě otevřené lahve dokázal prodat. Následující řádky můžete brát taky trochu jako „co bych vždycky chtěl mít doma v chladničce v dostatečném množství“. A budu rád, pokud se podělíte o své tipy, co by nutně musel obsahovat váš ideální (vysněný, klidně prakticky nereálný) vinný lístek.

Lipovina z Villány od Bocka

Dnes navečer se mi snad konečně podaří dorazit na ochutnávku Boden Fine Wines, na žádnou z předchozích mi to prostě nevyšlo. Opakovaně jsem od nich nakupoval věci ze Somló a pár dalších maďarských vín, mají celkem zajímavé kousky. Jen houšť dovozců slušných vín z téhle země, ať se o nich mluví. Nedávno jsem otevíral Bock Pincészet Villányi Hárslevelű 2008 (web), tedy již trochu naleženou lipovinu od jednoho z nejznámějších vinařských jmen Maďarska (psal jsem o jejich červené směsce). V moderní historii se o to zasloužil především Bock József, který podnik vytáhl na výsluní, pochopil význam vinařského turismu (a dnes mají i Bock Bistro v Budapešti, s Bibem od Michelinu), dokázal vína protlačit do zahraničí. Dnes je to středně velký podnik s hromadou nablýskaných nerezových tanků i sklepy narvanými kvalitními barrique sudy, stále velmi spolehlivé jméno v běžné obchodní síti a zároveň připravující jedny ze špiček Villány.

Radikálně různorodý Radikon

Radikon (web) je jednou ze špiček pokud se budeme bavit o tzv. oranžových vínech, případně produkci poměrně nekompromisně přírodní. Oni tedy dělají prostě víno, ale dobře zapadli do této dnes populární škatulky. Sídlí v obci Oslavia, součásti italské oblasti Friuli, přes údolí řeky Isonzo na dohled od některých nejslavnějších vinařů Slovinska. Ač jméno zní jako nějaká slovní hříčka, jako že jejich přístup k vínu je radikální či co, ve skutečnosti jde o příjmení vinařské rodiny (momentálně je hodně viditelným zástupcem rodiny mladý Saša Radikon). Vinařství vzniklo záhy po druhé světové válce, vína prodávalo po sudech, lahvovat začalo až v osmdesátých letech. Kdy se také nadchlo pro čerstvá vína z nerezu. Nadšení jim ale nevydrželo dlouho, postupně se vrátilo dřevo a polovině devadesátých let změnili celý přístup poměrně drasticky, označují to za návrat k přístupu jejich dědů a technikám které jsou ještě v paměti místních (nejsou fanoušky „prastarých“ metod jako je zakopávání amfor, byť Josko Gravnera mají na dohled od domu).

Výsledky ankety „Kořenové dny a vaše vinné návyky“

Dnes bude úplněk, ideální den vyhlásit výsledky ankety o kořenových dnech a jejich vlivu na vinné návyky návštěvníků tohoto blogu :-) Na téma květových a kořenových dnů jsem tu měl samostatný článek, takže není nutno se nějak více opakovat. Za sebe mohu říct, že se do kalendáře nedívám nějak vyloženě pravidelně, ale pokud pořádám nějakou „zásadní“ ochutnávku či otevírám víno jen složitě opakovatelné, případně lahve od biodynamiků, pak… inu pak si dávám pozor, aby k tomu nedošlo v kořenový den. Co kdyby, že jo :-) Už delší dobu si u vín, která konzumuji opakovaně, tak nějak srovnávám poznámky a dojmy v kořenové, květové a další dny, závěry jsou zatím neprůkazné (byť třeba jedno víno mne opakovaně nebavilo v jeden a bavilo v druhý, paradoxně vedl ten kořenový). Zažil jsem ale třeba dvě prakticky totožné ochutnávky vín z Jury, kde vína v kořenový den voněla výrazně méně než téměř stejná sada v den květový. Při nákladech x tisíc na vzorky… lepší přidat do organizačních tabulek, už tak dost obtížných aby mohlo dorazit co nejvíce věčně zaneprázdněných vinných nadšenců, ještě jeden zesložiťující parametr :-) Ale teď už výsledky ankety…

Poznáte vinaře?

