Slepá ochutnávka autentických vín

Přiznejme si to, a teď budu trochu generalizovat, my muži jsme ješitní. Rádi posloucháme sami sebe a ještě raději sledujeme ostatní, jak nám visí na rtech, když dáváme k dobru zásadní pravdu o čemkoliv, v čem si zrovna myslíme že jsme dobří. Těžko snášíme, když někdo jasně a zřetelně dokáže, že pravdu nemáme. Slepé degustace vína jsou, pokud zrovna nejste Richard Juhlin nebo jiný degustátor s eidetickou pamětí a skvělými analytickými schopnostmi, pro mužskou ješitnost těžkým oříškem :-) Je krásné sledovat, a nemá smysl tvrdit že já se tak krom momentů naprosté jistoty nechovám, jak většina neoznámí své závěry prostým „Tipuji odrůdu/vinařství…“, ale složitějšími konstrukty „Nejdříve jsem si myslel že, ale pak napsal to, byť možná…“. Včera večer jsme takhle, v docela komorní sestavě, ochutnali ve Veltlínu naslepo sedm autentických vín. Všechna byla skryta dokonale v krabici, ze které čouhala jen nálevka, tedy ani nejmenší šance orientovat se alespoň podle tvaru lahve. Dnes tu bude jediná fotka, právě tahle krabice :-) Šel jsem na akci s tím, že budeme přechutnávat jen vína od Autentistů, tj. členů sdružení, ale toto nebylo potvrzeno a museli jsme tedy odhadovat prakticky v rámci celého sortimentu Veltlínu, což je přeci jen trochu složitější úkol. Co to nakonec udělalo s ješitností mou a dalších účastníků, taktéž pravidelných konzumentů těchto vín?

Rulandské modré po pěti letech – ročník 2008

Už jste si tu nejspíše zvykli na pravidelné přechutnávání odrůdy Rulandské modré (Pinot Noir) z Čech a Moravy v pěti letech věku. Šlo o zásadní projekt Pavla Jelena, kterého jsem se rád účastnil a přispěl k němu pár desítkami lahví a často odlišnými názory na kvality vín. Občas to bylo trochu depresivní, spíš než příjemná ochutnávka, ale co už. Výsledkem tohoto všeho byla série článků ke každému ročníků a následně velká série k odrůdě na O Víně (část 1., část 2., část 3.) a taktéž pro Vinařský obzor. Jde o text nejen pro všechny vínomilce se sklony obdivovat právě Pinot Noir, ale záležitost velmi vhodnou i pro vinaře. Projekt tedy skončil a další velká degustace už nebyla v plánu. Ale znáte to… rozhodli jsme se tak nějak neformálně sejít a otevřít těch pár osmičkových lahví, co jsme různě měli po chladničkách či šlo narychlo koupit, nakonec z toho bylo zase 20+ vzorků. Ač v průměru nešlo o tak velkou depresi jako v některých letech (byť i popis v celkové délce jednoho slova, „vodporný“, tam mám… nebyla síla věnovat se tomu více), tak kvalita ani nebyla nějak zvlášť vysoko. Ale pár fajn kousků se našlo.

VOC Blatnice, robustní vápenec a čínská školka

Tak máme novou „apelaci“. Nejprve to bylo VOC Znojmo, první vlaštovka vydupávající cestu ostatním, které šlo leccos odpustit. Následoval ukrutný koncept Modrých hor a nicneříkající všeobjímající VOC Mikulov, obě záležitosti momentálně vzbuzující větší zájem primárně mezi zúčastněnými vinaři. Konečně opravdu inteligentní a rozumně obhajitelné je nedávno představené VOC Pálava, to dává smysl. A teď je tu VOC Blatnice (tisková zpráva), pro vína ze Slovácka z okolí Blatnice pod Svatým Antonínkem, z odrůd Ryzlink rýnský, Rulandské bílé, Rulandské šedé a Chardonnay. Podle předsedy degustační komise tohoto VOC, Ing. Vojtěcha Masaříka, nás čekají ze zatříděných vín ročníku 2012 „Ryzlinky svěží s vysokou mineralitou, Rulandské s obilnými a chlebovými tóny, žádná podbízivá uniformní vůně po tropickém ovoci.“ To nezní blbě. Ryzlinky vypadají analyticky dobře. A žádné tropiko a podbízivé uniformní vůně u burgund taky, tedy trošku to kazí zhusta ~ 6 g/l kyselin při 18 – 34 g/l cukru, což většinou na Moravě znamená drobátko utahané rozplizlé líbivky. Ale dokud neochutnám tak těžko soudit. Z podmínek mne poněkud mrzí bod „Školení vína nesmí probíhat v sudech barrique, není povolené ani přidávání taninů a chipsů.“, logicky jen jeho první část. Nejsem si jist, zda jde bez dřeva připravit velká vína z burgundských odrůd (různé jejich svěží ovocné inkarnace jistě ano). Toto je prakticky jediná pořádná technická podmínka (ještě je tam povolení malolaktiky a minimum 20°NM) v pravidlech, jinak podmínky přístup na vinicích ani další postupy ve sklepě neřeší. Pouze výsledné víno musí „výrazně vykazovat typické senzorické vlastnosti pro oblast Blatnice pod Svatým Antonínkem.“ Uvidíme, jak tohle dopadne…

