Včera jsem měl možnost se na chvilku vidět s pár americkými prodejci a importéry především naturálních vín a zároveň si nad Úněticemi a následně i nějakým tím vínem popovídat s francouzským winebloggerem. Pro nás je dost snadné zjistit, co se ve Francii děje a jak tamní trh s vínem vyvíjí, pro ně nejde „googlit“ tak snadno. Bylo fajn sledovat, jak může být takové Neuburské objevnou záležitostí. Samozřejmě, jako skoro každý vínopsavec a velký vínomilec, také trpím postižením „ochutnat toho co nejvíc“, různé styly, různé země původu. Zajistit si ten velký obraz o vinném světě a přijít na zásadní závěry a vinné pravdy, které ve výsledku vždy vyvrátí výjimka z nějaké zastrčené apelace či i dost slavné víno, které z nějakého důvodu vůbec nespadá do očekávané škatulky. Je to zábava, navíc užitečná pokud o víně píšete, protože dává kupu podnětů a umožňuje psát o nových věcech a vidět ty stávající v dalším světle. Blogovat někde v zahraničí, asi by bylo lepší specializovat se na jednu oblast/styl vín, ale tady se větší rozmach hodí, přeci jen zdrojů je mnohem méně. Byť tedy má tendence sledovat různé bio(dynamiky) a autentické vinaře je myslím hodně zřetelná. Vlastně jsem tohle začal psát z jiného důvodu. Novinky a dosud nepoznaná vína jsou skvělá věc, ale návraty ke starým známým možná ještě lepší.
Otevřel jsem teď třeba své vůbec první víno od Ráspiho, které jsem tenkrát kupoval ve velkém, doporučoval kudy chodil a podařilo se mi pro něj, a vinaře obecně, nadchnout myslím docela dost lidí. Kékfrankos 2007 je sice jeho základní frankovka, ale držela se statečně mnoho let. Vypil jsem tohohle vína desítky lahví, Ráspiho navštívil opakovaně. A mám na různé degustace i setkání s přáteli, kde se sedmičková frankovka pila, bezva vzpomínky. Navíc už je to rok a půl od poslední vetší degustace vinaře a frankovkové minivertikály, asi se blíží čas na další :-) Každopádně včera otevřená láhev byla ve vůni již znatelně nazrálá s nerušivými známkami oxidace, stále s pěknou ovocností na pomezí světlejších a tmavých peckovin, s vánočně kořenitou linkou a stále ještě energií žít dál. V chuti pocitově čerstvější než ve vůni, šťavnaté, ovocné s výraznější kyselinou, slušně dlouhé, projevem lehčí než si pamatuji většinu lahví. Stále dost sympatické pití!
Vylovil jsem ze sklepa Château Sénéjac 2010, Cru Bourgeois z Haut-Médocu, s vinicemi na hranici s Margaux. Víno sice mladé, ale nějak jsem nedokázal odolat. Tohle château bylo jedno z prvních, která jsem z kvalitnějších vín z Bordeaux pil. Vždycky ho moc rád otevírám, připomíná mi vinné začátky, první fascinaci Bordeaux, pocity při konzumaci byť jen druhých vín slavných vinařství s odlesky jejich slávy. Sénéjac vlastní stejná parta jako mého dalšího oblíbence, Talbot. Vinařství zažilo krátké koketování s biodynamikou a bylo dokonce v přechodném období pro certifikaci, práce na vinici i přístup ve sklepě byl pod kontrolou týmu z Pontet-Canet (dle mého názoru jedné ze současných špiček oblasti a není to jen tím, že jsou již certifikovanými biodynamiky, což je v Bordeaux stále hodně výjimečné), který vede geniální Jean-Michel Comme. Nejvíce se jejich vliv projevil v ročníku 2009, určitě alespoň vinice řešili i v roce 2010. Trend ovšem nebyl zachován a po smrti majitelky Lorraine Cordier v roce 2011 se vše vrátilo spíše do původních kolejí, pokud jsou mé informace správné.
Ročník 2010 je odrůdově 48% Cabernet Sauvignon, 37% Merlot a zbytek Cabernet Franc a Petit Verdot. Baví mne jednoduchá čistá viněta. Víno má hodně tmavou barva, mladou. A taková je i vůně, výrazná a vyzrálá a tmavší, ale ne připečená, černý rybíz, švestka, minerální linka, grafit, poměrně bohaté a již začíná být zajímavé, ale stále s mladou syrovostí. V chuti suché, docela dobře strukturované červené, s výraznější kyselinou a tříslovinami, poměrné dlouhé, seriózní a zajímavé. Vyvážené, výtečně udělané, teprve na cestě a nutně potřebuje dále zrát. Každopádně potěšilo a zrovna u tohohle jsem rád, že ještě pár lahví ve sklepě mám. Za necelé tři stovky s daní to byl tenkrát (En Primeur v roce 2011) dobrý nákup.