Tak zase jednou hádanka. A to vám ještě dlužím odpověď na degustační z minulého čtvrtka, kde šlo o Goudenband z Brouwerij Liefmans, tedy pivo! Ve svérázném ale velice zajímavém stylu Flanders Oud Bruin. O trošku podobném jsem psal dříve, tohle mne prostě baví. Dneska to bude možná trochu složitější... i když asi jak pro koho, opět. Připravil jsem si pro vás několik fotek vinařů či osob motajících se okolo oboru, všechno moje vlastní z osobních setkání. Kolik z nich poznáte? Svým způsobem je to i připomínka pro mne, o čem všem jsem ještě chtěl psát a zatím se k tomu nedostal. Takže krom jmen vinařů můžete i lobovat za článek o vínech toho či onoho z nich :-) Jinak řečeno nečekejte oblíbený styl těchto hádanek „všechny odpovědi najdete v článcích na Jižním svahu“ určené jako generátor zobrazení, tyhle fotky jsem tu z naprosté většiny ještě neměl (byť o vinařích jako takových možná již něco psal). Ale na starší články se, třebas na víkend, klidně podívejte ;-)

Winepunk nejen pro vinné devianty

Jeden kamarád vždycky říkával, na adresu různých kapel, že „to není žádný punk, protože kytarista umí hrát.“ První věci, které jsem od Ondry Kopičky (ex-Vinograf, nyní Winepunk) pil, byla punková opravdu hodně. Vlastně jsem si říkal, že jsou to záležitosti jen pro někoho, kdo k nim má opravdu silný vztah (rozuměj přímo a téměř exkluzivně jejich autora) a několik „vinných deviantů“ a nadšenců zkoumajících veškeré extrémy, do kterých může víno dospět, úmyslně či prostou nezkušeností. Včera večer Ondra představil aktuální obsah svého sklepa ve Veltlínu, hlavním štábu pražské hipsterské vinné komunity. Vypadalo to na davovku s určitě zajímavou atmosférou, ale účast jsem bohužel nestíhal. Podařilo se mi však vína přechutnat o pár hodin dříve a tak se podělím o zážitky. Na webu Winepunku najdete o jednotlivých vzorcích i celém nanovinařství vše důležité, takže se omezím na prosté degustační poznámky a dojmy.

Jak by měl vypadat ideální magazín o víně?

Narazil jsem na nový magazín o víně Noble Rot (ušlechtilá plíseň), který začala vydávat skupina nadšenců v Londýně. Vypadá to vizuálně zajímavě (a na papíře bude asi ještě lepší), obsahově je takové nadšenecké a hodně o příbězích a pocitech (první číslo je zdarma k dispozici v PDF či formátu pro elektronické čtečky; mimochodem i Jižní svah si můžete nechat zasílat na Kindle), docela mne to baví. Po pravdě oproti většině běžných vinných magazínů na našem trhu (mimochodem na trhu se objevuje magazín Wine & Life, nápaditost našich vydavatelů nezná mezí; vypadalo to na nástupce, i lidmi okolo něj v čele s Danielem Kalinou, časopisu Víno & Styl, ale ten zatím pokračuje – alespoň pár čísel), které obvykle jen rychle proletím, jen malá část bývá něco zajímavě zpracovaného, nové pohledy či zajímavé názory a analýzy, odlišného od věcí co můžete vyčíst na webech jednotlivých vinařů / vinařských oblastí. Do složitějších témat, nedej bože něčeho kontroverzního, se pouští málokdo, cílení je více „lifestyle“ magazín, celkem pochopitelně. Ceny těchto časopisů, asi díky inzerci (což může být důvod, proč chybí kontroverznější témata), nejsou nějak vysoké a za těch pár stránek unikátního materiálu leckdy stojí, chce to ovšem prolistovat předem :-) Velké zahraniční magazíny jako Decanter či Wine Spectator jsou na tom o něco lépe, přeci jen si mohou dovolit autory světové třídy a cílí na drobátko větší trh.

