Někteří vyrážejí do restaurací dát si velké víno v kombinaci se špičkovou gastronomií, ale ač bych rád tento koníček prováděl také, většinou nepřekousnu požadované ceny (vždy se projeví přepočítávání „kolik ze splátky hypotéky to je“ v kombinaci „tahle láhev se dá koupit o tolik levněji“). Většinou tak objednávám solidní vína v nižším cenovém spektru, pokud možno něco co tuším jak bude chutnat, byť třebas přímo neznám. Možná ne přímo „druhé nejlevnější víno“, ale jinak je právě tohle dost přesná definice jednoho z restauračních fenoménů – viz opravdu výborné video i veskrze typický pohled na vinný lístek. Jasně, v top restauraci si užiju vinné párování či nechám doporučit něco zajímavého, ale většinou jdu na jistotu. O víkendu ve výtečné Ristorante Prosecco, zjistil jsem že nám tam jezdí přímý spoj a nejspíš se tak objevíme častěji, sáhl po jednom z kategorie těch levnějších, co ale zároveň vypadalo zajímavě. Suchý lehký Riesling z Austrálie? Jako fanda téhle odrůdy prostě nešlo odolat.
Angove Long Row Riesling 2009 je víno z jižní Austrálie, od velkého (15+ milionu lahví) producenta, byť stále rodinného podniku a ne nadnárodní korporace :-) Světe div se, na svých vlastních vinicích mají dokonce desítky hektarů bio a experimentální vinici biodynamicky, ale v reálu nakupují tisíce tun hroznů od smluvních partnerů. Tohle víno je jejich trochu nižší řada, ale zrovna Riesling je z vlastní vinice a původních dovezených klonů ze sedmdesátých let. Touhle dobou už je na světovém trhu ročník 2012 (a v modernější ambaláži, tahle viněta vypadá fakt levně), tipnul bych si že tady víno moc nejede a stále se prodávají staré zásoby. Barva spíše bledší, lehce nazlátlá. Čistá příjemná vůně, již trochu naleželá, mix květinovo-ovocných tónů, trochu zelené jablko, med, decentní kořenitost, náznak barev & laků, ten celek mi docela evokoval běžný ryzlink z Alsaska. Suché, čisté, poměrně lehké víno (11 % alkoholu), fajn kyselina, jednoduší příjemně postavený a dobře pitelný základ. Opět evokovalo rýňák z Alsaska. Láhev zmizela celkem rychle, na zapíjení bezva jídla a povídání při obědě úplně v pohodě, ale kdybych si to otevřel večer doma, asi se budu za chvilku nudit.
O víkendu jsem také v chladničce objevil Schilcher 2010 z vinařství Strohmeier, o producentovi i tomto vinném stylu jsem zde již psal. Schilcher fakt není něco na archivaci, typicky se pije mladý. Ale i díky kyselinám se udržel bez problémů :-) Barva se posunula do jahodové a později, ke konci lahve, začínala až jakoby hnědnout, velmi rychle se měnila. Nic takového jsem po pravdě ještě nezažil, nejrychleji jsem podobné kousky viděl v řádu desítek hodin. I vůně byla jahodová, stále velmi čerstvá, živá, tóny až jahod kompotovaných s kořením, hřebíčkem. V chuti lehké, velmi suché, šťavnaté, živé, naprosto dokonale pitelné. Úplně máte chuť to do sebe klopit ve velkém. Jsem si říkal, že kdyby v tom byla ještě nějaká bublina, bylo by to dokonalé. Ale tentokrát se mi nechtělo nějak prasit a tak jsem dosycení céóčkem nevyzkoušel :-) Každopádně v prodeji jsou tohoto vína už dvanáctky, určitě nějakou naskladním, tohle je krása na jaro! Až se zase vrátí, teda…
