V posledních sedmi dnech jsem pil či ochutnával trochu divočejší směs vín. Degustoval vína z Maďarska, Villány a Somló, doma otevíral balík základních vín od Znovínu pro supermarketovou sérii, padlo něco od autentistů (z tajemných zákoutí vylovený ryzlink 2010 od Zdeňka Vykoukala či červené Trio 2006 z Dobré vinice), fajn Sangiovese (byť trochu nakopnuté dalšími odrůdami) a taky jedno italské bílé. Hlavně u toho Znovínu a bílé Itálie jsem si říkal, jak se mi změnila měřítka, jak vyžaduje poměrně velké soustředění zkoušet odhadnout, co by na tahle vína říkal takový ten bájný „běžný konzument“. U lahve Azienda Agricola Picech Roberto Bianco Jelka 2010 z oblasti Collio, dárku od jednoho účastníka domácích degustací který přinesl když dorazil poprvé, jsem si totiž říkal, že je to příjemné normální bílé víno, jaké by mi nevadilo pít častěji. Jenže…
Víno je v lahvi trochu atypického tvaru, kovová záklopka, celokorek. Směs odrůd Ribolla Gialla, Friulano a Malvasia. Tmavší barva do zlaté, výrazná. Příjemná, trochu sladší vůně, hutnější, krémovost, evokuje i některé jižnější Malvasie. Ze začátku docela zastřené, potřebovalo čas se nadýchnout. Pak se přidal ještě pomerančový tón a především, ve vůni možná výrazněji než v chuti, dojem slanosti. Suché, plnější, zakulacené a silnější, ovšem s pěknou linkou kyseliny, dotykem tříslovin, delší sladší ovocně-květinový dojem, krémovost, znát ležení ve dřevě. Vyvážené, zajímavé, bezvadně pitelné víno. Ukázalo se, že „normální“ v tomto případě znamená spontánní fermentaci, část hroznů 12 dní macerace na slupkách (ale pocitově to spíše dotváří strukturu a přidává něco tříslovin a barvy, než že by posouvalo víno do nějak „oranžáda“ projevů), zrání ve velkých i menších dřevěných sudech po dobu 18 měsíců. O vinařství vím především to, že „jsou to skvělí lidé a člověk se u nich cítí jako doma“, ale určitě se pokusím prozkoumat víc :-)
Trošku se bojím, že kupě lidí by už to vlastně přišlo docela divné, možná hlavně ta slanost a něco tříslovin v chuti. Ale… nevím, asi mám měřítka fakt úplně jinde. Bez váhání jiný i pro mne, zřetelně víno které je nutné předem vysvětlit (což by mne u Bianco Jelka ani nenapadlo, stejně jako to neudělal ten, který mne jím obdaroval) je třeba nesířený Pinot Noir 2012 Jaroslava Springera (nesířený ale neznamená bez síry, na lahvi by to mělo být asi uvedeno jinak), nedávno popíjený v Blue Wagon. Springer má takhle i blanc de noir, ten je o pořádný kus přístupnější, toto víno náročnější. Tmavší, trochu kalnější. Výrazné ve vůni, mladé, ovocné, suché, živé na jazyku, velmi brutálně syrové, třísloviny, čerstvé dubové dřevo, výrazná svíravost až do jakoby třapinových/zelenějších tónů. Zajímavé, radikálnější. Prý ve spojení třeba s kachní paštikou bezva, určitě dobrá zkušenost, ale jen tak na normální popíjení to rozhodně není. Každopádně se budu hodně těšit na „běžné“ dvanáctky v hotové a uzrálejší podobě :-)
Kdy v poslední době jste si u nějakého moc dobrého vína říkali, zda náhodou váš vkus není tak trochu mimo normál? :-)
