Dva rakouské veltlíny

O víkendu jsem odšrouboval rakouský veltlín a ke včerejší večeři ho následoval další, někdy na ně prostě mám chuť. První láhev byla z vinařsví Ebner-Ebenauer z Weinviertelu, šlo o Grüner Veltliner 2011 z trati Hermanschachern. Bledší barva, trochu perlička. Čerstvá, mladistvá, mírně zaprděná vůně. Zelená jablka, sladší ovoce, něco kořenitosti. Suché, živé, slušná kyselina, spíše jednodušší ovocné zakulacené a snadno pitelné s náznakem hořčiny v závěru, i přes 13 % alkoholu působí trochu tenčím dojmem, tak nějak okleštěně a obyčejně. Není tam problém, ale zároveň to nevzbudilo vůbec žádné emoce, prostě slušně udělané nerezové bílé. Nedopitou láhev dorazila večer babička a druhý den mi říkala, k mému překvapení, že jí to chutnalo, protože nebylo tak kyselé jako věci co normálně vozím. Bramborový salát českého majonézového typu se tím zapíjel ale dobře :-) Postupně jsem se propil více víny tohoto vinařství a přes dobré jméno co mají si zas nějak zvlášť na zadek nesedl, něco mne bavilo dost a většina byla naprosto v pořádku, ale jako by tomu vždycky něco málo chybělo.

Včera jsem pil Grüner Veltliner von den Terrassen Kremstal DAC 2012 vinařství Sepp Moser (report z degustace) a to byla úplně jiná hra. Ne, určitě nešlo o víno složitější, komplexnější či bohatší než kousek výše. Bylo to víno spíše lehké, živé, mladičce čerstvé, bez jakýchkoliv úskoků do stran, přímočaré, ještě trochu kvasnicové. Ale úžasně energické a, nejde to říct jinak, chlastací. Prostě se napijete, zmizí to s bezva pocitem ve vás, vyloudí úsměv na rtech a máte chuť se napít znova. Jako u vody nebo dobrého piva v parném letním dni. Bylo to víno, které jsem měl chuť přelít do půllitru a klopit do sebe k řízku se salátem ve stylu restaurace Figlmüller. Jsou vína meditační, vína se kterými si můžu hrát celý večer či dokonce několik dní, vína u kterých mám chuť psát degustační poznámky románového typu. A pak tohle, kde to prostě chcete pít. Zas a znovu.