Dnes pokračuji v pozitivních vinných zážitcích. V rámci malé oslavy jsme včera otevřeli láhev Champagne Christophe Mignon, vinařství obdělávajícího něco přes šest hektarů ve třiceti různých polohách (které fermentují separátně a tichá vína z nich jsou udržována na kalech zhruba půl roku) u obcí Le Breuil a Festigny. Konkrétně šlo o neročníkový Brut Nature degoržovaný 26. února 2013. Jedná se o víno úplně bez dozáže, směs 50:50 dvou různých sklizní, v lahvi na kalech dva roky, minimální síra. A to všechno jako bonus za pomocí „alternativních“ metod, nemají žádnou oficiální bio(dynamickou) certifikaci, ale ve vinicích metody biodynamice blízké používají a k tomu i leccos dalšího. Vína jsou připravována s ohledem na lunární kalendář, i viněta tomu odpovídá. Jako bonus je vinař považován za specialistu na Pinot Meunier a hodnocené víno je Blanc de Noirs na PM postavený kompletně, bez přídavku dalších odrůd :-)
Výraznější perlení menších až středních bublinek. Trochu rustikálnější ale veskrze sympatický projev, ve vůni velmi čerstvé a slinosbíhavé, pečené jablko, sušená hruška, mineralita, něco bylinek a kořenitosti, se vzduchem se otevírá do šířky. Naprosto suché a s parádní živou kyselinou, ale přes cukr na nule vyvážené, bílé ovoce a takový dojem křupnutí když se zakousnete do broskve ještě než začne úplně měknout, čerstvé, decentní hořčina v závěru co podporuje chuť na další doušek. Nic složitého, vlastně, ale charakterní příjemné pití.
Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem tu vůbec nic nepsal o jedné báječné degustaci hlavně starších vín Aleše Kristančiče, vinařství MOVIA (web). A že to byl zážitek! Možná se mi jen nedařilo dostat ho do slov, už ani nevím. Nedávno jsem každopádně jedno mladší víno tohoto producenta pil znovu, servírované naslepo v řadě jiných moc zajímavých vín (třeba tohohle), a nadchlo. MOVIA Veliko belo 2007 je ze zhruba dvou třetin Ribolla Gialla aka Rebula, zbylou třetinu tvoří dva díly Sauvignonu a jeden Pinotu Gris (v jiných ročnících se může lišit a obvykle obsahovat nemalý díl Chardonnay), do Velkého bílého ještě občas přidávají „rezervní“ vína předchozích ročníků. Fermentace spontánní (resp. aby se rozjela co nejrychleji, tak část hroznů seberou dříve, nechají rozjez a kvasící mošt přidají do hlavního sběru), zraje tři a půl roku v 220l francouzských v dubových sudech na kalech a až do lahvování je úplně bez síry, i poté celková pod 40 mg/l.
Sladší intenzivně ovocná, bohatá vyzrálá vůně, pomeranč, znatelné (v kontextu „konvenčních vín“ spíše už na hraně) těkavky, přesto všechno zároveň svěží. Úvodní líbivější aromatický útok skrývá v pozadí kupu jemnějších zajímavých odboček a víno je očividně teprve na cestě. Suché, složitější, trochu zemitější, s výbornou kyselinou, aromatické, výrazné, působí poměrně hutně a silně, ale pije se přitom skoro samo. Hodně fajn.
