Trošku divoký víkendový mix

O pátek mírně prodloužený víkend jsem trávil s rodinou v rodném kraji, u rodičů a prarodičů. Tentokrát jsem nezaváhal a předem si nechal k dědovi do sklepa zavést zásoby vína, jinak totiž jezdíme vlakem, takže většinou tahám jen něco málo :-) „Bohužel“ bylo v plánu i oslavit ročník narozeniny dcery, takže jsem se nevyhnul něčemu z tamních sámošek. Konkrétně přípitkové bohémce demíčku. Oceňuji schopnost v těch obřích objemech, ve kterých víno vzniká, a ze suroviny ne vždy ideální, udělat čisté bubliny. Ale stejně to nedávám, ten cukr vše opatlává příšerně a kyselin prostě není dost. Už jsem také nedokázal odolávat dědovu nátlaku konečně otevřít kameninovou karafu s muškátem od Templářských sklepů. Zde mohu jen říci, že oproti témuž před mnoha lety mají balení trochu vychytanější a víno nebylo brutálně zoxidované, jak se celkem běžně dělo, dalo se normálně pít. Jinak jsem u templářů ochoten bavit se o jejich nových marketingových vychytávkách, velmi efektních baleních řady New Cross či „diamantových“ vinětách, ale samotná vína prostě diskutovat nehodlám :-) Možná snad bio řadu, ale tu si kupte raději rovnou z Veritasu Bošovice, kde pro templáře vzniká. Takže asi tak.

Moderní povedený Juhfark ze Somló

Pokud dnes přijedete do Somló (něco o oblasti a jedny víkendové dojmy), jen těžko na úpatí hory přehlédnete novou budovu Kreinbacher Birtok (web). Sám jsem drobátko rozpolcen. Ten barák se mi dost líbí, ale tak nějak mi nezapadá do romantické představy, kterou o Somló mám. A vlastně i vína působí modernějším dojmem, než je v oblasti zvykem. Což neznamená, že jsou nějak horší, že jo. Obzvláště v případě bublin, u kterých výrobní procesy konzultoval i sklepmistr ze šampaňského domu Paul Bara, jde o hodně velký nadprůměr. Já jsem však otevíral víno tiché, navíc ze zásadní lokální odrůdy, Juhfark 2012. Burgundská láhev se šroubovým uzávěrem, elegantní viněta. A víno?

Příjemná ochutnávka alsaských (nejen) sylvánů

Včera se v Sýrárně na Jiřáku konala další z ochutnávek Jiřího Hrona, tématem bylo tentokrát Alsasko. Ryzlinky si nechám třeba někdy na příště, vlastně mne o chlup více zaujal „základní“ set před nimi. A především jedno víno úplně nadchlo. Ale popořádku, začneme mladou růžovkou. Vinařství Clément Weck & Fils z Gueberschwihru, D'R Rossarot Pinot Noir Rosé 2014. Světlerůžové, čerstvé, jemně ovocné ve vůni, minerální, čisté, trochu kulatější, s dobrou kyselinou, decentně krémové, ovocné do drobných červených plodů, slušně dlouhé, fajn vyvážené víno. U dalších vzorků bych pak docela často musel opakovat výraz uměřenost, o vínech tohoto typu jsem se tu už rozepsal dříve. Domaine Henri Florence et Fils z Ammerschwihru a jejich Edelzwicker 2013 je praktická ukázka. Odrůdově 70 % Chasselas aka Chrupka a 30 % Sylvaner. Citronová světlejší barva. Pěkná, trochu listnatě lesní vůně, jen jemně ovocná. Suché, čisté, jemně zakulacené s dobrou kyselinou, decentní ovocnost, listnatost, dotyk žlutého ovoce a minerality, příjemné nepodbízivé a krásně vyvážené pití. Tohle bych si dovedl doma představit s radostí.

Oranžová v Decanteru, ukradený megakorek, australský export

„Oranžová vína, s jejich hlubokými odstíny, intenzivními vůněmi a komplexními chutěmi, jsou to nejosobitější, nejvíce vzrušující a přátelské jídlu, co můžete dnes v regálech vinoték potkat. Alespoň tak praví konvertité. Argumenty protistrany jsou silné: oranžová jsou císařovy nové šaty, vína která milují jen trendy sommeliéři a hipsteři, kteří jim odpouštějí zoxidovaný, vadný projev. Jsou to nepoživatelné kuriozity, které žádný rozumně uvažující milovník vína nikdy nemůže zvolit k pití pro potěšení.“ Tak pravil Decanter u článku s 24 tipy na nejlepší oranžová vína, jejichž degustaci provedl poprvé teprve nedávno. Holt je to starosvětský magazín a nové trendy se v něm prosazují pomalu ;-) Pro domácího konzumenta je fajn, že v seznamu je pár vín, která zde lze už roky zakoupit. A zároveň obsahuje vína z USA, Jižní Afriky či Austrálie, která se sem prakticky nedostanou a tedy zajímavé tipy při dovolené / nákupu v cizině. A ukazuje, jak se trend rozšířil. V ČR jsou k dostání, krom domácích oranžád, především vína z Itálie a Slovinska (kde jich ostatně najdete nejvíce), případně ze Slovenska, Rakouska či Gruzie. Ani těch Španělských či Švýcarských tu příliš neobjevíte.

