Dnes se podělím o jednu svou další alkoholickou úchylku, vlastně tak trochu doufám, že v tom nejsem sám :o) Z destilátů nejvíc ujíždím na whisky, té bych doma v baru našel určitě pár desítek různých a baví mne nejvíc. Na druhém konci spektra je pak vodka, u ní všechen ten hype „prémiových“ produktů nechápu, vždyť je to v těch nejlepších variantách neutrální líh… :o) Ale jako zdroj alkoholu do koktejlu proč ne. Už je to ale nějaký ten pátek, co jsem trochu začal ujíždět na ginu. Pamatoval jsem si ho primárně v podobě Beefeateru s tonikem a nějak zvlášť mne neexcitoval. Trochu mne nakoplo Holandsko a jeden či dva vzorky dobrého oude jenever. Pak jsem se rozhodl vyzkoušet několik klasických oblíbených ginů na trhu a tak nějak hned narazil na Hendrick’s (což není těžké, od začátku jde o marketingově geniálně zvládnutou záležitost, a navíc ta krásná láhev…). A bylo to. Dneska je to téma vhodné, vzhledem k narození následníka trůnu ve Velké Británii. Královna si jistě večer dala skleničku ginu na oslavu :o) Už jsem se chtěl rozepsat během olympiády v Londýně, během zahajovacího ceremoniálu jsem ginu dal hezkých pár kousků, ale nějak nebyl čas.
Můj oblíbený způsob konzumace ne úplně levného a teoreticky docela charakterního destilátu je spíše samostatně. Přičemž gin do této kategorie sice spadá, ale dost často nejlépe funguje v koktejlu. A odborníci se budou věčně hádat, co je nejlepší do klasického Gin & Tonic (a jaký tonik, samozřejmě), co funguje v martini či negroni (a jaký je k tomu nejlepší vermut). Hendrick’s je dokonalý i samostatně. Parádně vyvážené, elegantní zajímavé pití, svěží (a není to jen použitím okurky), voňavé, jemné a přitom dostatečně silné. Baví mne jen tak, kdykoliv, užívám si ho podobně jako sklenku dobré single maltky. Třeba takový Gabriel Boudier Saffron Gin mne samotný vůbec nebaví, přijde mi to divně nevyvážené, ale s tonikem je dost fajn a kupa jinak skrytých jemnějších nuancí je najednou poznat, vyplave napovrch. Jen nechápu, proč musí být gin se šafránem a pomerančovou kůrou ještě dál dobarvován, to mne to poněkud zklamalo.
Naopak mne bavil (a ještě pár sklenek, než láhev dopiju, bavit bude) důrazný The Botanist, který na ostrově Islay připravuje jedna z mých oblíbených palíren whisky, Bruichladdich. Není to tak elegantní jako taktéž skotský Hendrick’s, ale má své kouzlo. Projel jsem si samozřejmě anglické klasiky jako Tanqueray či Bombay Sapphire, aby mne stejně mnohem víc zaujalo popít španělský Mare, francouzský G’Vine (ten je hodně „vinný“ a můžete v něm sledovat dvě fáze vývoje révy, k dispozici je ve variantách Floraison a Nouaison) či dnes docela „in“ německý Monkey 47. To je dost nabušená, silná záležitost, výrazně aromatická. První dojem byl až jako kdyby mi někdo rozlomil rovnou pod nosem slupku mandarinky či yuzu a rovnou mne do něj bodl jehličím. Bohaté, zajímavé, efektní, moc pěkné. Ale… chvílemi jako by toho bylo až moc.
Vy a gin? Máte rádi nebo naopak nesnášíte? Váš oblíbený? A samostatně nebo jedině v koktejlech? A co borovička? :o)