Weinbach versus Zind-Humbrecht

Pokud bychom sestavovali žebříček nejlepších/nejslavnějších vinařství Alsaska, jména Domaine Weinbach a Domaine Zind-Humbrecht by byla pravděpodobně někde úplně na vrcholu. A ač jde v obou případech o vinařství pracující biodynamicky (a jen s hrozny vlastních vinic), nemluvím tu o nějakém žebříčku „vinných deviantů“, jde prostě o špičky regionu se vším všudy. Weinbach, vinařství řízené ženskou rukou, mi přijde takové intuitivně elegantně skvělé, napsal jsem tu o nich ostatně delší zpověď. Zind-Humbrecht, proslavený hlavně špičkovými sladkými víny, je i přes minimální intervence ve sklepě jakoby více „německy“ důrazný a vybudovaný (v rámci charakteru ročníku). Taky ho řídí člověk, který jako první ve Francii získal titul Master of Wine, zajímavostí je i označování lahví na stupnici 1-5 dle sladkosti (jen v roce 2007 byla jejich vína tak netypicky suchá, že použil i nulu). Na přímý souboj, ač v něm má člověk trochu tendenci hledat „v čem je tenhle horší“ i v případě skvělých vín (o tom už jsem psal), jsem se opravdu těšil. Ukázalo se, že má ovšem i trochu zlověstnější podtext než jen seznámit vínomilce se skvělými víny...

Významné výročí a šumivé Studio Harcourt

Je neuvěřitelné, jak to utíká. Ani se nenadějete a dítě se vás snaží krmit piškoty, chodí a leze po bytě, žere hlínu, při troše rodičovské představivosti občas i něco řekne, ocumlává HDMI kabel (jiný mu nechutnal a časem jsem pochopil proč, tenhle byl zapojen do televize a jemně brněl, už si s ním hrát nesmí… ale kdo z nás nezkoušel oblíznout plochou 4.5V baterku, že jo, a ti odvážní z mladší generace dali i 9V) a prostě je mu rok. Výročí jsme zapili lahví Champagne Pierre Legras Cuvée Harcourt Grand Cru Blanc de Blancs Brut, což je docela zajímavá záležitost. Jeden z mnoha Legrasů (web) v Champagne, čistě hrozny Chardonnay z Chouilly, školeno na kalech v lahvi téměř deset let a následně, jelikož základem je dobrý ročník z konce devadesátých let, leželo i po degoržování nějaký ten pátek v lahvi. Připraveno pro Studio Harcourt Paris (web), jehož fotografie dost možná znáte, styl mnoha portrétů je nezaměnitelný a leckteré legendární záběry francouzských hvězd jsou právě od nich.

