Průřez sortimentem od Winegeeka

Nějak nestíhám reportovat z hromady různých degustací, i těch kde jsem si vína opravdu užil, takže dneska vezmu jednu báječnou alespoň ve zrychleném režimu, bez detailnějšího rozebírání jednotlivých vinařů (o části už jsem tu stejně psal). Marko Jelič alias Winegeek představil ve Vinografu důležitou část svého sortimentu, vína z italsko-slovinského pomezí (a přihodil i něco „mainstreamového“, třeba výtečné klasické burgundské Château de Pommard 2005, to bych jako pil klidně častěji). Degustace měla bezvadnou neformální atmosféru (viz foto níže), výborně jsem se bavil, prostě trochu netradiční ale veskrze příjemná oslava důležitého výročí, 28. října. Ale teď už vína…

Solear ve dvou odlišných podobách

Dnes opět o jedné z mých neřestí, sherry. Ale jelikož jsem teď rybně vzdělán, tak vím, že slovo neřest dříve značilo tření ryb, což nějak zvlášť hříšné či jinak hanebné jednání není. Než se dostaneme k vlastním vínům, tak ještě chvilku budeme pokračovat v jazykovědném koutku. Nesystematicky, v hovoru i psaném slově, používám pro sherry jak ženský tak i střední rod, přičemž ženský možná i častěji. Což je blbě, do sklenky mám nalévat suché sherry, ne suchou sherry. Je to mé milované sherry, ne má milovaná :-) Pokud to zase někde spletu, tak mne prosím propleskněte (šanci máte i na ochutnávce za dva týdny, viz závěr článku). A teď už Solear, víno dle jména koupající se ve slunečním svitu, ale projevem spíš evokující loď ztroskotanou v bouřlivém moři.

Domácí recepty na svařák

Na Horké víno mělnické potřebujete 4 kostky cukru, citronovou kůru, kousek skořice, 1-2 hřebíčky a ¼ litru červeného mělnického vína. Do hrnečku dáme všechny výše uvedené suroviny a směs silně zahřejeme, pak odstavíme a přecedíme do zahřáté sklenice, do které jsme si předem vložili stříbrnou lžičku. Podáváme. Alespoň takto jeden z receptů na svařák představuje Nový brevíř o víně  Jindřicha Haufta z roku 1989. A zhruba tento nejprimitivnější postup, ve kterém ovšem víno mělnické nahrazuje „cokoliv základního a levného“ či v tom horším a naprosto nevhodném případě „vadné víno co nechci pít“, často se vynechává i citronová kůra a nikdo neřeší stříbrnou lžičku, je u nás asi nejobvyklejší. Existují ale i sofistikovanější svařáky…

Stávkova Sexta 2010 a Strohmeier Weiß 2012

Tuhle středu vyjde v IN Magazínu Hospodářských novin dvoustránka o vínech z Anglie (s věcmi které jsem tu ještě nepsal), kde jsou zásadní šumivky. A středu příští opět v INu bude bublinám věnovaných hned několik stránek, předsváteční téma prostě. I pro pravidelné čtenáře Jižního svahu se tam asi najde něco nového, spíš ale konkrétní doporučené lahve než teorie okolo :-) V poslední době jsem tedy doma dost sjížděl právě bubliny, nakoupil a přechutnával sérií lahví co potřeboval ještě ověřit, než je definitivně doporučím (jinak řečeno zrovna ekonomicky výhodné pro mne tohle téma nebylo). Manželka si ovšem na novou večerní dietu zvykla rychle :o) Jedním z vypitých vín byli Strohmeier Weiß 2012 Blanc de Blancs, ze sortimentu Veltlínu, nesířená biodynamická směs Sauvignon blanc a Chardonnay, navíc extra brut a úplně bez dozáže. Hodně čerstvá vůně, divočejší, jablka a podzimní ovoce na zahradě, navinulejší, výrazně minerální. V chuti velmi suché, výborné krémovější perlení, kopíruje vůni v podzimním ovoci, navinulosti a mineralitě, dělší. Složitější kousek, taková ta „poetika dřevorubeckého rázu“, bavilo. Ovšem cena někde přes pět stovek, takže spíš nadšenecká záležitost.

