O úžasu nad akátovými ryzlinky

Psaní o víně často, a celkem pochopitelně, sklouzává k filozofickým otázkám. Ani se nenadějete a máte tu Heideggera: „Úžas je esenciální. Je to právě úžas, který odhaluje přítomnost Bytí uvnitř jsoucna.“ Omluvte můj amatérský převod do češtiny, jak jednotlivé termíny převádí oficiální překlad knihy Sein und Zeit nemám tušení. Úžas je velmi často tím, co nás u vína žene dál, nutí zkoušet nové věci a proniknout hlouběji do těch, které známe. Momenty, které si ze setkání s vínem pamatujeme nejsilněji, jsou momenty úžasu. Chvíle, kde nás nějaké víno dostalo, z ničeho nic nás pustilo pod slupku jeho vnějšího projevu a ukázalo, co se skrývá uvnitř, čím opravdu je. Možná jsme se v ten moment začali ptát proč tomu tak je, kdo za vínem stojí a kde vzniká. Tohle je pro mne často hlavní rozdíl mezi běžným a skvělým vínem, schopnost vyvolat úžas, chuť klást otázky a hledat na ně odpovědi. Nemusí to být jen víno „jiné“, zvláštní, které úžas vyvolá. Ba naopak, často jde o vína dobře známých stylů z populárních oblastí. U kterých se můžete tázat, proč zrovna tohle je o tolik zajímavější, lepší, než vína z hroznů pěstovaných o pár metrů vedle, z vinařství co sídlí za rohem od úspěšnějšího kolegy.

Samozřejmě tohle píšu jen proto, že mne zase jednou nějaké víno nadchlo, a to přesto, že jsem ho pil už několikrát předtím. Pravda, tohle zrovna trochu jiné je. Akátové ryzlinky 2011 od Richarda Stávka (web) jsou směsí Ryzlinku rýnského a vlašského školenou rok v akátových sudech, navíc jde o bílé naležené na slupkách a výsledná barva je mnohoslibně „oranžová“, sytá připomínající spíše některé čaje. I vůně evokuje lecjaké výluhy, bylinkové i ovocné s kapkou medu, je poměrně výrazná a efektní, bohatší, pikantní. Taková přirozeně fajn, naprosto čistá a nic funky, je tam znát dřevo, trochu zemitost, je tam toho hodně a ještě víc. V chuti bezvadně suché, vlastně spíše lehčího střihu a snadno pitelné, s bezva kyselinou, ale přitom s kupou důrazných projevů jako je svíravost tříslovin, delší. Stále se lepší, ještě před půl rokem mne nenadchlo tolik a se smutkem jsem vzpomínal na Bočky 2009, teď mne baví moc. Jasně, není to víno pro každého, což jsme si v neděli ozkoušeli na pikniku v parku. Ale doma bavilo mne i manželku a láhev zmizla velmi rychle, v poslední době nejrychleji co pamatuji u tichého vína. U vinaře někde k 250 korunám, u prodejců logicky o něco více, bezva oranžáda za rozumný peníz. Tož tak.

Vím, že se na to ptám asi znovu, ale vzpomenete si na nějaké víno (oblast, vinný styl…), které pro vás znamenalo „prozření“? Víno, které ve vás nakoplo chuť se o něj a potažmo celý tenhle svět kvašených hroznů zajímat více? Víno, které vás ponechalo v němém úžasu, prostě :-) Mne „formovalo“ hned několik lahví, některé jsou možná překvapivé. Rulandské modré z Růžové hory u Novosedel, od různých vinařů, prohloubilo zájem o tuto odrůdu na úroveň vášně. První fino sherry, Dry Sack od Williams & Humbert, znamenalo prozření, co vše může znamenat bílé víno, a nasměrovalo mne k tomuto úžasnému stylu. Pak tu byl Chassagne-Montrachet 1er Cru „Morgeot“ 1997 z Maison Leroy a následně některá doménová Leroy vína, tento etalon kvality pro Chardonnay a Pinot Noir byl zásadním bodem skládačky. Velmi suchý postarší ryzlink ze zámeckého vinařství v Roudnici, který se výrazně zasloužil o mé kyselinomilství. Rulandské bílé z Volného pole od Znovínu z doby do roku 2001, víno co stálo na počátcích zájmu o „terroir“. Vína Richarda Stávka stála jako základ zájmu o hnutí naturálních vín, za což jsem hodně vděčný. A bubliny, samozřejmě. Ale upřímně tady nejsem schopen si vzpomenout, která láhev byla zlomová, velmi často se mi však vybavuje Champagne Philipponnat Clos de Goisses 1992. A bylo by tohoto mnohem víc…