Veltlín a dovolenkový crowdsourcing

Před nějakou dobou jsem tu psal o restauraci Blue Wagon a doporučoval ji kde mohl i mimo web, zatím jsem neslyšel stížnosti a snad většina hostů byla spokojená, v poměru cena/kvalita mne takhle v centru fakt baví. Nechodím tam tak často jak bych mohl, i přesto že polední menu bývají opravdu kvalitně provedená a poctivě uvařená, důvod je prostý. Při velkém výběru vín po skleničce neodolám a dám si jednu, druhou a sem tam, když tam nejsem sám a nabídnou třebas nějakou zajímavost (minule to bylo Roučí 2006 Stapleton-Springer, stále v kondici a moc fajn pití), tak klidně i třetí. Tři chody k obědu a 2-3 decky vína, to není úplně ideální pokud mám pak ještě celé odpoledne pracovat a večer zase něco otevřít, i nárůstu špekatosti nemluvě :o) Nově ale nabízejí karafu povedené malinovky za 35,- Kč, to mne možná zachrání a bude mi stačit vína jen decka :o) Takhle na jaro se ze sortimentu hodí veltlíny, ke kulajdě jsem zkusil Grüner Veltliner Terrassen Federspiel 2011 vinařství F.Pichler, neplést se se slavným kolegou F.X., to je jiná kategorie (hlavně cenová). Pod šroubem, bledší barva, klasická čerstvá vůně, ovocná linka překvapivě do ovoce žlutého a lehce krémové, něco kořenitosti/pepřovosti, svěží a lákající k napití. Suché, živé, čisté v chuti, lehčí ale slušně postavené, výtečně pitelný jednoduše přístupný veltlín. Nic z čeho bych lezl po zdi, ale kdyby takhle vypadalo víc těch našich, nebudu se zlobit. Mají tam i vyšší řady, něco jsem chutnal a jde o vyváženou řadu klasických veltlínů tak jak by člověk od kolegů z Rakouska čekal. Tohohle lehkého mi něco zbylo ke guláši, se kterým se popral překvapivě skvěle :-)

12x dobře naceněná Barbera od Boeri Alfonso

Včera v podvečer, domluvit se začíná být čím dál těžší a je nutno využít i neděle, jsme se sešli na ochutnávku vín z rodinného piemontského vinařství Boeri Alfonso (web), podniku v posledních letech rostoucího od produkce několika málo tisíc lahví Barbery k dnešním 85+ tisícům již ve více odrůdách. Ale odrůda Barbera je stále základ, ostatně to je v Piemontu normální, se kterou slaví úspěchy v Itálii i zahraničí, český dovozce VPV Praha (František Šamla) s nimi sbírá medaile hlavně v Prague Wine Trophy a jde o jeho z nejúspěšnějších vín. A právě Barbera ze svahů Bricco Quaglia byla i tématem naší ochutnávky – tři vína v několika různých ročnících a tedy pěkná možnost udělat si obrázek o vinařově stylu a jak jeho vína zrají.

Rady sommeliéra, Bordeaux, polosladká červená

Narazil jsem nedávno na článek v lidovkách snoubení vína s jídlem / výběru vhodného vína. A přiznám se, že už titulek mi přijde problematický, „Jak se neztrapnit při výběru vína?“. I sám sommelier, mimochodem skvělý, pak v rozhovoru prohlásí, že škála kombinaci je nepřeberná a „je to velmi komplikované“, autorka článku pak jako bonus doplní obraty o „těžké hlavě“ z rozhodování a „oroseném čele“. Tohle mne fakt štve. Podobné věci jsou důvodem, proč neustále padají poznámky o snobském pití, proč se kupa lidí raději obrátí k pivu. Působí to zbytečně složitě a zákazník, který si není zrovna jist výběrem, je místo příjemného zážitku zbytečně frustrován. Ano, odpovědi na otázky, co se přesně hodí k tomu či onomu, nejsou vždycky přímočaře triviální, ale pokud z toho budeme dělat podobnou vědu, tak bude většina normálních konzumentů koukat na každého, kdo zatočí sklenkou a zamyšleně přičichne, jako na povýšeného náfuku. Zákazník se skutečně bude bát „neztrapnit“ při vlastní volbě. Jako bonus se bude bát, že pokud požádá o radu sommeliera, tak ten mu doporučí jako ideál něco drahého a pak se na něj bude dívat svrchu, když ho požádá o něco výrazně levnějšího. Zažil jsem to a je to otrava (pravda, většina zážitku se sommeliery ale byla příjemnějších). Prosím, nedělejme z výběru vína operaci mozku, cílem je si večeři v restauraci užít…