Fishmenu – ryby, lidé, místa a také trochu vína

Neživím se vínem, i když občas někdo má pocit že ano a domnívá se, že články pro hospodářky a sem tam nějaký časopis mne uživí, či snad že dostávám zaplaceno za texty zde na blogu :-) Ale ne, vše vinné je jen koníček a zábava, případně drobné „melouchy“. Jednou z takových pokoutných aktivit, a že času už fakt není moc kde brát, se stala spolupráce na knize Fishmenu (web). Byla to hodně zajímavá zkušenost, díky které jsem mimo jiné poznal nové zajímavé lidi, především šéfkuchaře Davida Šaška zodpovědného nejen za recepty či autorku podstatné části textů Barbaru Myšičkovou. K projektu jsem se dostal přes Aleše Pavlíčka, se kterým se dříve potkával na vinných degustacích, ten zase stojí za krásnými fotkami. A sám páchal stránky s tipy na vína a další pití k jednotlivým menu, sledoval postup vzniku a snažil se přispět svými názory, postřehy a návrhy. Jakožto „spoluautor“ tedy logicky nemám od výsledku odstup (ale zároveň mu ani nepotřebuji dělat reklamu, nejsem placen podílem z prodeje; případný úspěch knížky mne ale samozřejmě velmi potěší a klidně nakupujte tady), vše níže uvedené berte s jistou rezervou. Mám prostě radost, že se zadařilo a dílo je konečně na papíře.

Višně divoce pivní

O pivech, ač je testuji stále velmi rád, už příliš nepíšu, jsou tu jiní a systematicky pokrývají nejen českou pivní scénu :-) Jedno nedávné pivko se sem ale vyloženě hodí. Ujíždím na experimentech firem jako Nøgne Ø (kupříkladu Red Horizon, pivo pomalu dlouze fermentované japonskými saké kvasinkami č. 7), Brew Dog či Mikkeler, společně s dalšími je prodává fajn malý obchod Beergeek kousek od Jiřího z Poděbrad. Pravda, v některých případech se už cenově dostáváte do zóny drahých vín, i 300+ korun za lahvičku 0.25l, ale… třeba ty saké kvasinky jsem prostě nemohl vynechat! :o) Sem ovšem, vzhledem k mým „naturálním“ vinným choutkám a ostatně i celkovému projevu, patří Mikkeller Spontankriek.

Beaujolais Nouveau 2013 na dvanácti vzorcích

V rámci sebevzdělávání jsem se praštil přes kapsu a lehce masochisticky pořídil slušnou sbírku letošních mladých Beaujolais, když už dnes začíná ten jejich svátek. Ročník to bude spíše koncentrovanější a robustnější, ve vinicích proběhla kvůli počasí i přirozená redukce hroznů, a vína by měla být voňavá, výraznější, pěkná. Ale sklízelo se docela pozdě, což se na stavu mlaďochů může dost podepsat, a bylo to opravdu vidět. Jak určitě víte, tak Beaujolais mám rád, tedy ta normální neuspěchaná. Některá Cru od dobrých vinařů mohou být opravdu fantastické pití. Od nouveau lze typicky očekávat „jen“ svěžejší jednoduché víno, které může potěšit a na popíjení ve větším jeden den v roce a víkend po něm následující proč ne, ale výraznější zážitek nabídne jen těžko. Tak uvidíme, kolik vzorků splnilo alespoň tenhle nenáročný požadavek. Všechna vína byla degustována v teplotě 13-14°C, která je i ideální ke konzumaci podobného typu červených.

