Každý rok na podzim se vínomilci lačně vrhají po Beaujolais Nouveau či Svatomartinském, čerstvých vínech aktuálního ročníku. Po zbytek roku, ač nabídka obchodů stále překypuje hlavně mladými víny, uznáváme staré moudro, že víno potřebuje čas. A že těmi nejlepšími jsou vína stará, lahvově zralá, archivní, nejlépe snad ze zaprášené lahve s vybledlou vinětou. Ostatně často uslyšíte „zrát jako víno“ jakožto ocenění pozitivního vývoje. Neplatí to vždy, ne každé víno se hodí k dlouhodobému zrání, spíše přesně naopak. Jen malé části zrání v lahvi více než pár let (či dokonce jen měsíců) jakkoliv prospěje. Podstatná část současné vinné produkce, vína lahvovaná do pár měsíců po sklizni, obvykle nemá větší potenciál než nabídnout čerstvé ovocité vůně a chutě a je určena k okamžité spotřebě. A platí to už nějaký ten pátek.
Včera jsme se mrkli na sérii moravských vín, posbíraných z různých zaprášených koutů a často z ne příliš ideálních podmínek, která už měla za sebou nemalý čas v lahvi. Očekávali jsme tak trochu degustaci mrtvolek, vín vhodných tak maximálně do výlevky, ale nakonec to vůbec tak strašné nebylo a objevilo se i několik příjemných překvapení. Detailní degustační poznámky nemají většího smyslu, ta vína jsou, alespoň ze stejného zdroje a tedy teoreticky s podobným charakterem zrání, prakticky neopakovatelná. Berte to spíš jako dojmy z docela zábavného večírku. Pár lahví jsem si odvezl domů a budu sledovat jejich další rozvoj :-)
Z dob ne tak dávných jsme otevřeli dvě svatomartinská ročníku 2006 ze Znovínu, červeného vavřince a bílou milerku. Něco takového by nikdo soudný doma neukládal, šlo o vína k okamžité konzumaci. Dostal jsem se k nim ale loni, jedna moravská vinotéka je prodala úhledně zabalená tetičce, která jimi obdarovala nás. Trochu prasárna, dovolte mi říct. Obě vína to měla za sebou, milerka byla prostě jen přezrálá, již naoxidovaná s poněkud ulpívající hořkostí v závěru, vavřinec totálně mimo, trpce zlomený, s tóny až jakoby zahnívajícího masa. Děs a hrůza. Obě vína ale byla v příkrém kontrastu s klasickými Znovíny z devadesátých let, tahle vína naopak přinesla hodně příjemná překvapení.
Znovínský Sauvignon (s oceněním z Bruselu z roku 1996, dnes na podobné soutěže nechodí vína čtyři roky stará, ale nejčastěji mladá loňská sklizeň) a Pálava ročníků 1992 byla vína tmavě zlatá, medová, kořenitá, sladce voňavá, nijak přímočará, suché a silnější v chuti, bylinková, byť obě již s trochu „hadr na podlahu“ dochutí. Ovšem Pálava byla vlastně víno docela komplexní, zajímavé, které bych doma rád pil. Rulandské bílé 1995 se posunulo vůni od typické chleboviny k lehce připálené topince, ovšem v chuti šlo o stále ještě nezlomené bílé s linkou mineralita, potěšilo. Dost by mne zajímalo, která znovínská vína s dnes používanými postupy by se podobně udržela. Jedno červené byl Znovín z devadesátých let, ale vinětu odplavil čas, osobně bych tipoval frankovku. Víno bylo tenčí, trpčí, ale stále se stopami peckovinové ovocnosti a kořenitých tónů, za zenitem ale ne zlomené. Lehkým úletem pak byl Denis d’Or 1995, jejich základní směska cabernetu s pinotem z Moldávie. V projevu stále ještě trochu ovocitá supermarketovka, v chuti překvapivě v kondici, skoro dvacet let bych tomu netipoval ani náhodou.
