Pomáhat a chránit muškát s milerkou

Včera ráno jsem vyrazil sbírat. Pár řádků milerky a muškátu to bylo, sem tam nějaká další drobnost k tomu. Ač jinak docela chladno, tak na vinici začalo smažit sluníčko už někdy po deváté. K desáté se vyrojila kvanta včel a vos a přidala ke sklizni, u některých hroznů bylo nutno provádět „bobulový výběr“ a odstraňovat ty naďobané. Sem tam se přidala botrytida, takže jestli to celé nějak rozumně vykvasí, půjde o pražskou bílou szamorodni směsku :) Když jsme okolo poledního začali nakládat sklizeň do auta, dorazila městská policie. A prý co tam děláme, komu ta vinice patří, kdo nám dovolil sklízet, co sklízíme… legitimovali jsme se a začali vysvětlovat, proběhl i telefonát s členkou zahrádkářského svazu která parcelu obhospodařuje a povolala nás na výpomoc, trochu je obměkčilo i předvedení klíčů k vrátkům na vinici. Nakonec jsme dali na ochutnání i hrozny a nadále se rozhovor ubíral k tématům cukernatosti, dozrávání v Praze, dalších odrůdách co na vinici rostou a (ne)módnosti Modrého portugalu. Ukázalo se totiž, že vedoucí strážník je z Velkých Pavlovic, nakonec to bylo docela fajn intermezzo. Ale stejně by mne zajímalo, zda hlídka prostě jen jela kolem a zkontrolovala nás z vlastní iniciativy, nebo je nějaký místní aktivní obyvatel zavolal.

Prosecco a Champagne k oslavě výročí

Včera jsem s manželkou slavil výročí svatby, podobné události jsou vždy dobrá příležitost decentně se zlískat bublinami :-) Začneme zlehka, s Cantina Le Forge a jejich Prosecco Millesimato 2011 Extra Dry. Pěkná bledší žlutá barva, nic bílé vodnatého jak prosecco taky umí být. Vytrvalé perlení menších až středních bublinek. Čerstvá jen decentně naleželá vůně, květinová a trochu nasládle ovocitá, jemnější, čistá, přímočará ale žádné průmyslová nuda, působí to docela přirozeně. Suché, čisté, lehké v chuti, moc fajn perlení a kyseliny a vlastně i slušná délka, vyvážené, bezvadně pitelné aperitivní bubliny „flaška zmizne ani nevíte jak“. Vlastně příjemně překvapilo, přihodil jsem láhev jen tak k nákupu v La Formaggeria Gran Moravia, nově otevřené vinohradské firemní prodejně oblíbené litovelské sýrárny, a čekal něco spíš jednoduchého na vyzunknutí k předkrmu a než dodělám večeři, nabídlo ale o kousek víc. Mimochodem od producentů Gran Moravie teď dost ujíždím na báječné Ricotta Speciale, ta se vyloženě povedla a v poslední době volíme recepty napůl tak, aby v nich šla použít :o)

Tio Diego, další fantastické amontillado

Jednou, až tu začne být sherry populární, budu mít obrovský náskok jakožto informační zdroj :-) A trochu doufám, že se na zvýšení konzumace sherry v našich končinách už teď podílím. Včera mi dorazil mail: „Ty jo, teďka jsem si poprvé dal to Amontillado Botainu a to je naprosto skvělé… Dá se to ještě koupit?“, který odkazuje k jedné vyloženě nádherné záležitosti. Upřímně jsem musel odpovědět, že jisté to není, protože jde ještě o původní lahvování, běžně jsou na trhu trochu mladší ale neméně skvělé věci. A k nám se navíc nevozí a svoji láhev nedám! Každopádně mne to přimělo podělit se o další kousek v podobném duchu, který koupit normálně jde. Amontillado Tio Diego ze špičkového vinařství Valdespino, jednoho z vůbec nejstarších v Jerezu, víno unikátní hned v několika ohledech.