Dvě prestižní vína od bohémky

V rámci úchylky na šumivá vína jsem zakoupil i novinku v sortimentu Bohemia Sektu, Prestige Chardonnay Brut, tedy Blanc de Blancs styl z odrůdy pro něj i v Champagne nejtypičtější a připravený stejnou metodou druhotného kvašení v lahvi z moravských hroznů ročníku 2011. Líbí se mi tvar lahví jejich Prestige řady, na stole vypadají efektně, a Prestige Brut mi jako víno přijde fajn. Pravda, běžná cena mimo slevové akce odpovídá 9-10€ a za tyhle peníze koupím v zahraničí už hodně dobré bubliny (momentálně, a je to docela aféra na téma „poškozování prestiže regionu“, v rámci souboje supermarketových řetězců i pravé Champagne, byť nijak zvlášť zajímavé), obzvláště crémanty z Alsaska, Burgundska či Jury či už slušnou cavu. Ale i prestižka od bohémky je fajn pití. Jak si stojí varianta čistě šardonková?

Ikony od Errazuriz

Byla doba, kdy jsem především základní červená od Errazuriz – Carmenére, Syrah či Cabernet z řady Estate, točil doma ve větším. I teď si vždy udržuji nějakou zásobu, protože jde o krásně udělané představitele odrůd a místa původu, velmi slušná vína za dobrou cenu, která baví návštěvy, fungují bezvadně při požadavcích přátel „potřebuju nutně pořádné červené, ale maximálně okolo dvou stovek“ a nemám nejmenší problém je pít při večeři i sám :-) Jak řekl zástupce vinařství: „Kdybychom nedělali výborná základní vína, nikdo by nám nevěřil, že umíme udělat pořádné velké víno.“ Logický přístup, ale člověk často až nevěří, kolik producentů to vidí úplně jinak. Včera pořádal dovozce Errazuriz, firma Kupmeto, průřezovou ochutnávku jejich sortimentem, základní řadou Estate a také vyšší Max Reserva, přihodil i nějakou tu specialitu. A na druhé degustaci představil řadu Icons a další „prémiová“ (resp. tomu už říkají superprémiová, třeba v UK se za „premium“ považuje cena vyšší než 20£) vína, jedny z  červených špiček Chile.

Není sladké, nemá chybu. Čtyři body.

Trpím spasitelským komplexem. Jedna z věcí, které mne ženou psát o víně i nadále, je lehce samolibý dojem, že tím pomáhám kultuře pití vína v ČR. Posouvám místní vinnou scénou, malými ale přesto doufejme důležitými krůčky, o něco dál. Jistě, kupa mých názorů může být sporných a mnohé mé vinné choutky jsou lehce extravagantní, možná kladu příliš velký důraz na některé vinné přístupy a neprávem opomíjím či rovnou kritizuji styly a typy vín, které si to třeba nezaslouží a své důležité místo na trhu mají. Přesto se stále domnívám, že mé výplody mají smysl a mohou mít pozitivní vliv na to, co a jak se zde pije. Ale marná snaha, jsou tu jiní, lepší, vlivnější…

Na ochutnávce Leone de Castris

Jedním z nejvýznamnějších vinařství Apulie (Puglia), podnikem neoddělitelně spjatým s minulostí i současností této jihoitalské vinařské oblasti, je jistě Leone de Castris (web). Rodinný podnik sídlí v „podpatku“ Itálie, přímo v srdci městečka Salice Salentino, v ulici pojmenované právě po nich. Však zde vinaří již od roku  1665 a jde tak o jednoho z vůbec nejstarších zdejších producentů. Zasloužili se o vznik apelace Salice Salentino a formovali pohled na celou oblast v zahraničí, export u nich dlouhodobě tvoří alespoň polovinu produkce. Leone de Castris je také první italské vinařství, které začalo lahvovat růžové víno, během druhé světové války jako součást provizí pro americkou armádu. Nazváno bylo Five Roses, pět růží, a navazovalo na tradici, až téměř legendu, že každý z rodu Leone de Castris měl vždy pět dětí (současná generace to ale už nějak nevychytala…). I dnes je toto růžové v USA oblíbené a ocenění sbírá i v rodné Itálii, ostatně jako většina dalších jejich vín, některá se pyšní i třemi sklenkami v prestižním průvodci Gambero Rosso.

