Již jsem si zvykl na to, že z ochutnávek, které bych si přál navštívit, stihnu jen malý zlomek (a jen o části zvládám napsat, což mne dost štve). V poslední době ale přestávám nějak stíhat i teoretický přehled o sortimentu na našem trhu, přibývá malých i větších dovozců, různých „one man show“ s úzce profilovaným ale zajímavým sortimentem, o všech těch (polo)šedivých nabídkách ani nemluvě. I když se Itálii nevěnuji tolik kolik bych měl, trochu mne překvapilo, že jsem míjel zajímavého dovozce VinoStrada. A vynahradil si to účastí hned na dvou degustacích s vinařem, které se tu postupně pokusím odhrnout, však jsem slíbil více italských odskoků. Nejdříve to bylo nejen Amarone della Valpolicella od Pietro Zardini (web). Valpolicella Ripasso byla před lety jedno z mých prvních charakternějších italských vín a mám k němu trochu hlubší vztah, nemohl jsem vynechat.
Degustace probíhala ve vinotéce L. C. Nicolas a majitelka paní Ptáčková se společně s pár dalšími postarala o atmosféru více než uvolněnou, pan vinař chvílemi působil až drobátko vyděšeně (hlavně když byl opakovaně nucen zazpívat, u jména jednoho z vín neprozřetelně prozradil, že v jejich rodině jsou dobří zpěváci), ale nakonec to zvládl úspěšně. Docela mladý Pietro vede vinařství (+ samozřejmě dělají i grappu a také olivový olej), které může své kořeny datovat až dvě stovky let zpátky, od roku 2000. Není to podnik velký, my jsme měli možnost ochutnat vlastně kompletní v současnosti nabízený sortiment a několika věcí na trhu už nedostupných.
Lugana 2012 na úvod je čerstvé mladé nerezové Trebbiano (současné testy DNA ale ukazují, že jde o trochu odlišnou odrůdu než Verdicchio / Trebbiano di Soave), čerstvé, svěží, živé přímočaré bílé s lehce zelenými tóny evokujícími Sauvignon, tak akorát plné v chuti, osvěžující. Jako aperitiv a k lehčím předkrmům ideál a v kontextu stylu pěkné bílé. Klasická Valpolicella 2011 (dominance Corvina, tak čtvrtina Rondinella a trochu Molinara) bylo víno barvy nijak temné, ve vůni mladé, čerstvě ovocité, připravující na šťavnatou trochu svíravější mladou chuť, přímočaře ovocitou. Nechci tomu říct „ pizza víno“, ale takový ten styl co si, třeba ještě se slušnou Barberou, představím po skleničce k pizze nebo těstovinám s trochou masa. AUSTERO Valpolicella Superiore Ripasso 2008 (odrůdově ještě o chlup víc Corviny) už je skok přeci jen trochu dál, nejen věkem a zráním v dubových sudech, ale samozřejmě i technikou přípravy na slupkách z Amarone (viz níže). Výraznější vůně, sladší, až sušené ovoce, rozinky, znatelné zrání a oxidativní tón. Suché a poměrně plné v chuti, stále docela čerstvé a živé, třísloviny, svíravost, délka, decentně kávový dozvuk. Seriózní, zajímavé, pěkné červené.
Ripasso – tato technika, kterou lze přeložit jako „opakování“, používá chytrý způsob zvýraznění vína. Čerstvé červené z apelace Valpolicella je doplněno o slupky (matolinu) ze slavného mohutného Amarone či sladkého Recioto, případně přetočeno do nádob, ve kterých tato vína předtím kvasila. Díky maceraci na jejich slupkách získává Valpolicella výraznější barvu, aromatiku i chuť, zdůrazňují se třísloviny a další složky vína. Nový zdroj potravy pro kvasinky navíc zapříčiní další krátké kvašení a tím i navýšení množství alkoholu a plnosti vína. Někdy se místo matoliny používají celé částečně sušené hrozny, ale metoda se slupkami po přípravě Amarone je tradičnější.