Vinařství Ilias (ne)portugalové

Jestli je nějaké víno, které mne z vinařství Ilias bavilo pravidelně už několik let, tak je to jejich Modrý portugal. Na nedávné ochutnávce byl ročník 2011 v pozdním sběru a šlo o víno zatím mladé, plnější a výrazně ovocité, do peckovin a lesních plodů, s tóny dřeva. Portugal pěkně strukturovaný, suchý, šťavnatý, delší, prostě výtečné moravské červené. Je ze staré vinice U tří pannen v Pavlově, okolo čtyřiceti let keře mají, už jsou tam výpadky a část je nově osázena Ryzlinkem rýnským. Portugal bude vyklučen, letošek je myslím posledním ročníkem, a nahrazen, na Pálavě to dává smysl, hlavně Ryzlinkem vlašským. Ale bude mi chybět, od Iliase to pro mne byl vždy záchytný bod a jistota v hned několika restauracích. I toto víno bylo na nedávné ochutnávce ve Fajnšmekru, kde Georgios představil celkem deset vzorků a promluvil o svém vinařství, současnosti i plánech.

Francouzsko-novozélandský Sauvignon

Mám docela rád loirské Sauvignony od Pascala Joliveta, byť jsem se tu o něm nějak víc nerozepisoval (tu jedno video). Třeba někdy časem. Při nedávných dnech Marianne se slevových akcí účastnila i prodejna AdVivum, při cenách mínus 25 % se kupa vín dostala již na úroveň, kdy jsem o nic začal uvažovat (běžné maloobchodní ceny jsou proti civilizovanému světu drobátko… přehnané). A tak mi doma skončil i Metis Sauvignon Blanc 2010, což je spolupráce právě Pascala Joliveta s vinařstvím Trinity Hill, víno z novozélandské oblasti Hawkes Bay a vybraných tamních chladnějších vinic, Mangatahi a Porangahau. Hrozny se sbírají v delším rozmezí pro větší diverzitu projevu, po rychlém lisování kvasí v nerezu a víno leží několik měsíců na jemných kalech.

Víkendové dojmy ze Somló

„Není problém koupit tu krásnou vinici, ale není kdo by na tom dělal.“ Leitmotiv víkendové návštěvy Somló, kopce z ničeho nic stoupajícího v placaté maďarské krajině, místa které mne demonstrovanou silou terroir a unikátním projevem dostalo už při prvním setkáním jen prostřednictvím několika lahví. O víkendu jsme si „na horu“ udělali výlet s pár dalšími nadšenci. Navštívit vinaře, popít, pojíst, projít se po krajině a nasávat atmosféru během počínajícího vinobraní. Viděl jsem tam jeden krásný kus svahu s téměř půlhektarem starých keřů, k tomu domeček se vším potřebným a jako bonus hned vedle něj jeden unikátní keř, přes dvě stovky let starý a bohatě plodící (na odrůdě se místní nemohou shodnout, mají nějaké teorie, každopádně je to aromatičtější záležitost lehce muškátového typu), to vše za deset tisíc euro. Ne že bych se tam stěhoval nebo chtěl jezdit jako na chalupu. Ale prostě to koupit, pronajmout některému z kvalitních místních vinařů prakticky zadarmo (za 150 lahví ročně, třeba) a mít radost, že kus unikátní krajiny bude zachován a opečováván. A jednou, třeba za dvacet let, až tam začnout jezdi davy turistů za něčím odlišným, vybírat deset euro za podívání na ten starý obří keř :-)

