Château Bois de Favereau 2011 nově s podtitulkem „Cuvée Jean-Jules“ (že by příprava na druhé víno?), červené Bordeaux Supérieur z produkce négocianta J.J.Mortier & Cie, ročně ho dělají asi čtyřicet tisíc lahví, bylo v dřívějších ročnících pravidelným obyvatelem mého sklepa. Šlo o výborně udělané typické Bordeaux, s běžnou a naprosto odpovídající maloobchodní cenou u Kupmeto nějakých 240-250 kaček, které se ovšem dalo koupit jednou či dvakrát do roka v různých akcích a při větším množství klidně až o stovku levněji. Víno, které obvykle nadchlo většinu běžných konzumentů (a to tak, že ho začali kupovat v kartonovém množství, obzvláště ročník 2009 dokázal divy), ale i já ho pil bez nejmenších problémů a s chutí. Vypadá to, že s aktuálním mladým ročníkem se vůbec nic nezměnilo :-)
Víno je to voňavé a ve výrazné ovocnosti směrem do švestek, možná až trochu zauzených, je dost poznat převaha odrůdy Merlot. Znát je i ležení ve dřeve, objevují se decentní kouřové tóny, trošku štípne alkohol. Suché, šťavnaté, moc fajn kyseliny a ovocnost. Překvapivě pěkně postavené a s jemně strukturovanými tříslovinami, dobrá délka. Čas tomu ještě něco dá, ale už teď dost fajn pití a úvod do Bordeaux. Nějak zvlášť bych se netrápil detailním zkoumáním a prostě to pil :-) Možná nespadá do kategorie vín, nad kterými tu obecně ulítávám, ve sklepě s tím určitě dělají leccos, sklizeň mechanická a tak, ale… nebudu předstírat, že piju jen autentisty :o)
Nedávno jsem otevřel také Les Fiefs de Lagrange 2006, druhé víno Château Lagrange ze St. Julienu (vinařství už hodně dlouho v majetku japonské firmy Suntory), a ze začátku se nestačil divit, jak syrové a nepřístupné to bylo (což ročník umí, ale tohle už by mělo být k pití úplně v pohodě). Teprve po několika hodinách v karafě, a vůbec nejvíc po dvou dnech v otevřené lahvi (kam jsem to zpět z karafy přelil), to bylo konečně potěšení pít. Tmavě ovocné, kamenité, grafit, káva. Suché, strukturované, opět tmavé peckoviny, hodně tříslovin a výrazná kyselina až trochu tvrdší projev, delší, seriózní. Fajn věc, ale stejně bych raději viděl cenu v En Primeur (kdybych se v něm ještě někdy chystal nakupovat) někde u hranice tří stovek, ideálně pod ní, spíš než současných 400+. Snít je fajn :-) Mimochodem Les Fiefs ročně vzniká skoro desetkrát tolik, co Bois de Favereau. Prostě součást slávy Bordeaux je i v tom, že slavná klasifikovaná vinařství nedělají pár flašek, ale dokáží svět zaplavit statisícovými počty. Kupa lidí si neuvědomuje, že i těch opravdu velkých superslavných vín jako Château Margaux nebo Château Lafite Rothschild, lahví dnes běžně v mladém ročníku za 5-10 tisíc korun, nejsou nějaké butikové sběratelské počty a proto jsou tak drahá, ale ročně jich vyšvihnou třeba 150-250 tisíc a doplní dalších 200-350 tisíc lahví druhého vína (za které už dnes taky běžně chtějí dva tisíce plus).
Zde bych si dovolil ještě odcitovat jeden e-mail Tomáše Domince z loňské primeurové kampaně, který se týká druhých vín. Pravdu obecné povahy, kterou jsem se samozřejmě v minulosti neřídil :o) Ale nějak zásadně při zkoumání spontánních bordeauxských nákupů z méně zodpovědné bezhypotékové doby netrpím, byť bych si dnes obsah sklepa dovedl představit velmi odlišně.
„Je-li průběh ročníku komplikovaný (jako tomu bylo v roce 2012), lze obecně očekávat, že kvalita druhých vín jde dolů. Důvod je jednoduchý – chateaux se soustředí na to, aby maximálně posílila kvalitu prvního vína, a na druhá vína toho příliš nezbude. A naopak, je-li ročník plošně velmi kvalitní a průběhem bezproblémový (2005, 2009, 2010), je i kvalita druhých vín vysoká. V praxi to samozřejmě neznamená, že jsou druhá vína v ročníku 2012 bídná. Některá byla dokonce vynikající (Carillon d´Angelus, Chapelle d´Ausone), řada dalších také rozhodně nezklamala, jen u některých (Hauts de Pontet Canet, Blason d´Issan, Duo de la Conseillante) jsem vnímal diametrální rozdíl mezi prvním a druhým vínem. Svou radu bych tedy zobecnil takto – váháte-li v ročníku 2012 ve stejné cenové relaci mezi druhým vínem ze slavného chateau a méně známým „prvním vínem“, zvolte druhou možnost.“