Americké Chardonnay samoobslužně ve Flavours

Jsou vína a oblasti, které možná ne přímo ignoruji, ale určitě jim nevěnuji nějak velkou pozornost. Možná k vlastní škodě, že jo, určitě se to projevuje ve slepých ochutnávkách – dostanu Chenin z Jižní Afriky či nadubovanou bílou Rioju a těžce v tom plavu. Jako součást vinného vzdělávání je tak fajn občas vybočit od svých specifických úchylek, nechat sherry ještě chvilku oxidovat a oranžové víno dál na slupkách, a nalít si třeba kalifornskou šardonku. Freemark Abbey je poměrně tradiční producent z Napa Valley, byť firma opakovaně měnila jména a majitele, do detailů asi nemá smysl zabíhat. Dobře je to sepsáno v knize Judgment of Paris, i jejich vína totiž soupeřila ve slavné degustaci roku 1976 s Francií (tím, že Cabernet skončil poslední, se moc nechlubí; Chardonnay bylo někde uprostřed a před některými prestižními vína Francie). Něco o podniku najde na na ofiko webu. Ve sklence mi skončilo jejich Chardonnay 2007. Nejdříve to bylo v konečně otevřené vinotéce a obchodu delikatesami Flavours (web), o jejichž samoobslužném degustačním Enomaticu už jsem tu psal, kde bylo společně s mladým Chardonnay vinařství GAJA, postarším ryzlinkem od Reichsgraf von Kesselstatt (1992er Piesporter Goldtröpfchen Spätlese), Barolem od Voerzia, „na čepu“ byla i mladá Ornellaia či červený Chassagne-Montrachet 1er Cru Morgeot 2008 od Lamy-Pillot. Poznámky snad časem, kartičkou s kreditem do stroje už jsem zakoupil, já „potřeboval“ zkusit hlavně to Napa Valley. A vzal nakonec láhev i domů.

Na večeři u Hestona Blumenthala

Heston existuje a vypadá stejně jako v televizi! Kdybych byl ten typ, co se vrhá po celebritách a nechává se s nimi vyfotit, měl bych v pondělí večer v restauraci Dinner by Heston Blumental (web), dnes už zaběhlém podniku v londýnském Mandarin Oriental Hyde Park, možnost. Ne že by tam snad Heston přímo vařil, ale zaskočil si na něco k snědku a pozdravit svůj nemalý tým v čele se současným šéfkuchařem podniku, a bývalým šéfkuchařem The Fat Duck, Ashley Palmer-Wattsem. Zážitek z návštěvy restaurace tak byl kompletní. Ale jen vidět legendu samozřejmě nestačí, na dokonalý dojem by se muselo opravdu činit i jídlo. O restauracích tu v poslední době skoro nepíšu, vůbec jsem se třeba nedostal k silným zážitkům z Kodaně, ale tenhle podnik dneska odhrnout zkusím :-)

Dvě šardonky a burgundská šunka

Jambon persillé je bezva věc, prostě vepřová šunka v aspiku ze zeleniny, hodně petržele tam je a tak. Celé se to připravuje v a součástí aspiku je bílé burgundské, typicky spíše Aligoté než Chardonnay. Ale mladá běžnější šardonka, žádné vyzrálé 1er Cru či velké víno, se k téhle pochoutce skvěle hodí. Se sklenkou Chablis a křupavou bagetou je jambon persillé snídaně šampionů po předchozím náročném degustačním dni. Já si ji, docela slušnou byť možná kořeněnější než bych si přál (koupenou v řeznictví u Sváčka) dal k obědu, jelikož hubnu tak jen samotnou bez pečiva, a otevřel k ní láhev Chablis 2011 vinařství  Jean-Paul & Benoît Droin.