Rosignol 2008 je víno, které technikou přípravy za použití sušených hroznů odpovídá Amarone, splňuje i další podmínky jako doba zrání v sudu a na lahvi, „bohužel“ ale obsahuje pět procent staré místní odrůdy Rosignola a tudíž je deklasováno na pouhé stolní víno. Úplně přesně jsem to ani přes specifický dotaz nepochopil (a překladatel, bohužel, v tom také trochu plaval), protože v Amarone jsou podmínkou odrůdy Corvina (s případným nahrazením části odrůdou Corvinone) a Rondinella, ve vínech je povolena přítomnost dalších nearomatických červených odrůd a až deset procent dalších italských autochtonních odrůd provincie Verona, do čehož by Rosignola měla spadat (pokud tedy není nějak vyloženě aromatický). Ale co už, prostě Amarone to prý být nesmí, ale Zardini to očividně nemá problém prodat jako víno stolní. Jméno odkazuje nejen k odrůdě, ale podobně je ve starém dialektu též slavík, tímhle si Pietro přivodil ony zpěvné potíže :o) Víno má důraznou, intenzivní ovocnou aromatiku, naleželejší, decentně oxidativní, pryskyřice, evokuje až fortifikované víno. V chuti se plnost a intenzita opakují, krom ovoce je tam i dost tříslovin byť již trochu uhlazených, je to teplé, hutné, dochuť s hořkou čokoládou. Velmi efektní záležitost.
A pak už následovala série čtyř různých Amarone della Valpolicella. Nejdříve ročník 2008 (odrůdově Corvina 70 %, Rondinella 20 %, Molinara 5 % a také 5 % dalších odrůd, o to více jsem zmaten z Rosignolu), poměrně naleželý, oxidativní styl, výrazně ovocně voňavé, divočejší, v chuti velmi koncentrované ale s bezva kyselinou a ani trochu utahané, důrazné třísloviny, bohaté, intenzivní, dlouhé. Ve sklence se postupně rozvíjelo, otevíralo další vrstvy, tohle bude ještě krásné pití.
Amarone della Valpolicella Classico LEONE ZARDINI 2005 je jejich nejvyšší řada, z Mundus Vini si odneslo ocenění pro nejlepší suché červené Evropy, takže očekávat šlo mnohé, že jo :o) Oproti předchozímu vzorku působilo v aromatice svěžeji ovocněji a zároveň lehce alkoholově těkavě, aniž by přišlo o cokoliv z důraznosti, hutnosti, trochy oxidace. Komplexní, složitější záležitost. Velmi plné, hutné, ovocné, třísloviny, délka. Mohutná strukturovaná záležitost a velké víno. Na mne v určitých ohledech snad všeho až příliš moc, tohle je opravdová bomba kterou bych ale potřeboval pít v kombinaci s nějakým jídlem, samostatně je to trochu jako pít po deckách nějaký fortifikát :-)
Amarone della Valpolicella 2003 se v aromatice již hodně posunulo, hodně naleželé, lascivnější „zpocené“ živočišné aroma, podzimní listí, stále ale se sušenou ovocností a komplexní. Suché, silné, marmeládově ovocné, s dobrou kyselinou, hutné ale ne utahané, dlouhé, stále s tříslovinami a něčím před sebou, ale vyvážené, uhlazenější. Amarone della Valpolicella 2001 jelo v podobné lince, opět takový ten „letní upocený sex“ aroma, naleželé ale se sušeným ovocem, pryskyřice, zajímavé. V chuti méně uhlazené než trojka, působilo mladším dojmem, plné, dlouhé, sladce ovocné, s trochu vyčuhujícím alkoholem. Oboje dost zajímavá pití.
A na závěr mladé Recioto della Valpolicella 2010 sladké ze sušených hroznů, v takovém poměrně výrazně oxidativním stylu, sladce ovocné až moštově aroma, tóny podhoubí a lesních plodů jako ostružiny, sladké hutné v chuti ale s fajn kyselinou, dlouhé. Sladká čistá energie fruktózy, ale jinak nic vyloženě zásadního :o)
Můj vinný vkus je spíše směrem lehčích elegantnějších červených, ale upřímně podobným „obludkám“ někdy také rád podlehnu :-) Přeci jen mi ale do vkusu více sedla ochutnávka o pár týdnů později, jeden z klasických pohledů na odrůdu Nebbiolo. Ale o tom příště…