O kabinetních vínech nad lahví se 14 % alkoholu

Kabinet, dle nových předpisů kabinetní víno. Mám dobrý kabinet rád, on ten popis kategorie říká pravdu: „bývají to lehčí, suchá, příjemně pitelná vína“. A taky levnější, dodal bych. Bývají, když je to „pravý“ kabinet :-) I tato kategorie přívlastkových vín krásně ukazuje problém s celým tímhle zatřiďovacím systémem, ať už u nás či s přívlastkem Kabinett v Německu. Tam ho oficiálně zavedl vinařský zákon v roce 1971 a dnes vypadají vína znatelně jinak než tehdy. Někdy jsou za tím čistě obchodní zájmy, častěji ovšem přírodní podmínky. Věc se má tak… vinařství potřebují „základní“ vína, hrozny dnes dozrávají do divokých cukernatostí, do kabinetu se prostě sestupňují vína která by v klidu mohla být pozdním sběrem (které se dnes rozhodně nesbírají nějak pozdně). Nechtějí prodávat jeden pozdní sběr za dvě stovky a druhý za sto dvacet, jeden kategorií ostrouhá. Klasický kabinet jako kdyby trochu ustupoval z běžných nabídek, stává se ohroženým druhem. Ale bude někomu, alespoň ten náš, chybět? Německý Kabinett z Rheingau či Mosely by mi chyběl určitě, v ideální poloze nabízí geniální souhru kyseliny, cukrů, nižšího alkoholu, dokonalé pitelnosti (láhev pryč ani nevíte jak) a zároveň delikátnosti, bývá bezva mladý a přitom i zraje. Dnešní Kabinetty ale běžně atakují a překračují 40 g/l zbytkového cukru, kde se před sedmdesátými lety v klidu pohybovala kategorie Auslese, o alkoholu nemluvě. Jsou plnější, důraznější, ovocnější… jen…

Velká frankovka otevřená příliš brzy

O vinařství Umathum (web) jsem se zde zmiňoval dvakrát. Jednou to bylo u verjusu, podruhé u článku o tvrdé a nepřístupné frankovce. Když tak přemýšlím o nedávno vypitém víně, tak historie se trochu opakuje :-) Vinařství Umathum je jedním z nejprestižnějších producentů v Burgenlandu a potažmo v Rakousku, od roku 2005 navíc biodynamickým, se špičkovými víny a nekompromisním přístupem (být to vinařství v Itálii či Francii, nejspíš se o nich ví mnohem více než teď). Základ jejich produkce tvoří seriózní červená (Frankovka, Svatovavřinecké, Zweigeltrebe a také Pinot Noir, do směsky přijde i Cabernet Sauvignon), ovšem připravují i dost zajímavá suchá bílá a též slaďáky (no a taky verjus, octy, oleje a to vše nejen z hroznů, ale třeba i z rajčat, kukuřice, broskví či dýní, žádná monokultura). Do sedmdesátých let hrozny prodávali družstvu, až poté se rozhodli dělat sami víno, šťastné rozhodnutí. Pracují s malými novými barrique sudy i sudy většími a velkými, vína fermentují spontánně, nepotřebují žádné přídavky do vína, minimalizují či vylučují filtraci. Prostě normálka :-) Většinu lepších červených pouštějí na trh až za zhruba tři roky po sklizni. Vinařství navíc aktivně investuje do rozvoje regionu, podílí se na projektu knihoven s co nejvíce lokálními materiály (mapy, staré záznamy, poezie, recepty…) a také draží svá top vína a výtěžek investuje do mladých talentů v lokálním zemědělství.

Salon vín 2013, Antonio Galloni, saké ve vedlejší roli

Výsledky Salonu vín 2013, nejvyšší soutěže v ČR, jsou venku. Letošní salon je počtem vinařských podniků znatelně rozmanitější než loni, byť některé podniky jsou v něm jako vždy zastoupeny s neotřesitelnou pravidelností a jejich vína jako by neměla konkurenci. Zajímalo by mne třeba, kdy konečně se tam objeví nějaké bubliny, které ze dvou pro ně vyhrazených pozic vyřadí Bohemia Sekt (byť jejich Prestige Brut a Louis Girardot jsou skutečně fajn pití). V posledních sedmi ročnících bubliny bohémka obsadila vždy a povětšinou samostatně, jen ve jednom případě byla doplněna Znovínem a podruhé zase Zemědělskou a.s. Čejkovice. Letos každopádně dominance velkoproducentů není taková tragédie jako loni, kdy to bylo do očí bijící. Najít se tam dá několik opravdu fajn vín. A i odrůdově je letošek o kus zajímavější. Soutěž dobře demonstruje aktuální stav vinařského průmyslu v ČR a produkci především (výjimky se najdou) mainstreamového trhu, spíše větších a středních vinařství. Vzhledem k podmínkám, které mimo jiné vyžadují nemalý počet vzorků každého z vítězných vín pro celoroční výstavu, mají těžko překonatelný problém malí vinaři a špičková vína z  šarží o velikosti jednotek sudů (rozuměj často to nejlepší, co zde vzniká; menší vinaři možná také nechtějí držet zásobu do soutěže přihlášených vín, kdyby se náhodou do salonu některé dostalo, pokud je mohou prodávat i bez nálepky). Samotná celoroční výstava, byť ne všechna vína vydrží v ideální kondici až do konce, je zásadním pozitivem soutěže, kdokoliv může v průběhu roku vyrazit do Valtic a kterákoliv vína sám ochutnat a udělat si obrázek, zda jde o to nejlepší v naší republice.