Velká Chardonnay z Chablis v různých podobách

Není tomu tak dávno, co jednou z oblíbených odpovědí na otázku, jaké víno si dáte, bylo „ABC“. Zkratka z anglického Anything but Chardonnay, cokoliv mimo Chardonnay, dobře vyjadřovala náladu pokročilejších milovníků vína především v USA a obecně Novém světě. Prostě všechna ta vína vypadala stejně, přezrálé, popcornově máslově, brutálně přestřelená dřevem. Stav se naštěstí významně zlepšil, i když podobné obludy můžete najít stále. Ale samozřejmě tu vždycky bylo, je a snad stále bude Chablis, místo kde narazit na dubové ploché monstrum je fakt smůla a podstatná část vín spíše potěší i zatvrzelé ryzlinkofily :-) Kyseliny prostě! Nedávno jsme se takhle sešli, prostor odvážně (v plánu byla i hodně vysoká liga, která mohla v hodnocení jejich vlastní sortiment porazit) poskytla vinotéka AdVivum, nad sérií vín právě z Chablis. A byla to zajímavá srovnávačka.

Marc de Champagne jako nanuk Magnum

Vzpomínám na svého prvního nanuka Magnum, zakoupeného za našetřené peníze, tenkrát to pro mne bylo vyloženě luxusní zboží. Moc jsem se těšil, s chutí zakousnul. Čokoláda zapraskala a víc než půlka odpadla na zem do prachu. Bylo to utrpení! A teď mocným obloukem přeskočíme do Champagne. Už jsem se tu zmiňoval, že tahle oblast nejsou jen nejlepší bubliny na světě. Pokud zůstaneme u hroznů, tak setkat se můžete s Fine de la Marne, pálenkou z vína ve stylu Cognacu. Je tu Ratafia de Champagne, která má v čisté podobě zase blízko Pineau de Charantes, hroznový mošt fortifikovaný vinnou pálenkou a dále školený v dubových sudech (může být naprosto úžasné pití). A pak je tu samozřejmě všudypřítomné Marc de Champagne, pálenka z matoliny, tj. v podstatě to co grappa v Itálii. Jenom jak se v Champagne hrozny lisují méně, tak mi přijde vždy taková o něco sofistikovanější než alternativy z Jury, Burgundska a podobně, taky obvykle za „de Champagne“ platíte víc než u kolegů, co jsem tak viděl. Něco k tématu jsem psal nedávno u hodně zajímavého exempláře, ten kousek od vinařství M. Hostomme je taky nádherný, mohutnější, hodně sušeně květinově (až takové „bolehlavově“ těžší květinové tóny) a ovocně voňavý, s klasickou marc divokostí slupek v chuti, i přes „jen“ 40 % alkoholu s tímto dost výrazným, teplé, dlouhé, bezva dižestivní. No a teď dvě dnešní témata spojíme…

Ryzlink náš vezdejší

Když jsem se včera poprvé začal potit na sluníčku, začalo být celkem jasné, co večer skončí ve sklence. Ryzlink! Přiznám se, že už nějaký ten pátek jsem žádný německý doma neotevíral, byl neustále ponořen v nějakých amforách či „obskurních“ odrůdách. První přivonění a napití a na tváři se rozlil úsměv, přesně to co jsem očekával a chtěl, přes různé stylové nuance a odlišnosti byl prostě celkový dojem „bezva ryzlink“. Ale není to nuda, tahle určitá předvídatelnost. Beru to spíš tak, že když se vracím třebas na víkend do rodného kraje, tak je vše najednou velmi blízké. Není špatně, že ve svém starém dětském pokoji u prarodičů vím kam sáhnout, kde budou staré komiksy z ábíček a kde nedodělaný Messerschmitt Bf 110 v měřítku 1:72, jsem prostě doma. A být doma, to se neomrzí, naopak je to přesně to po čem všichni tak často toužíme. Weingut Ludwig Thanisch & Sohn 2008er Lieserer Niederberg Helden Riesling Spätlese Trocken bylo pro ten večer mé vinné „doma“ :-)

Autentické velkobílovické bodování

Jaro dorazilo, slunnou neděli jsem se rozhodl strávit výletem do Velkých Bílovic. Byl to výlet tak trochu pracovní, ten den se totiž hodnotila vína pro místní výstavu, díky aktivitám Jaroslava Osičky spojenou navíc s přehlídkou autentických a jim příbuzných vín (vše si bude možno přechutnat už za čtrnáct dní na koštu). Byl jsem v komisi právě pro tyhle přírodní kousky, konkrétně u vín bílých. A musím říct, že to bylo moc fajn, dokonce i nějaký nový objev jsem učinil. Detailní výsledky všeho zatím ještě nejsou, ale své degustační archy mám k dispozici a dovolím si pár poznámek.