Slepá degustace „burčáku“

Burčák, rozkvašený hroznový mošt. Mýtus tvrdí, že ten opravdový a ideální můžete ochutnat jen přímo ve vinařství (či ideálně u malého vinaře ve sklípku, při dlouhém pokud možno nočním posezení a čekání, až to bude opravdu ono), ale teoreticky se do přesně té správné fáze kvašení může dostat i v sudu/tanku někde ve vinotéce, byť v reálu tomu tak dvakrát často není. To, co běžně koupíte jako burčák či, v případě dovozových hroznů, částečně rozkvašený hroznový mošt, jsou více či méně sladké šťávičky, ideálně živé a pěkně kvasící, jindy napůl mrtvé, technologicky zařízlé aby nápoj vydržel nějakou dobu v +/- stejné podobě. Většina toho, co se v Praze i jiných městech prodává, je takový bezproblémový sladký mošt s trochou alkoholu. Burčák? Jen tak tak. Ale občas se zavážejí zachlazené sudy, na některých akcích jsou podniky schopny dodávat přímo z provozu čerstvou a chutnou záležitost. Vždycky je nejlepší ochutnat a udělat si názor, zda prodávaný mok splňuje vaše požadavky a chcete či nechcete ho pít. A posoudit poměr ceny a kvality, za burčák prodejci zhusta požadují více než za běžnou sudovku (tj. hotové víno), zákazníci nejen v Praze ale očividně nemají problém částky 70-100 korun za litr platit…

Tibor Melecsky v tekuté podobě

V úterý dorazil do vinného baru Veltlín Tibor Melecsky, v minulosti polovina vinařství Strekov 1075, aby představil svou vlastní produkci. Ročně připravuje a i do budoucna připravovat chce zhruba pět tisíc lahví, což je podle něj ještě rozumné množství, které zvládne stoprocentně ruční prací. Z celého procesu kompletně vyřadil stroje, a to nejen elektrické. Hrozny šlape nohama, o přetáčení vín se postará gravitace. Bez strojů je prý ve sklepě pokoj, úplný klid. Hrozny zatím získává z ověřených poloh ve Strekově a od vinohradníků které zná. Jeho vína jsou svérázná, sám říkal že jde o seberealizaci, prostě „Tibora v tekutém stavu“. Do Prahy dorazil vlakem s produkcí v krosně a prý se hodně těšil, jak budou vína chutnat právě zde a mimo atmosféru vinařství. Dovezl osm vzorků z prvního ročníku, 2012, ta již lahvovaná (a některé vlastně vyprodaná) i jen pro účely degustace stočená ze sudu.

Kávový tip pro vínomilce

Vyznat se v kávě je dneska trendy, já tomu zatím příliš nepropadl a mám svých starostí dost se světem vína, to už si spíš hraju s různými čaji a jejich alternativními způsoby přípravy (pomalu za studena macerované jsou v létě obrovská zábava!). Ale dobrou kávu si užít umím. V oblíbeném karlínském podniku Můj šálek kávy mají momentálně nabídku, která je (ač tak určitě není primárně zamýšlena) jako dělaná pro nadšence do vína, kteří chtějí vyzkoušet, o čem že ten kávový hype vlastně je. Včera byla v nabídce káva z Etiopie, konkrétně regionu Yirgacheffe a oblasti Kochere  (více třeba tady), připravená jako japonský osmihodinový slowdrip. Cože to?

Veltlín, Neuburk a jeden Ryzlink

Nestíhám zdaleka psát o všech vínech o kterých bych chtěl, což mne štve, tak dneska alespoň projedeme tři bílá z minulého týdne. Otevřel jsem Veltlínské zelené 2011 VOC Znojmo z Dobré vinice a byl s ním dost spokojen. Čerstvá, suchá, plnější, minerální, výtečný ukázka veltlínu a decentní pepřovostí a hořčinou v delší dochuti. Zároveň je to takové trochu krémovější, je znát odbourávání kyselin a ležení na kalech. Ve VOC Znojmo se tohle moc nenosí, pravda, ale tím si radost kazit nenechte :o) Otevřel jsem Modrého Janka od Tomáše Čačíka, bohužel lehce korkového, ale naprosto mi to vynahradilo jeho Neuburské 2012. To je prosím bezva věc! Charakterní mladé bílé, suché, lehčí ale krásně postavené, zajímavé. Posunulo se od úvodní až nečekané ovocitosti a voňavosti před pár měsíci k uměřenějšímu, složitějšímu a trochu zemitějšímu projevu, ale zachovalo si svěžest a parádní pitelnost. Musím mu věnovat více času u dalších lahví a prozkoumat ho více, otevíral jsem ho s návštěvou a mezi lahvemi s cenami mnohonásobně (i více než desetkrát) vyššími, ani v nejmenším nepropadlo.

