Před pár týdny jsme s dítětem poprvé vyrazili do ZOO a doufali, že si zvířátka užije. Díky jedné exhibicionistické kočce, hravému tučňákovi a davu kachniček to nebylo úplné fiasko. Na oběd jsme zašli do restaurace Gočáry, podniku na nejzazším konci zahrady, a velmi příjemně nás překvapil. Na takovém místě by krásně mohlo jít o další rychlé občerstvení s tácem nebo čistou turistickou past, ale připravují tu hodně solidně českou kuchyni a jídla působila poctivě, okurková limonáda byla opravdu z okurek a ne koncentrátu, plznička výborně ošetřena a natočena… nebylo si nač stěžovat. No a právě tam, venku vedle stolu, našla manželka snubní prsten…
Hned jsme začali přemýšlet, jak člověk takový snubák v restauraci vlastně ztratí, jestli se třeba pár po dlouhé cestě do Gočárů nepohádal a jeden z nich prstenem po tom druhém nemrštil. Dobrá náhoda byla jména manželů, stejná jako u mých rodičů. Každopádně jsme se rozhodli pro experiment, využít sociální sítě a otestovat teorii šesti stupňů odloučení. Prostě jsem hodil fotku prstenu, s viditelnými jmény ale ne datem sňatku, na Instagram. A nasdílel na Twitteru a Facebooku, s žádostí o sdílení dál. Zajímalo mne, zda se za několik dní fotka dostane až k majiteli prstenu. Inu asi byla sdílena málo a pět dní k tomu nestačilo.
Svou sílu ale ukázalo webové vyhledávání a ochota lidí sdílet své soukromé fotografie, stačila jen chvilka s googlem a kombinace slov svatba, křestních jmen novomanželů a data svatby, abych měl krásné album na Rajčeti s přesvědčivým záběrem majitele prstenu (viz foto v titulce, které je kombinací mé sdílené fotky a detailu z nalezené na webu) a kontaktním formulářem. Trochu šílená doba, NSA a odposlouchání netřeba, vše rádi prozradíme sami :-) Nakonec jsem formulář nevyužil a čekal na výsledek experimentu. Záhy se ke mně ale dostalo přímo telefonní číslo majitele, způsobem prostým a logickým… ztrátu nahlásil v ZOO a my tamtéž nález, takže nás dali dohromady. Prsten po sobě neházeli a pan Stanislav byl za jeho odevzdání velmi rád, ztratil ho nejspíše při hraní s dítětem.
Proč to píšu? Prostě jen takový krátký příběh s dobrým koncem, který má přímou souvislost s lahví Riesling „Cuvée Elisabeth Stumpf“ 2009 vinařství Léon Baur z alsaského Eguisheimu, lahví kterou jsme dostali jako poděkování za předání prstenu. Vinařství je rodinný podnik po již mnoho generací, momentální hospodaří na osmi hektarech u Eguisheimu a Ammerschwihru, výsadby mají i na Grand Cru Eichberg a Pfersigberg. Ve vinicích snaha o ekologičtější postupy (ale ne příliš nad rámec integrované produkce), ve sklepě současná nerezová klasika za kontroly teploty. Tento konkrétní ryzlink je jejich „střední třída“ (mají ještě ryzlink základní a pak Grand Cru), výběr z různých jejich poloh, a pyšní se zlatou z Colmaru. Trochu tmavší žlutá barva. Již naleželejší vůně, kde se ovocité tóny citrusů a jablka mísí s medem, lehce kořenitost. Spíše suché byť trochu kulatější, na ročník dobrá kyselina, čisté, stále v pěkné ovocité kondici, decentní jablíčkopecková nahořklost v dochuti, dobře pitelný nekomplikovaný ryzlink. Inu proč ne, dovozce za něj chce 250. V sortimentu mají i desítku, po té bych možná sáhnul jako ryzlinkofil spíše, asi to bude mít říznější projev.