Základka od Champagne Marguet

V rámci tréninku na cestu do Champagne jsem otevřel také láhev Brut Blanc de Noirs z Champagne Marguet Pére & Fils sídlícího v Ambonnay, záležitost co jsem kdysi ulovil na trhu před Palladiem za asi sedm stovek (dovozce For People ze Zbraslavi). Jedná se o nejjednodušší víno domu, postaveno na 70% Pinot Noir a 30% Pinot Meunier (ovšem ne přímo z Ambonnay, jde o mix různých poloh; sami mají vinice v  Ambonnay, Bouzy a Mailly a z dalších míst nakupují od partnerů). Vinařství dělá sympatickou věc, uvádí na vinětě datum degoržování a další detaily, takže i u neročníkovky víte co pijete. Moje láhev byla spojení ročníku 2006 a 2007 degoržovaná v roce 2010. Vinařství pracuje s dubovými sudy, v omezené míře pro rezervní vína, a směřuje k bio zemědělství (totéž platí pro vinohradníky, od kterých nakupují). Při práci s víny využívají lunární cyklus a podobné věci, ale nejde o žádnou magii, je celkem ověřené že za určitých okolností se vína lépe čistí a podobně (a nejde ani tak o vliv měsíce a „přiliv a odliv v sudu“, jako spíše o typicky vysoký tlak při jasném zimním úplňku ;-).

Pontet Canet jde do amfor a Prošek končí

Jednou z nejzajímavějších degustací, na které jsem v posledních měsících byl, bylo setkání s Alfredem Tesseronem z Château Pontet Canet, prakticky jediného z velkých jmen v Bordeaux pracujících ve vinicích za pomoci biodynamických principů (pro zájemce zde celý web na téma Biodynamics is a Hoax, ať tu reportuji vyváženě ;-). Chutnali jsme vertikálu jejich vín minulého desetiletí (devítka je neuvěřitelně vyvážené krásné víno, ale nadchla mne i dvoutisícovka a bavila prakticky všechna ostatní), sledovali decentní změny stylu i vliv ročníků, poslouchali příběh o momentu, kde to Tesseron vzdal a prostě ten rok šplíchnul i za cenu, že budou muset začít zase znovu… (docela by mne zajímalo těch několik dní „souboje“ mezi ním a jeho technických ředitelem, kterým je Jean-Michel Comme, osoba ve skutečnosti zodpovědná za celý posun vinařství tímto směrem). Vinařství, krom biodynamiky ve vinici, testovalo i různé postupy ve sklepě.

Sancerre Cuvée Silex a další Sauvignony

Mám rád dobrý suchý Sauvignon blanc. Chvilku mi to trvalo, a u několika dalších zásadních světových odrůd pár výjimečně dobrých kousků náklonost k odrůdě jako takové zatím nepřevážilo, určitě „sovoši“ nepodléhám tak často a rád jako rýňáku či klasické šardonce, ale dnes si ho dovedu opravdu užít. Nedávno představil v obchodu víny a lahůdkami Fajnšmekr pár vín z klasické oblasti původu, údolí řeky Loiry, dovozce Jiří Hron. Vlastně jsem si vzpomněl, že o tom nepsal ani řádek, když mne teď požádal, zda bych mu neposlal nějakou fotku. Většina vín na ochutnávce byla v pohodě, ale jen jedno mne opravdu oslovilo. Bylo jím Sancerre Blanc Cuvée Silex 2011 z Domaine Serge Laloue, takového normálního (lutte raisonnée) menšího (na Francii, zhruba 20 ha) producenta rodinného typu s většinou výsadeb v Thauvenay. Tohle konkrétní víno je z vybraných vyšších poloh, vinic s výrazným podílem křemene v půdě. Docela mne překvapilo, že vinař přiznává mechanický sběr hroznů (a následný třídící pás ve vinařství), ale na víně jsem tedy žádný problém nepozoroval :-)