Zaujat lahví… ?

Agrafa, korkový špunt. Ročník 2011 a doporučený archivační potenciál deset let. Šumivé ale nijak zvlášť výrazně, poměrně tmavé, do oříškové hnědé. Velmi divoké aroma, živočišné tóny, decentní těkavky, jasně evokuje kyselost, jablka, kyselé višně, balzamiko ocet, složitější, rozvíjí se ve sklence až směrem tóny dřeva či karamelu a nedá pokoj. Opravdu hodně suché, přesnější by bylo nejspíš velmi kyselé. Zajímavě trpce ovocné opět do jablek a višní, jablka karamelizovaná, výrazné, dlouhé, poněkud zemitější a svérázné, komplexní, moc zajímavé. Docela dost alkoholu, ale vlastně není příliš znát. Mělo by ještě nějaký ten rok zrát, kdy teprve ukáže vše co v něm je. Krásně „divné“ a přitom ne netypické v rámci stylu, vybízí k dalším douškům a zkoumání. A teď zkuste odhadnout, co jsem to vlastně pil? :-) (Správná odpověď a další hádanka)

Csaba Malatinszky – Cabernet Franc v plné kráse

Cesta Csaby Malatinszkeho (web) k vlastnímu vinařství začala nejdříve v roli sommeliéra a následně obchodníka s vínem. Má to logiku, takové víno jaké má rád a chce prodávat je asi nejlepší připravit si sám :-) Nějaký čas strávil ve špičkových vinařstvích v Bordeaux a momentálně jde o stoupající hvězdu maďarského vinařství slavící úspěchy nejen doma. Od roku 2000 vinaří v oblasti Villány, po Tokaji jedné z mála kterým se dostává výraznější mezinárodní pozornosti (nejspíš díky mohutným červeným), v režimu bio na třiceti hektarech spíše mladších výsadeb. Postupně přešel na pětistovkové sudy z maďarského dřeva (lokální sudy jsou momentálně trend), ve sklepě to nepřehání s intervencemi – spontánní fermentace, minimální či žádná filtrace, krom síry nic dalšího dodaného. Vinař dorazil do Prahy a svá vína prezentoval ve spojení s jídlem na večeři (neúčastnil jsem se) a následně i degustaci ve vinném baru Veltlín. Ochutnávala se vína z prémiové řady Noblesse (výraz prémiový se nadužíváním naprosto vyprázdnil, v případě Csaby to je jeho střední třída, vína pouze ze samotoku z vybraných poloh) a jedno super-prémiové z řady Kúria (v překladu šlechtické sídlo, takové Château vlastně… Csaba je potomkem šlechtického rodu a vinaření lze u nich vysledovat až do čtrnáctého století k Balatonu, takže to není úplně vycucané z prstu).

Beaune, Givry a kachní prso

Burgundsko je úžasné místo, asi nikdy jinde není na tak malém prostoru tolik různých samostatných apelací, definovaných úrovní kvality, tolik vinic o jejichž zásadních či naopak velmi subtilních rozdílech bylo popsáno neuvěřitelné množství papíru. Je samozřejmě otázkou, nakolik jsou to rozdíly dané přírodními podmínkami a nakolik nějakou historickou představou jak má víno z toho či onoho místa vypadat a tomu přizpůsobené práce ve vinici i ve sklepě. Ale to je zase téma na celé knihy, třeba výtečnou In Search of Pinot Noir. Já se dneska mrknu na dvě lahve, které docela dobře demonstrují nějaká ta burgundská specifika.

