O hnusném korku

Nějak nestíhám odhrnovat reporty z degustací, a to ani z těch opravdu hodně zajímavých, kde bych je sám rád hodil na papír a utřídil si myšlenky (můžete si zahlasovat, zda mám nejdříve zpracovat profil vinařství Maximin Grünhäus s ryzlinky z let 1986 až 2012, report z ochutnávky supertoskánců, srovnávačku Barolo x Barbaresco na velkých vínech, degustaci libanonských vín, report z návštěvy Bohemia Sektu, vína od M. Chapoutiera, něco na téma „Jacques Selosse a jeho učedníci“, tunu Beaujolais a Loiry nebo něco úplně jiného), potřeboval bych dovolenou. First World Problems, já vím :-) Dnes při pátku to ale bude jen taková drobnost, která možná trápí sommeliéry v restauracích, a mne samotného vždycky na chvilku vyděsí. Týká se korku.

Konkrétně korků v postarších vínech od Leroy, platí to pro základky i vyšší apelace. Vůbec tomu nerozumím, ale snad v žádných jiných vínech podobného věku jsem nenarazil tak často na něco podobně odporného. Samotné korky jsou docela dlouhé a kvalitní, ale z nějakého zvláštního důvodu v mnoha případech dost prosáknou. Totálně provlhnou, někdy až zčernají, pod záklopkou to celé zplesniví. Když je vytáhnete, tak jsou jak houba, dvěma prsty je zmáčknete a jde z nich víno. Většinou docela rychle vyschnou a zesvětlají (na fotce níže už to tak je), ale zatouchají furt. Nebo spíš smrdí, vlhce sklepně nepříjemně. Krve by se v člověku nedořezal, protože jestli bylo víno v kontaktu s něčím podobným, tak musí být jistojistě samo úplně mimo. A ono ne, téměř nikdy. Otevřete sedmnáct let staré základní Bourgogne Blanc a naslepo byste si tipnuli víno spíš pětileté, je úplně v pořádku a se vším, co k vínu od madam Leroy patří.

Tak třeba vám tento můj poznatek k něčemu bude. Až jednou obřadně začnete láhev od Leroy otevírat, tak nedostanete rovnou infarkt. Garantuji ovšem, že i po několika lahvích jsou vteřiny, které uběhnou od odříznutí záklopky do nalití první sklenky, skoro nekonečné. Vlastně si vzpomínám, že něco na tohle téma jsem psal už před mnoha lety, opakuju se :-)