BBF, CS Max Reserva & základní Bourgogne

Čím se aklimatizovat po návratu z Krugu? Inu vytáhl jsem z chladničky BBF, Blanc de Blanc Extra brut crémant z Jury školený v dubových sudech a následně na kalech v lahvi 52 měsíců z produkce Bénedicte & Stéphane Tissot, o kterém se zde již dříve zmiňoval. Lahve mi doma pomalu zrají a po pravdě dojem se od začátku trošku posunul. Úplně nejdříve jsem si říkal, že je to fantastické a hodně blízké Champagne, ale vlastně tomu trochu chybí charakter Jury. To se teďka hodně změnilo a víno krásně připomíná tiché šardonky od Tissota (a z Jury vůbec) tak jak je mám rád. Výrazná pěna, pěkné vytrvalé perlení spíše dost malých bublinek. Příjemná bohatší vůně, kouřovost, pečené a sušené jablko, klasická jurská mineralita, až takový „fino sherry“ tón. Velmi suché, šťavnaté, parádní kyseliny a opět minerální tóny, strukturované, pěkně dlouhé, parádně pitelné. Stále si myslím, že tohle jsou poměrem cena/kvalita jedny z nejlepších bublin na (francouzském) trhu. Jen je jich málo a sem se prakticky nedováží, krom nadšeneckých nákupů u vinaře (který vám občas prodá jen láhev na osobu, když má málo). Ale stejně o tom píšu, už se mi takhle u pár vín stalo, že je někdo pak systematicky vozit začal (a odpověď na otázku, zda nechci sám různé tyhle objevy dovážet, je NE… tohle nechávám jiným, já si hodlám o věcech hezky v klidu psát a možná někde mluvit, ale tím to končí) :-) Deset BBFek nebo jeden Krug? Inu…

Z chrámů konzumu (Supermarket Tour #4)

V tipech na slušné pití z běžných supermarketů v UK (ano, čtu opravdu dost roztodivné věci, ale zrovna tohle má smysl, protože tamní řetězce mají občas docela šťastnou ruku a zalistovávají i charakterní vína) jsem narazil také na Fiano 2011 I.G.T. ze Sicílie z Cantine Settesoli, které má v sortimentu Tesco (řada Finest). Když jsem ho uviděl v regálu u nás, za nějakých 130 korun, neváhal jsem. Historická původní odrůda a teplá Sicílie… jsem si říkal, že chmurné nejarní počasí by to mohlo zlepšit. Čirá láhev, šroubový uzávěr. Trochu tmavší až nazlátlá barva. Poměrně výrazná vůně, trochu sladší, meruňka, citrusová kůra. Suché, plnější v chuti, lehká zemitost, kyseliny ujdou, ovocitost. Ale v tom všem poměrně výrazně zlobí alkohol a vše vyhazuje z harmonie, také síra trošku štípe. Ve výsledku nějak nezaujalo a půjde do risotta.

Venku šedivo, uvnitř bubliny

Počasí v Champagne nijak zvlášť nepřipomíná jaro, normálně by tu už vše kvetlo, místo toho minulý týden ještě sněžilo a i teď je šedivo, pošmourno a chladno a skoro podzimně, ve vzduchu není ani takový ten příslib že se něco změní. Vypadalo to, že Italové při nočním pobytu venku zmrznou :-) Ale i přes počasí se těším do vinic. Původně jsem myslel, že přihodím sérii fotek a taky video, ale připojení je po pravdě na video moc pomalé a zpracovat fotky nakonec prostě nestíhám. Tak jen velmi malá ochutnávka věcí budoucích. Splnil se mi totiž takový malý sen a dnes pokračuje. Návštěva Krugu. Nakonec to má výbornou „domáckou“ atmosféru, čekal jsem něco dost upjatého. Ale mám pocit, že i trhání osmiček by byla velká pohoda, kdyby k tomu byl neomezený přísun jejich bublin. Na fotce v titulce Olivier Krug, moc sympatický a velmi vtipný chlapík. Níže noční posezení venku (s jeroboam lahví) a láhev co vypadá jako jejich „běžné“ Grande Cuvée, ale ve skutečnosti jde o variantu Savoire-Faire. Směs 71 různých vín z 11 ročníků, kdy nejstarší součást je z roku 1988 a nejmladší 2001, s nezvykle velkou proporcí právě rezerv. Po pravdě tohle je vrcholná ukázka toho, proč koncept neročníkových šampaňských existuje. Právě ročník 2001 byl jinak dost naprd, tohle jsou ale bubliny v prakticky dokonalé podobě. Kdo umí, ten umí :-)