Uměle vyvolávaný problém s označováním vín

Množství času, které jsem si vyhradil na psaní článků o víně, ať již sem nebo někam jinam, je velmi omezené (a s dítětem, které začíná postávat okolo nábytku a následně padat na všechno co jen připomíná hranu, je ho ještě méně). Jsou chvíle, kdy jej všechen sebere řešení nějakého problému. V dnešním případě šlo o delší e-mail řediteli jedné velké vinařské firmy. Toho, a také zaměstnanců, se dotklo, že jsem je jmenoval v souvislosti s problémem při označování vína, u lahví na první pohled z Moravy, kdy se ale při studování dotisku na zadní vinětě dozvíte, že jde vlastně o dovoz. Dovolím si zde podstatnou část (s vynecháním některých osobnějších částí) své odpovědi uvést jako dnešní zápisek, jde vlastně o jakýsi „otevřený dopis“ komukoliv dalšímu, kdo by měl obdobný problém.

Savennières 1989 a postarší Riesling

Starší ročníky mají velké kouzlo, nedávno jsem se o tom zmiňoval. V určitých momentech může to, že je víno třeba z ročníku vašeho narození, nebo nějakého dalšího pro vás či celou společnost významného, hrát větší roli než reálná kvalita obsahu lahve. Na nedávné ochutnávce jsem vylovil z archivu Château de Chamboureau Savennières Clos du Papillon 1989, kde jsem k němu přišel a co je to za vinici už zde psal (nedávno také o jiné vinici stejného vinařství a ročníku). Hutnější zlatá barva a intenzivní medová vůně, ze začátku decentně těkavá, postupně se přidávají příjemné kořenité tóny a minerální linka. V chuti sladké a výrazné, poměrně efektní, dost kyseliny která víno udržuje v harmonii, dobrá délka a plnost chuti, sympatický slaďák který na více než dvě dekády věku nevypadal. Aromatika se začala ve sklence poměrně rychle měnit, unikat a trochu hroutit, chuť se držela velmi dobře. Ročník 1989 je pro nás všechny myslím důležitý velmi, takže i kdyby vývoj lahve náhodou nebyl tak ideální jak jsme si představovali (paralelu nehledat), stejně by šlo o zajímavý zážitek. Víno nakonec ponechalo dojem příjemný, bez pachuti zklamání, se sladším dozníváním…

O červeném, ne černém, víně

Já vím, už se tu trochu opakuji, ale některá témata ve mně vždycky časem probublají ven. Poslední kapkou u tohoto byla včerejší ochutnávka, kde se několikrát objevilo téma barvy červeného vína. Jak ta z Rakouska nejsou příliš tmavá, protože je tam ještě relativně chladno. A většina vzorků, ač měla barvu úplně normální a poměrně tmavou, vlastně nemá barvu „pořádnou“. Kterou, pokud jsem to správně pochopil, je myšlen novosvětský inkoustově neprůhledný ideál. Nechápu to a je mi z toho smutno. Mnohá tradiční červená vína dříve měla blíže roséčkům současnosti, což jim nic neubíralo na komplexitě a eleganci (možná naopak, příměs bílých hroznů ji umocňovala, dnes něco neobvyklého a dříve třebas ve slavném Burgundsku běžná praxe; vůbec naše vnímání toho, co je vlastně tradiční, je hodně zkresleno posledními pár desítkami let vývoje). Tmavé víno se sice cenilo, ale někdy bylo považováno za poněkud vulgární. Tyhle doby jsou samozřejmě pryč, díky posunu technologií (ale i kvality toho, co přichází z vinic) jde dosáhnout velmi tmavých vín prakticky z čehokoliv. Čím tmavší tím lepší, odrůda i historický charakter regionu jdou stranou. Delší macerace, speciální enzymy a v neposlední řadě vhodná dávka vína z odrůdy velmi temné do něčeho světlejšího, aby neměl zákazník pocit, že je ošizen.

