Vinařský svět je plný zajímavých míst, ještě neobjevených či naopak již polozapomenutých a ohrožených. Obě skupiny lákají pokročilejší vínomilce, kterým se už „šardonka na dřevě“ poněkud přepila (byť se ke klasických věcem stejně nakonec vždy rádi začnou vracet), pokud to hodně zjednoduším. Především druhá skupina má zásadní kouzlo, hraje na strunu v těch empatičtějších z nás, vyvolává chuť pomoct, podpořit je, přispět k záchraně. Tedy pokud nám produkovaná vína sednou, že jo. Do druhé skupiny naprosto jasně zapadají vína z portugalské apelace Colares, nacházející se jen pár desítek kilometrů od Lisabonu. Zde vznikají svérázná červená vína nejen dobře snášející ale vyloženě vyžadující dlouhé zrání na lahvi, v mládí agresivní s brutální kyselinou a tříslovinami, ve stáří… inu tento přísnější charakter jim možná trochu zůstává, ale zároveň se přidává skvělá aromatika a elegance.
Čím že je to celé způsobeno? Určitě lokální odrůdou Ramisco, kterou při pohledu na spíše bledší barvu a seznámení s vůni starých vín (a možná i díky historické vazbě místní šlechty na Burgundsku) bude mít leckdo chuť přirovnat k Pinotu Noir, byť mne spíš evokovala Nebbiolo. Poslední testy DNA překvapivě uvádějí, že s nimi má málo co společného a v rodokmenu je spíše tmavá Trincadeira z Alenteja a Sercial z Lisabonu, což by mohlo leccos vysvětlovat pokud jde o schopnost zrát a kyseliny. Specifický charakter jistě podporuje i to, že vinice jsou kompletně pravokořenné, rostou totiž v písku, kde mšička révokaz neřádí. Tedy v písku… samozřejmě v jílovém podloží, ale to může být i mnoho metrů hluboko.
Vinice se vysazují netradičním způsobem, vykope se hluboký příkop kam révu zasadí, tento se postupně po několik let znovu zasypává pískem až je rostlina znovu na úrovni terénu. Ke kořenům jí tak vede velmi dlouhý kmínek, další záležitost dost ovlivňující množství kyselin. K tomu slaný vítr od Atlantiku a nutnost používat zástěny, aby písek révu úplně nazavalil, žádná sranda takové vinaření. Možná i proto spadla plocha odrůdy Ramisco ze 72 ha v roce 2000 na 34 v roce 2010 (uvádí se i pouhých 23 ha) a dále klesá. Kdo by se s tím patlal. Vína mají dost nízký alkohol, tedy na dnešní poměry, 11 % je běžné číslo. O tomto a mnoha dalších věcech k tématu se poeticky rozepsal Bogdan Trojak, který i několik vín dovezl. Jeho článek doporučuji k samostudiu, teď už se můžeme vrhnout na poznámky ke třem vínům z malého družstva Adega Regional de Colares (web). Ale netřeba se družstva bát, DOC Colares (Arenae, tedy písečné a pravokořenné, buď červené Ramisco nebo ještě bílé Malvasia de Colares) dělají jen pár tisíc lahví po starém způsobu, žádná továrna.
Arenae Ramisco 2001 D.O.C. Colares je v půllitrové lahvi, kam se jako specialita z maličké produkce přesunulo z klasických sedmiček. Světlejší již uleželejší rudá přesunující-se do terakoty. Naleželá vůně, kde ale stále ještě lze najít sladší ovoce, peckoviny, dotyk živočišnosti, sladké koření, balsamikový tón, celek poměrně jemný. Naprosto suché v chuti, opravdu velmi výrazná páteř kyseliny, svíravost, třísloviny, linka sladkého ovoce, sušené květiny a plody. Netradičně „vysokých“ 12 % alkoholu :-) Zajímavé.
Colares 1992 je láhev ještě klasická sedmička s bezva vinětou. Vzadu má maličkou nálepku, že víno obsahuje siřičitany, v té době se to snad ještě psát nemuselo. Uleželejší barva, světlá rudá ale při naklonění již hodně do terakoty. Naleželá, jemnější, složitější vůně. Květinovost, dotyky kořenitosti, trošku sladké ovoce, elegantní. V chuti o trochu důraznější, přes 11 % alkoholu středně plné, uleželé, hodně kyselin a tříslo, svíravější, strukturované, hodně dlouhé doznívající sladkými peckovinami, rychle se ale mění a rozvíjí. Na vrcholu, pěkné, charakterní víno.
Colares 1987 barva o chlup tmavší, ale stále dost naleželá do terakoty (na fotkách to nějak není poznat). I vůně působí trochu výrazněji, tmavěji pikantně ovocitě, trochu dřevité dotyky, masitost, kůže, ty složky se tam velmi pěkně prolánají, není to žádná exploze, spíše vrstevnatý elegantní projev. Suché, výrazné kyseliny a stále tříslo byť trochu uhlazenější, sladší ovocná linka, rozhodně působí plněji než by odpovídalo 11 % alkoholu. Postupně se objevují zajímavé odbočky, možná trochu zelenější ale ne rušivě. Hodně zajímavá věc, stále ve vývinu.
V těch vínech je zajímavá kombinaci jakoby jižnější zralosti se severní tvrdostí, to všechno ve vlastně docela křehkém nízkoalkoholickém hávu a přesto zrající desítky let. Čím to? Staré pravokořenné keře? Způsob práce s hrozny velmi specifické odrůdy? Těžko říct, těžko srovnávat. Degustace byla velmi komorní, vína jsme pak postupně pomalu popíjeli a nabízela opravdu hodně, příjemná zkušenost s něčím, co za pár let už nemusí existovat.
