Nejdříve vítězové, alespoň tedy u naší komise. Po pečlivém zvážení těch nejlépe bodovaných a potenciálně skvělých v prvním kole jsme si dalších 6+ vín znovu (samozřejmě opět anonymně) přechutnali a vzácně se shodli na výsledném pořadí (byť ne přímo bodech). První místo bez váhání obsadilo Blanc de Blancs 2009 z Dobré vinice, nádherná záležitost. Víno zlaté, vyzrále ovocné s výraznou minerální až lehce kouřovou linkou, med, naleželost. Suché, precizně strukturované, minerální, dlouhé, krásné. Pocitově bych to poslal (i díky trochu oxidativnímu charakteru) do vybublaného Champagne školeného na dřevě z teplejšího ročníku někde v Aube :o) Bavilo hodně, jasný favorit. A vyletělo znatelně výše, než jejich (stále hodně dobré) VDB Reserva 2006, i když jsem mu dával prostor ve sklence i vrátil se k němu.
Na místě druhém skončil Pinot Gris 2011 od Petra Kočaříka, víno které se hodně posunulo od projevu, který mělo před pár měsíci. Zlatavá barva, výrazná efektní bohatá vůně, mix citrusů, dřeva, lehce medových tónů, komplexní. Suché, důraznější strukturované bílé, s výtečnou kyselinou, ovocité, delší, parádní. Ale po pravdě část vůně a ostatně i ten docela řízný projev kyselin jako by ani nebyl z šedé, dost jsme řešili čeho jiného tam troška šla (nabízel se Hibernal). Prý je to ovšem úplně čistá šedá, tak asi skvělý klon / terroir / vinař :-)
A místo třetí jde dalšímu z autentistů, je to Neuburské 2011 ze Staré hory od Zdeňka Vykoukala. V prvním kole jsem ho měl výš než ten šeďák a minimálně na stejné úrovni jako Blanc de Blancs. Bohatší, komplexní, projevuje se školení v akátových sudech i decentní ležení na slupkách a kalech, celek je ovšem vzácně elegantně harmonický a nevlezlý, ale přitom výrazný. Plnější, krásně vyvážené, výtečně postavené s páteří kyseliny, dobře dlouhé, s potenciálem se dále rozvíjet. Opět parádní charakterní bílé. Bavilo mne dokonce více než Vykoukalova vlajková loď, Veltlínské zelené stejného ročníku a místa původu, což je hutnější důraznější máslový styl odrůdy (taková ta veltlínová svěží lehkost tam trochu chybí, jde to dost jiným směrem) a potřebuje ještě docela dost času, aby ukázal vše co v něm je.
V červených to vyhrála příjemná Frankovka 2007 od Františka Mádla, pro zajímavost zde jeden starší rozhovor s ním, resp. jeho část týkající se autentických vín a minimalizace síry. Svým způsobem je to ideální výsledek, protože jde o oblíbeného zásadního velkobílovického vinaře, u kterého se kupa místních večer předtím účastnila zabíjačky, žádného „nepřizpůsobivého ujeťáka“ odjinud. Takže se nebudou bát ochutnat na výstavě :o) Na druhém místě byl tuším pinot od Jary Springera.
Docela vysoko mi skončilo hned několik vín od Jaroslava Osičky (na fotografii zrovna hledí do svých vinic), ale o těch se rozepíšu víc později, mám tunu materiálu na velký souhrnný článek. Hlavně jedenáctková šardonka má obrovský potenciál, momentálně jsem ale začal ujíždět na jejich Modrém portugalu (v lahvích je lehké „jarní“ pití, ideálně trochu nachladit na piknik, ale další leží ještě v sudech a je naprosto fantastické, výtečná je i směska s Rulandským modrým). Celkem vysoko jsem hodnotil i starou dobrou Oxanu z Dobré vinice. Ostudu si neudělal ani Jiří Šebela (Dva duby) s večerkou 2011, byť u ní velký part hrálo dřevo a potřebuje také dost času.
Nějaký nový objev, krom vinařů které už dlouhodobě sleduji? Opravdu moc se mi líbila mladá směs Veltlínské zelené + Ryzlink rýnský 2012 od Jiřího Janouška z Čejkovic, čerstvá, šťavnatá, trochu kořenitá, delší, naprosto dokonale pitelná a přitom i dostatečně zajímavá pro zkoumání, parádní věc. Víno je ještě stále na jemných kalech, ale už tahle podoba mi přišla parádní. Prý bylo prý trochu doslazeno a to medem, zajímavé (z projevu bych si nic takového netipnul, osobně jsem měl dojem, že jde o nějakou „alternativní VOC Znojmo“ záležitost dost možná od Nejedlíka). Od vinaře bylo v soutěži i Rulandské modré, nechutnal jsem, ale prý tak dobře nedopadlo. Zaujal mne Tramín červený 2011 od Petra Marady z Mikulčic školený déle na rmutu v akátovém sudu, povedené víno. Docela fajn byl důraznější, teplejší, hutnější Sauvignon 2011 od Dalibora Osičky (pár dní na rmutu, minimum síry, na jemných kalech ve dřevě, bez čiření a filtrace), byť působil starším dojmem než dva roky. A sympatické bylo i Chardonnay 2011 Radka Varmužy z Hustopečí, to bych pil rád, určitě víno z horní poloviny žebříčku.
V podstatě nejtragičtějším vínem z těch 30+ vzorků, a to počítám i jednu oxidázu a jeden decentní korek, bylo místní Chardonnay ve výběru z hroznů, vinařství ho mezi autentická vína nominovalo prý díky „ležení na kalech“, které bylo oproti ostatním vzorkům nepříjemně přesířené (nejspíš i kvůli ponechání zbytkového cukru, působilo dost nasládle) a celkově bez jakéhokoliv zajímavějšího charakteru, bolehlavově univerzálně sirně nudné. Mám ale obavu, že u komise běžných šardonek by nedopadlo nejhůř, pokud jde soudit z několika medailí co už má (Vinex, Víno & Destiláty, Decanter, AWC Vienna) :-) Ve výsledku je to o vkusu, že jo, a hlavně mezi třicítkou běžně zasířených vín se něco podobného ztratí. Ale po pravdě mou noční můrou bylo, že na soutěž přijedu a budu muset hodnotit u stolku podobně připraveného Rulandského šedého / Chardonnay…