Barbólo, Parbólo či raději Noto?

Před nějakou dobou jsem projížděl sérii vín odrůdy Nebbiolo ze sortimentu Františka Šamly a nějak se mi furt nedaří sepsat report. Minulý týden dovozce objevil ve sklepě „zapomenuté“ dva ročníky docela zajímavého vína a podělil se, o nich se zmíním hned. Vinařství Boeri Alfonso, od kterého mám moc rád Moscato d’Asti (a psal o degustaci Barbery), nabízí také zajímavé Monferrato Rosso z vinice Bricco Quaglia pod názvem Noto. Jsou to vlastně jeho top hrozny Barbery doplněné o mladší výsadby Nebbiola, to celé školeno v nových barrique sudech. Měl jsem fajn naleželejší vrstevnatý plný ročník 2005 a nedávno také 2006, víno poměrně tmavé, intezivní, sladce ovocné, vypálené dřevo, tmavá až džemová ovocitost, ale neutahené s dobrou kyselinou, dlouhé, hutné, stále docela čerstvě působící ale pěkně zrající a s potenciálem. Takové trochu „moderní bordó“, komplikovaně zařaditelné do odrůdy nebo místa, ale bohaté, dobře pitelné, zaujme mnohé a v soutěžích celkem strhne pozornost, cena okolo čtyř stovek odpovídá. Původně se ovšem jmenovalo úplně jinak.

48 vín z finále Vinaře roku 2013

Že se pro letošek stal Vinařem roku (web) opět Jožka Valihrach už víte, ostatně jsem zde psal jak o výsledcích tak živou reportáž z hodnocení finálové osmičky. Co jsem sliboval byl nějaký souhrnný pohled na 48 vzorků, které hodnotila komise domácích odborníků i Masters of Wine, a také nějaké další dojmy okolo. Za hodně důležité bych považoval číslo 83 (pro puntičkáře 82,97225). Co znamená? Jedná se o průměrné hodnocení všech finálových vín od všech hodnotitelů. Že to není, na kolekci top vín od finalistů soutěže s nejprofesionálnější hodnotící komisí u nás, zas tak moc? Ano, souhlasím, je to číslo poměrně nízké a osobně bych očekával tak o dva body více. I průměr u vítěze soutěže byl „pouhých“ 84,22. Proč tomu tak je? Zahraniční hodnotitelé, jejichž hodnocení byla (u některých až sadisticky) níže než u domácích hodnotitelů. Samozřejmě se rozhořela debata, jaký je vlastně účel hodnocení, zda jde o propagaci vína či srovnání se světovou špičkou a podobně. Je 83 na naše prý top vína málo nebo tak akorát?

Hora příjemných zážitků

Dnešní zápisek tak trochu navazuje na Tolik vína a tak málo času – nové vinné obzory z ledna roku 2011, kterým můžete klidně začít. Opět dorazil kamarád žijící v Japonsku a přinesl další z tak trochu legendárních lahví. Tentokrát to byl McWilliam's Mount Pleasant Lovedale Hunter Valley Semillon 1998 Museum Release (web vinařství). Nerad píšu o vínech, která se prakticky nedají sehnat. Berte tenhle článek spíše jako doporučení, jaký styl vína by bylo bezva vyzkoušet, když na něj někde narazíte. Obzvláště pokud jste tak trochu odpůrci novosvětské produkce. Starší vyzrálý kvalitní Semillon z Hunter Valley je totiž naprosto unikátní věc.

Frankovka od Heidi

Po včerejší večerní „degustační“ smršti se snažím trochu utřídit myšlenky, myslím že z toho budou nejmíň dva zápisky o docela unikátních vzorcích, tak dneska jen ve zkratce k něčemu dobře známému :-) V jeden takový deštivý a spíš podzimní den, když k večeři bylo i něco hub a kus masa, jsem sáhl po frankovce. O vinařství Heidi Schröck (web) už jsem se tu zmiňoval před více než rokem a teď konečně otevřel i její Blaufränkisch Rusterwald 2009, z bezva vinice hnedka na Rustem, asi nejlepší červené co dělá.