Šťastnou ruku se Svatomartinským a něco ke snoubení s husou

Minulý pátek jsem si do víkendové přílohy hospodářek dovolil drobátko kritický článek, povedlo se jím zaplnit hned dvě dvoustrany (velké fotky, asi…), na téma mladých vín. PR textů a dalších oslavných článků na Svatomartinské je všude spousta, tak ať zazní i jiný hlas. Ale v článku nepadlo zdaleka všechno a tak, v očekávání jedenácté hodiny a jedenácté minuty, pár dalších poznámek. Držím vám všem palce a přeji dobrou ruku, obzvláště pokud se chystáte kupovat a chutnat vína červená. Letošní ročník nebyl zrovna ideální, pokud máte dostat mladé víno do flašek začátkem listopadu, výsledkem jsou sem tam vyloženě SM vína. Sklízelo se později než minulé dva roky, ale přesto příliš brzo. Kdo odkyseloval, má v lahvích rozházené cosi. Kdo ne, má opravdu… řízné pití. Kyselina jablečná v plné síle, prostě. A ukáže se, která vinařství mají ty nejlepší technology.

Tři zajímavá Beaujolais z Domaine de Thulon

Už v pondělí na nás zaútočí Svatomartinská a jen o pár dní později se objeví Beaujolais nouveau. Na rozdíl od ČR, kdy byl ročník pro vína takhle narychlo připravená (a obzvláště to platí pro červená) poněkud komplikovaný, se v Beaujolais docela dařilo a vína budou fajn, samozřejmě ta od slušných vinařů. Jednou z novinek u druhého jmenovaného na našem trhu bude mlaďoch z Domaine de Thulon (dovozl Vins Hron), takže jsem využil příležitost a předem si přechutnal výběr z jejich produkce. Domaine de Thulon je rodinné vinařství fungující v sídle z patnáctého století. Rodina Jambon usedlost s osmi hektary vinic koupila v roce 1987, dnes obhospodařují už hektarů šestnáct a půl, společně se dvěma dětmi. Maximum ruční práce, „udržitelné hospodaření“ (ale ne bio), oscilování mezi naprosto tradičními (ale kvalitními) víny regionu a tak trochu experimenty.

Kraus Sekt, bio vlašák od Spielbergu, Petit Edelspitz Zweigelt a André ze šlechtitelky

Na úterní ochutnávku především německých ryzlinků jsem do Vinografu dorazil s předstihem a měl tak čas zakoupit několik degustačních vzorků z Moravy a jeden z Čech, mrknout na malou část z aktuální nabídky vín po sklence. Kupříkladu Sekt vyrobený klasickou metodou kvašení v lahvi z Ryzlinku rýnského Mělnického vinařství Kraus (web). Tohle víno mne loni docela nadchlo, ale zrovna bylo vyprodáno a nutno počkat na nový ročník. Vinařství sice ročník neuvádí, alespoň z čísla šarže jde ale lahve odlišit (tento chutnaný byl RR11/S, předchozí postaven myslím na ročníku 2010). Pěkné perlení. Čerstvá, poměrně bohatá výraznější vůně, zelené jablko, sladší žluté ovoce a až mandarinkový citrusový tón, příjemná. V chuti vlastně oproti tomu působí květinověji, je suché, čisté, svěží, s bezva kyselinou, mírná hořčinka ke konci a fajn mineralita. Delší, plnější styl bublin, dobře udělaný. Líbilo dost, byť desítka mi přišla ještě o něco lepší. Tak či onak v kontextu domácích bublin jasný nákupní tip, cena 250 korun.

Henri Bourgeois a jeho novozélandský pinot

Jsou odrůdy, na kterých opravdu ujíždím, a rád zkoumám různé jejich podoby. A Pinot Noir patří rozhodně mezi ty největší z mých úchylek tímto směrem. I proto jsem, po degustaci Champagne Chapuy, neodolal a ve vinotéce Vins Le Bourgin zakoupil láhev Marlborough Pinot Noir Petit Clos 2011 vinařství Henri Bourgeois (web), tedy slavného velkého tradičního (rodina vinaří už deset generací, byť toto vinařství se rozvíjí až od padesátých let minulého století) producenta z francouzského Sancerre, který toto své víno z Nového Zélandu doporučuje každému, komu sedí jeho Petit Bourgeois vína z Francie. Což příliš nechápu, přeci jen ten novosvětský projev je o hodně jinde. Ale popořadě…

Krásné Nebbiolo od Ar.Pe.Pe.