K degustačním poznámkám románového rozsahu a výsledky ankety „Čtete v recenzích detailní senzorické popisy vín?“

Téma dlouhých degustačních popisů je hodně zajímavé, je velmi snadné dělat si z jejich autorů srandu. Občas je (nás, vlastně…) popadne amok a z běžné citrusové vůně, minerálního projevu a náznaku živočišnosti (což už samo o sobě kupě běžných konzumentů nic neříká a považují každého, kdo podobné termíny používá, za namyšleného pitomce) se stane něco extrémně specifického a poněkud přihlouplého ve stylu „vůně vlhkých kamenů v horké koupeli ovoněné plody yuzu, za podvečerního vánku na ostrově Mijadžima a pod přísným dohledem stáda divokých jelínků“. Jindy se zase začnou objevovat všemožná divná a nelákavá přirovnání, já tu třeba opakovaně měl kolomaz a vůni starého odstaveného vlakového vagonu, viz i fotka níže. Stává se to každému. Někdo tím chce jen vyjádřit, že je to víno opravdu zajímavé a oslovilo ho, byť voní zase jako třešně, které ale měl i u vína za stovku ze supermarketu a je teď třeba třešně z drahého burgundského nějak odlišit. Někdo chce prostě a jen sám vypadat zajímavě. A jindy vás víno dostane, zasníte se a najednou nepíšete degustační poznámky, ale milostný román o třech svazcích :-) Už v zadání ankety jsem tu dával odkazy na několik tematických článků (Jemný dotyk konfitovaného krtka a myších oušek, Višně, švestky a petrolejový král, Divné vůně, vzpomínkové chutě, O hledání starorůžové) a zajímalo mne, jako to se senzorickými hodnoceními vína máte vy, zda je čtete a zajímají vás, nebo jsou v recenzích/reportážích spíše doplňkem. Jak to dopadlo?

(Ne)dostupná garážkovka Clos Margalaine

Mám rád druhá vína z Bordeaux. Dříve jsem si tak říkal, že umožňují ochutnat slavné jméno za ještě přijatelnou cenu a poznat styl vinařství, jak asi (jenom ještě lepší) bude vypadat víno první a velké. V poslední době už zůstávám jen u „ochutnat slavné jméno“. Leckterá druhá vína vystřelila do cenových úrovní, kterých ještě nedávno nedosahovalo ani víno první, stala se (přes produkce v řádu desítek i stovek tisíc lahví, což platí ale i pro vína první) cenově mimo záležitostmi. Ta od méně významných vinařství možná nestojí tolik, ale pocit, že mne připraví na víno první, už nějak nemám :-) Leckdy jsou stylově dost odlišná, nejde jen o mladší vinice a trochu méně dřeva. Ale co už. Stále se dají najít moc zajímavé kousky, kupříkladu teď jedno Margaux…

3x levná Cava Cristalino (Supermarket Tour #2)

Přemýšlel jsem, zda tyhle bubliny zařadit do série průzkumu supermarketovek (jsou i ve vinotékách a já je kupoval přímo od dovozce), ale vyskytují se tam a cenou kategorii odpovídají, takže proč ne. Cava Cristalino jsou poměrem cena/kvalita asi nejlepší bubliny na jaké jsem u nás narazil. Cristalino opakovaně získalo ocenění „Value brand of the year“ ve Wine & Spirits Magazine, v našem Wine & Degustation při testu cavy skončil brut na druhém místě, mezi znatelně dražší konkurencí. Takže bohužel žádný můj objev. Koupit tyhle bubliny jdou (bez akční nabídky) od sto korun za sedmičku, přitom jde o španělskou cavu a tedy šumivku s druhotným kvašením přímo v lahvi (tj. ne levnější metoda charmat s druhotným kvašením v tanku a teprve následným lahvováním, kterou vznikají třeba základní bohémky, v lahvi kvasí jejich znatelně zajímavější Prestige Brut), kde dále leží víno na kalech rok až 18 měsíců.

Vinné UNESCO, Vinařství roku a nejlepší víno ČR, Pinot Noir vtipně

Burgundské vinice a obří sklepení pod Champagne se ucházejí o zařazení mezi památky UNESCO. Kam, po pravdě, nejspíše patří. Letos jim to ale nevyšlo, každá země může ročně nominovat jen jednu přírodní a jednu kulturní památku, Francie zvolila jeskynní malby v Ardéche (Chauvetova jeskyně) a vulkány v Auvergne. Tak uvidíme, třeba to vinařským oblastem vyjde příští rok (pro zalistování od roku 2015). O prosazení Burgundska se aktivně snaží třeba  Aubert de Villaine z Domaine de la Romanée Conti a ten myslím nějaké to jméno a vliv má :-)