Archetypální nádherné Chablis

Otevřel jsem před pár dny láhev Chablis 1er Cru Vaillons 2010 vinařství Jean-Paul & Benoît Droin a byl nadšen. Mladý Benoît je již čtrnáctou vinařskou generací Droinů, před pár lety převzal vinařské otěže od otce a hned udělal několik změn. Kupříkladu významně změnil práce na vinici, snížil výnosy a ve sklepě dost omezil dřevo. Výsledky jsou parádní. Vaillons kupříkladu fermentují a zrají ve dřevě zhruba z pětiny (kvůli hodně nízkým výnosům v roce 2010 je to ale tentokrát spíše čtvrtina), prakticky žádné sudy ovšem nejsou nové. Tedy Vaillons… jde o šest různých poloh na třech různých vinicích, které lze shrnout pod známější Vaillons. Burgundská láhev, kovová záklopka, korek z granulátu, tradiční pěkná viněta.

Jiná vína potřetí, tentokrát v Modřanech

O nesoutěžní přehlídce Jiná vína asi netřeba dodávat mnoho informací, o dřívějších ročnících jsem tu už psal a na webu akce najdete vše důležité. Letošní ročník proběhl v sobotu pod Modřanskou vinicí, místě myslím pro podobnou záležitost docela vhodném, a také tak trochu jako pocta vinaření v Čechách. Přímo nad vámi svah s dozrávajícími hrozny (a možnost, jako bonus k více než stovce vzorků vlastní přehlídky, ochutnat přes dvacet vín modřanských), hromada vínomilců i vinařů z celé republiky (i zahraničí), prostě jako by to ani nebyla Praha. Pro mne jsou Jiná vína rozhodně jednou z nejzajímavějších a určitě nejoriginálnějších z domácích přehlídek vína, krom nabídky vín i bezva „rodinnou“ atmosférou, prostě to je akce od fandů pro fandy a je to cítit. Chvílemi z toho čiší až takový osobitý idealismus, který jako by snad ani nepatřil do současného cynického světa. Letos se navíc objevilo hned několik nových vinařství, seznam tedy nebyl jen stará známá jména stále dokola, i nadšenci jako já, co se podobnými věcmi zabývají celoročně, skoro nestíhali přechutnat vše, co neznali. Krása!

Lafite za správný odhad, vše Chardonnay a Cabernet, technologický postup výroby vína

Na katedře Viticulture and Enology americké UC Davis provádí Dr. Hildegard Heymann zajímavý pokus. Po čtyřletém studiu předhodí studentům naslepo šest lahví s výrazně odlišnou cenou ($5, $10, $25, $50, $100 a $200) a nechá je přiřadit jednotlivé lahve k cenovce. Pokud dáte vše správně, tak dostanete láhev Château Lafite Rothschild. Už to zkouší skoro deset let a Lafite stále v klidu zraje. Absolventi asi nejprestižnější americké vinařské školy a nic. Netvrdím, že je to nějak férový test, ale určitě zajímavě ukazuje, že korelace ceny a kvality (a navíc toho, co každý jako kvalitu vnímá) je dost složitý problém. Přiznávám, že bych si to chtěl zkusit :-) Plán na domácí degustaci!

Fantastická Botaina a pozvánka na Jiná vína

Sherry nadšenci zbystřete, těch asi deset co články k tématu opravdu čtete, dneska zase něco pro vás :-) Krom toho, že brzy předhodím tipy na několik bezva specialit a možná i ochutnávku z nich spáchám (ale klidně v nějaké formě zopakuji i ten úvodní kurz, pokud by byl zájem, stačí se předběžně nahlásit tady a když vás bude dost…), chci se dneska podělit o Botaina Amontillado Viejo. Víno z již zaniklého slavného vinařství, asi nejstaršího a jednoho z vůbec nejdůležitějších v historii sherry, Pedro Domecq, jehož již téměř stoletou soleru od roku 2008 vlastní výtečný producent Emilio Lustau a v přípravě vína pokračuje. Ale popisovaná láhev je ještě původní a od lahvování tak uplynulo určitě více než pět let (což jde trochu proti poučkám o archivačním potenciálu sherry s oxidativním zráním, kde většinu uváděných čísel považuji za trochu „na jistotu“, příliš nízkou).

