Sleduji teď bodování na Králi vín, kde se Branko Černý rozplývá nad tím, jak zase nějaké domácí červené víno dostalo devadesát, a docela ho chápu. Ukazuje to, že hodnotitelé se přestávají bát jít vysoko, spíše než že by najednou vyskočila kvalita vín takhle nahoru. Chápu taky španělské vinaře a šikovně skrývané uplácení v byznysu hodnocení (viz aféra Jay Miller a Pancho Campo, který následně odevzdal titul Master of Wine), nálepka s číslem 91 či 92 umožní mnohým celkem normálním vínům získat zásadní konkurenční výhodu nad nehodnocenými naprosto srovnatelnými kolegy. A tak je čím dál víc soutěží po celém světě, s čím dál více kategoriemi (regionální u jednotlivých odrůd, hromada pásem dle zbytkového cukru atd.) a jejich šampiony, čím dál více medailí a bodů a všeho. Bezva marketingový nástroj, tyhle body. Ale vždycky je dobré sledovat kdo a za jakých podmínek hodnotil, pro jaký účel, v jakém kontextu.
Zda jeden člověk a jde u něj sledovat konzistentní styl, pár nadšenců do hodnoceného stylu vína, zda šlo o malé komise odborníků se 30 – 40 vzorky na den či tutéž skupinu ale co jich musela projet skoro dvě stovky a u šedesátého nasládlého Rulandského šedého či Zinfandelu toho měla plné kecky. Zda to nebyl náhodou poloanonymní dav „kdo zrovna mohl přijít“, jestli jsou body průměr X hodnocení nebo se skupina u stolu debatou na výsledku shodla. Což bez trochy hledání prostě nevíte. Je dobré nerozplývat se nad zlatou nebo stříbrnou na lahvi (o bronzové nemluvě), pokud jich soutěž rozdala mnoho tisíc (nevěřili byste, kolik lidí se stále domnívá, že je to jako u sportu… když nějaké naše víno přivezlo z Francie zlatou, berou to jako že soutěž vyhrálo) a i průmyslovým sámoškovým vínům za stovku. Body mohou být užitečná věc, ale samotné číslo a vlastně i medaile bez kontextu jsou zhusta jen reklamní ekvivalent „3x bělejší než s běžným práškem“ či „svěžest po 24 hodin“ :-)