8mm Malaga & bubliny z Anglie

O prodlouženém velikonočním víkendu jsem u prarodičů hledal jednu starou fotku co nutně potřeboval. Ukázalo se, že si to nejspíš pamatuji špatně a záběr nejspíš bude na filmu. A tak děda vytáhl promítačku na 8mm filmy. Čichová paměť je neuvěřitelná věc. Když se ten stroj rozjel a vzduch naplnil specifickou vůní prachu v teplém horkém vzduchu a oleje, okamžitě se mi vybavilo hned několik momentů z dětství, vlastně poprvé od té doby co k nim došlo. Dědovi, k vínu opravdu nemá žádná vztah a většinou kupuje opravdu šílené věci v místním COOPu, jsem dával ochutnat Pedro Ximénez o kterém psal nedávno. Přivoněl, ochutnal a prohlásil, že něco takového se za jeho mládí prodávalo v lékárnách jako lék, prý se to jmenovalo Malaga. Přesný, totožný styl výroby i odrůda a vlastně jen pár desítek kilometrů od Jerezu. Něco, na co si určitě nevzpomněl desítky let. Je neuvěřitelný, jak lidská paměť funguje a co dokáže jedno přivonění…

Výsledky ankety „Reklamovali jste někdy korkové víno?“

Tentokrát jsem se na výsledky dotazníku opravdu těšil, korková vada je i dnes jednou z nejčastějších a jak se staví k reklamaci lahví vínomilci mne opravdu zajímalo. Ze 137 odpovědí (nějak podezřele málo a jednu dobu to moc nestoupalo, tak snad nebyl problém s anketním modulem) vyplývá, že stav je poměrně fajn pro prodejce a vinaře. Skoro pětina respondentů korek nikdy nereklamovala, protože jej dost možná nepoznají (varianta „nikdy jsem se s ním nesetkal“ tu nebyla, ale pokud máte za sebou už nějakou stovku lahví, je to poměrně nepravděpodobné… tedy pokud nepijete třeba jen věcí pod šroubovým uzávěrem), další téměř pětina prostě vadné lahve oželí. Největší skupina, 35 % respondentů, již vrátila korkové víno, ale jen v případě že šlo o objednávku v restauraci. I z lahví koupených na doma 6 % reklamovalo drahou výjimečnější láhev, 13 % občas i něco běžného a 6 % prakticky cokoliv co mělo vadu. „Problém“ reklamovat vadný výrobek, pokud to není něco zásadního, tu podle všeho je, ale platí to i mimo svět vína. Jaká byla poslední láhev, kterou jste vraceli? Setkali jste se někdy s tím, že vám prodejce/vinař nechtěl reklamaci uznat, tvrdil že víno vadné není nebo že je to něco co jste způsobili vy třebas skladováním? A vy, co jste vadné víno ještě nevraceli, proč vlastně?

Lehounce bizarní rozhovor s Kristem

Jsou chvíle, kdy nevíte, zda máte udiveně kroutit hlavou, smát se nebo snad brečet. Obecně mám v téhle zemi problém s články a rozhovory o víně v běžných médiích, výsledky bývají tristní a obvykle jde o hůře či lépe překopané tiskové zprávy a jiné PR materiály (sem tam se objeví něco originálního, ale spíš okrajově). Píšu to hlavně kvůli nedávnému rozhovoru s vinařem Tomášem Kristem na Radiožurnálu (soubor ke stažení). Už jen začátek je dost bizarní a parádní ukázka kvalit redaktora. Další části myslím zase osloví každého milovníka vín z Francie. Několik zásadních momentů celého rozhovoru si zde dovolím uvést v přepisu, protože si zaslouží archivovat na věčné časy (podobně jako Balounův odsudek celého jednoho regionu ve Francii co vyšel v Decanteru, to byla taky pecka). Podívejme se tedy, co si myslí sběratel medailí ze světových soutěží, muž který svými víny ovládl obchody s květinami a dárkovými předměty po celé republice, dovozce slovenského vína na sudovku a oblíbený moravský vinař.