Ochutnali jsme něco z Dobré vinice, kupříkladu v Sauvignon 2000 v půllitrové lahvi, špatně skladovaný a vystavený dlouhodobě slunci někde ve výloze. Krásná ukázka tak masivní oxidace a madeirizace, až to skoro začalo připomínat barvou, vůní i chutí právě suchou Madeiru či Marsalu a ve výsledku nebylo úplně blbé :-) Červená Andrea 2004 stále ovocná, čistá, lehčí, v pohodě. Pinot-Chardonnay 2004 dost nalomený a naoxidovaný, správně skladované víno (mám doma ještě pár lahví) je ovšem stále fantastické a s chutí ho piju, tohle je oběť špatného uložení. Frankovka barrique 1999 (možná 1998) naleželá, zemitá, divočejší, suchá, tvrdší ale ne zlomená. Ovšem hodně překvapilo Rulandské modré 1999, ve vůni trochu štiplavější ale docela zajímavé, naleželé, v chuti ovšem stále parádně ovocné, šťavnaté, delší, vyvážené, opravdu hodně pěkné a mladistvě působící. Vlastně mne to bavilo více než Rulandské modré 1999 řady Dowina od Vinselektu Miloše Michlovského, vína od kterého jsem čekal asi nejvíc z celé degustace (mimo jiné proto, že bylo koupeno normálně letos a je stále v nabídce). Tohle víno sice určitě vonělo lépe, vrstevnatěji, ale chuť už hodně naleželá, přímočařejší, jednodušší. Uvidím, rozpitou láhev mám doma.
Dubňanská Malverina 1999 od Spěváka kytičková, hodně naleželá, tenká, výrazně za zenitem ale ne mrtvá. Milerka od Valihracha 1998 zemité, kořenité, s trochou vlhké plesniviny ve vůni, v chuti suché, medovost, ale již dost mimo. Valihrachův výběrový Tramín červený 1997 tmavě zlatý, až trochu olejnatý projev ve sklence, naleželé, pikantnější, stále odrůdově charakteristické. Suché, čisté, s kyselinou, příjemně pitelné, zajímavé víno. Potěšilo dost. Zajímavá zkušenost byl vinař Karbula (Bzenecká vína) a jeho Müller-Thurgau 1987, označeno jako žluté víno 22 let na kalech. Svíravější, ovocité, zajímavé a velmi netradiční, dost ovlivněné sírou a s divným dozvukem, funky. Potřebovalo by dost času na rozdýchání a dál zkoumat.
Udělali jsem i odskok z Moravy (ale to ostatně nejspíš i posledním vzorkem i tím jedním kouskem od Znovínu) do Německa, Pfalze, s Ritter von Dalberg 1985er St. Martiner Baron Kerner Spätlese, nedávno jsem tu psal o ještě starším sylvánu stejné firmy. Hutná zlatá barva, medová intenzivní vůně, kořenitá, bylinkové výluhy, postupně se sunoucí do projevu karamelu a cukrové vaty. Sladší, kulatější ale s kyselinou, dobrá délka, zajímavé, moc fajn kondice.
O překvapení večera se postarala zábavná výhra z tomboly a následně narozeninový dar pro jednoho vínomilce, Bušek z Velhartic s vyraženým datem 06111988, tedy pokud to správně chápeme láhev, jejíž obsah nejspíše pocházel ještě z roku 1987 nebo tak nějak. Tahle klasika z Pražských vinařských závodů, častější ovšem v bílé podobě, rozhodně nezapadá do textu známé básně „Zde po tom víně, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo - toť první víno, které v Čechách zrálo“, šlo vždy spíše o násládlejší záležitost původu hroznů roztodivného. Dnes se stále prodává, jde o levné základní pití míchané z hroznů různě z Evropy, se zbytkáčem který se snaží maskovat co jen jde, víno více než nedoporučeníhodné. Očekávali jsme tedy, se vzpomínkou na doby dávno minulé při odřezávání plastového špuntu, naprostou šílenost. Jenže… ono ne. Barva hodně nazrálá, tónem až do coly, hodně kalné. Vůně naleželá ale se stopami ovocnosti, jakoby lascivnější zpocený tón, zajímavá, nejen z burgundské sklenice tak trochu starou burgundu evokuje. Spíše suché, čisté, kyseliny a stále ještě nějaké tříslo, docela vyvážené a dobře pitelné, působí jako víno která zrálo a ne jen stárlo. Ve sklence se začíná rychle hroutit do octových tónů a okurkového láku, ale prvních pár minut drží hodně dobře. Nic takového bych vůbec nečekal, dostat Buška naslepo v té pěkné sklenici nejspíš si tipnu 15+ let starou obyčejnější a normálně ve dřevě školenou Francii. Po pravdě řečeno jsme to po degustaci i dál pili a celkem s chutí. Život prostě přináší všemožná překvapení :o)