Kristovy rány čerstvě rozkvašené

Spíše než jako poklady, jak ji pojmenovalo vinařství, bych (velkou) část produkce Vinařství Krist označil za rány důvěryhodnosti moravského vinařství (viz dřívější rozhovor s ním a vína přesířená či se syntetickým glycerolem) . Včera pana Krista zase jednou pustili do médií a příležitosti využil. Řekl ale pouze pravdu, však v tom sám jede jako jeden z největších hráčů vůbec, prostě jak to doopravdy je. Tématem byl „burčák“ a dovoz hroznů z Maďarska, zábavné čtení. Ale pokud si myslíte, že je to s vínem jinak, pletete se. Krist je možná jeden z největší případů, ale popisuje běžnou praxi (těch, co pracují jen s hrozny z ČR, je stále mnoho, ale i v malých sklípcích můžete dostat dovoz a ani to netušit). Pan Krist tvrdí, že „Vinařství používá jak hrozny z vlastní produkce, tak hrozny nakoupené většinou od rodinných příslušníků. Zásadou je celoroční dohled nad vinohrady, ze kterých hrozny nakupují.“ Vzhledem k obřím cisternám burčáku a dalším s vínem, původem „v Maďarsku“ či „na Slovensku“, má Krist nejspíše velmi rozlehlou rodinu (možná tím myslel křesťany). O celoročním dohledu nad vinohrady z jeho strany také velmi výrazně pochybuji. Malé lži, větší lži, sudová Pálava…

Dva rakouské veltlíny

O víkendu jsem odšrouboval rakouský veltlín a ke včerejší večeři ho následoval další, někdy na ně prostě mám chuť. První láhev byla z vinařsví Ebner-Ebenauer z Weinviertelu, šlo o Grüner Veltliner 2011 z trati Hermanschachern. Bledší barva, trochu perlička. Čerstvá, mladistvá, mírně zaprděná vůně. Zelená jablka, sladší ovoce, něco kořenitosti. Suché, živé, slušná kyselina, spíše jednodušší ovocné zakulacené a snadno pitelné s náznakem hořčiny v závěru, i přes 13 % alkoholu působí trochu tenčím dojmem, tak nějak okleštěně a obyčejně. Není tam problém, ale zároveň to nevzbudilo vůbec žádné emoce, prostě slušně udělané nerezové bílé. Nedopitou láhev dorazila večer babička a druhý den mi říkala, k mému překvapení, že jí to chutnalo, protože nebylo tak kyselé jako věci co normálně vozím. Bramborový salát českého majonézového typu se tím zapíjel ale dobře :-) Postupně jsem se propil více víny tohoto vinařství a přes dobré jméno co mají si zas nějak zvlášť na zadek nesedl, něco mne bavilo dost a většina byla naprosto v pořádku, ale jako by tomu vždycky něco málo chybělo.

Dobrá vinice s jídlem párovaná

Petr Nejedlík z Dobré vinice u svých vín rád mluví o tom, k jakému že jídlu je ideální, co (by) si k němu uvařil. O vinařství jsem tu psal už několikrát, tentokrát se mrkneme na degustaci minulý týden, kde vinař prezentoval průřez produkci v kombinaci s večeří, kterou připravila má oblíbená (ve snaze shodit pár kilo v poslední době, až teda na brutální dietní chybu viz níže, mnou málo navštěvovaná) restaurace Blue Wagon. Amouse bouche a šest chodů, sedm různých vín a večer, který se nakonec nad lahvemi (nejen) z Dobré vinice a při příjemném pokecu s vinařem protáhl snad do půl druhé do rána.