Víno je úžasná věc, ale… whisky! Dobrovolně přiznávám, že mne zas a znovu dostává, jak neuvěřitelně dokáže dobrá whisky vonět. Jak snadno zvládne, alespoň u mne, sepnout čichovou paměť a nekriticky mne nadchnout. Naposledy se mi to stalo u lahve, kterou jsem koupil manželce k narozeninám, ale po pravdě ji po troškách také upíjím. Talisker 57° North (web), specialita z výtečné palírny na skotském ostrově Skye, whisky lahvovaná téměř v sudové síle a doplněná vodou jen tak, aby obsah alkoholu dosahoval stejné hodnoty, jako je zeměpisná šířka místa, kde palírna sídlí. Lepší příběh by jistě bylo lahvování přesně v momentě, kdy destilát této hodnoty alkoholu odparem dosáhne přirozeně, ale… že jo. Je snad až příliš snadné dělat si srandu z degustačních popisů velkých whisky, pomalu románů plných neuvěřitelných přirovnání, přírodních scenérií a zvláštních situací. I ty nejpřehnanější vinné popisy se mají v tomto ohledu co učit. Jenže… ono to snad ani nejde jinak.
Talisker 57° North se chová dost odlišně „na ostro“ a pokud do něj přidáte pár kapek vody, některé projevy voda zjemní a jiné zase zvýrazní, jde si s tím skvěle hrát. Když jsem poprvé přivoněl, skoro se mi zatmělo před očima, přeneslo mne to o mnoho let zpátky, do dětství, k opékaní buřtů, kapajícímu tuku, karcinogenním kouskům připáleného masa a především k dozvuku toho všeho, čerstvě uhašenému ohništi. Ale najednou to bylo nesprávně, protože ten oheň musel být nutně uhašen slanou mořskou vodou, jinak si tu vůni nejde vysvětlit. A do toho najednou Japonsko, sušené mořské řasy. Čichání dóziček s muškátovým oříškem a dalším kořením v kuchyni u babičky. A taky jakýsi úvod do událostmi nabitého prosince, alespoň když jsem byl malý, svátek Barbory a drobné dárky toho večera. Občas uhlí, samozřejmě, ale obvykle spíše nějaká ta mandarinka. Nejdřív sníst a pak zapálit svíčku a lámat u ní kůru, užívat si tu vůni a sledovat, jak silice při kontaktu s ohněm krásně blafnou. Ha, a taky čerstvě mletý pepř, o dost jemněji než v základním desetiletém Taliskeru. A rozhodně jemněji, než když ho šňupnete nebo oblíznete z ruky. To teď totiž strašně baví starší dítě, namlít mi při obědě pepř na ruku, ať čichám a oblíznu… Přiznávám, že jak ta whisky chutná už je v ten moment pro mne trochu irelevantní. Silně, mocně, plně, s prakticky neustávající teplou rašelinnou a trochu slanou dochutí, nic hrubého a vlastně i přes vysoký alkohol a důraz překvapivě kultivované a zakulacené. Ale to je jedno, hlava se točí ve vůních a já mám chuť vytahovat staré fotky, deníky, mapy místního parku se zakresleným každým patníkem, tajemnou zarostlou sochou a stezkou k ní, o které vím jen já a kumpáni. A zároveň se sebrat s celou rodinou a vyrazit na Skye…
Tohle je nepřenosný. Pro vás to možná bude jen hodně silný uzený destilát za zbytečně moc peněz. Nebo vyvolá úplně jiné představy, sepne úplně jiné spoje v přehršli vzpomínek, které v hlavě máte. Kdo ví. To je na tom všem tak hezký…