Nedávno, po ránu v den státního svátku a netradičně sám doma, jsem využil příležitosti a doháněl resty, především dokončoval článek o odrůdě Nebbiolo. A k tomu potřeboval nějakou charakterní inspiraci ve sklence, aby mi šlo vše lépe od ruky. Logická volba je samozřejmě Barolo či Barbaresco, ale jak já inklinuji k takovým těm „chladnějším“ vínům, zamířil jsem trochu více na sever Itálie, až někam ke Švýcarsku. Ve sklence skončila Valtellina Superiore Sassella „Stella Retica“ 2006 Riserva vinařství Ar.Pe.Pe. O oblasti jsem se krátce zmiňoval dříve, Sassella je jednou z jejích nejlepší částí. Vinařství zde má tradici, alespoň pokud jde o vinařící rodinné příslušníky, již od poloviny devatenáctého století. V období od roku 1973 do 1984 podnik spolkla velká nadnárodní společnost, ale nakonec vycouvala a rodině se podařilo zpět získat vinařství a některé zásadní vinice, ne však původní jméno. A tak vzniklo Ar.Pe.Pe., zkratka z Arturo Pelizzatti Perego. Vína vznikají postupy neurychlenými… pomalá delší fermentace, zrání ve velkých dubových či kaštanových sudech několik let a následně ještě na lahvi. Víno výše je vlastně aktuálně v nabídce, fakt nespěchají.

Prosecco – vše důležité na úvod

Co si vybavíte, když se řekne Prosecco? Pokud příjemné snadno pitelné a relativně levné italské šumivé víno, tak jste docela blízko, ale úplně správně to nemáte :-) V dnešním prvním díle tématu se mrkneme na několik základních informací a i pár zajímavostí, které se vín s tímto jménem týkají. Prosecco je totiž čím dál populárnější, především od konce devadesátých let minulého století jeho produkce a exporty stoupají neuvěřitelným tempem (táhne je především USA a Velká Británie, potažmo také Německo, kde je ale 94 % prodaných vín v základní kategorii do pěti euro), procentuálně v dvojciferných číslech, a rychle se stalo vlastně největší apelací Itálie. Možná trochu paradoxně se, díky novým pravidlům, trochu zvedla i kvalita (a také produkční náklady). Okolo roku 2007 byla roční produkce zhruba 150 milionů lahví, v roce 2011 už to bylo 286 milionů a Prosecco z ročníku 2012 by mělo překonat celkovou produkci Champagne (která se pohybuje okolo 320 milionů lahví ročně). Pro letošek odhady mluví o možnosti dosáhnout čtyř set milionů lahví. Inu nastal čas, abych se na tenhle fenomén taky trochu podíval, zainvestoval čas i peníze do vín a článku :-)

Sympatický šampaňský dům Chapuy

Každé nové Champagne na našem trhu, které alespoň trochu ukousne z hegemonie základky od Moëtu, se počítá! A když je navíc tak dobré jako to, které jsem měl možnost ochutnat včera, tak tuplem. Dovozce Vins le Bourgin, jinak výhradní zástupce slavné velké značky Laurent-Perrier, doplnil do svého sortimentu menší podnik Champagne Chapuy (web) z Côte des Blancs, konkrétně šardonkou vyhlášené Grand Cru obce Oger. Představit ho přijela Élodie Higonet-Chapuy, která je nyní společně se svou sestrou Aurore (ta tráví více času ve vinicích a ve sklepě) za podnik zodpovědná. Élodie odpověděla na mou větu, že francouzsky umím blbě a preferuji angličtinu, stejně jako většina ostatních Francouzů. Tedy že to nevadí, protože ona zase umí špatně česky. Na rozdíl od ostatních to ale řekla lámanou češtinou, strávila totiž půl roku na Mělníku, před čtrnácti lety během svých studií. Taková blbost, ale hned je vám to vinařství sympatické. A se sklenkou jejich Chardonnay dvojnásob.