Slušná nesířená Valpolicella

Nejsem nějaký dogmatik, který by trval na tom, že jediné správné „naturální“ víno je to bez přidaných siřičitanů. Líbí se mi, že se vinaři snaží síření omezit, je fajn že se hledají nové cesty konzervace a tak (a ostatně právě tohoto tématu se týkala důležitá část mé přednášky na festivalu Praha pije víno, ovšem stále jsem se nedokopal k tomu, abych ji rozumně převedl do webové formy), ale pro mne je důležitý i výsledek. A pokud nesířené víno (oblíbené zkratky NSA a SSA) není dobré samo o sobě, pokud by jeho hlavním tahákem mělo být právě a jen nesíření, pak děkuji ale ne. Na druhou stranu dobrovolně přiznávám, že když v běžné vinotéce narazím na nesířený kousek, a docela nečekaně se mi to v poslední době stalo už několikrát, tak neodolám a obvykle láhev koupím. Včera jsem, po troše váhání vzhledem k ročníku a tomu, že láhev byla normálně na stojáka v regále, sáhl po Télos Il Rosso 2011, což je Valpolicella Superiore ze speciální řady/projektu (i s vlastním webem) vinařství Tenuta Sant'Antonio. Tedy praktická ukázka „komerčního“ vína vezoucího si na vlně obliby naturálních a nesířených vín v rámci solidního moderního rodinného producenta, stojí za ním čtyři bratři, se zhruba 100 hektary vinic a roční produkci někde k 700 tisícům lahví.

Bezva weissburgunder a povedené Soave

Minulý týden jsem tu docela nadšeně psal o pár červených od Judith Beck, včera pak dostal chuť na osvěžující bílé a vzpomněl si, že mám v chladničce i jedno její. Konkrétně Weissburgunder 2013, v lahvi se šroubovým uzávěrem, víno spontánně fermentované ve velkém (1500l) dřevěném sudu a pět měsíců takto vyzrávané na kalech. Pěkná citronová žlutá barva. Svěží, energická vůně, decentně citrusová, snad trocha hrušek, mineralita. V chuti středně plné, čisté, svěží, přímé, s bezvadnou kyselinou, lehkonohé a fantasticky pitelné, ovocnost kopíruje vůni, dobrá délka. Nic složitého, ale ve své poctivé přímočarosti vyloženě bezva. Takové nenápadné to je, uměřené, ale rozhodně ne jednoduché nebo obyčejné. Toho bych byl schopen vypít litry (ovšem láhev byla dovezena přímo z vinařství a už je to nějaký pátek, víno je vyprodáno). A přemýšlím, proč i u nás není víc takových vín. Proč jsou ta základní obvykle o dost jednodušší až nudná a ta „vyšší třída“ zase hodně vyzrálá, plnější, případně se dřevem. Možná jen špatně hledám :-)

Krátké gastrotipy, jeden českobudějovický

Dobrovolně přiznávám, že objevování domácí restaurační scény teď tak trochu zanedbáváme, holt tříleté a roční dítě v tomhle ohledu nejsou ideální společníci :-) Spíš točíme pár logisticky dobře dostupných a naše požadavky splňujících podniků, třeba jako Vinohradský pivovar. Dost mne ale potěšil indický fastfood Bombay Express, který nedávno otevřel v nákupním centru Atrium Flora (a už nějakou dobu funguje, ale nikdy jsem nenavštívil, i ve Vodičkově). Přímo před očima pečou v tandooru jednu bezva placku za druhou, jídla velmi chutná a rozumně naceněná, prostředí má na rychlé občerstvení celkem atmosféru a vše navíc rychle odsýpá. Vracíme se s chutí! Potěšilo také otevření další pobočky Las Adelitas, tentokrát poblíž Jiřáku (Náměstí Jiřího z Poděbrad), hned od začátku je tam docela frmol a kvalitu si drží.

Na ryzlincích s mistry vína

Včerejší odpoledne a večer jsem strávil ve velmi zajímavé společnosti. Na cestě do a z Tábora, ryzlinkové degustaci a následné večeři jsem doprovázel Elsie Pells (Cape Wine Master) a rovnou tři držitele titulu Master of Wine, konkrétně se výpravy účastnil Andy Howard, Demetri Walters a John Umberto Salvi. Byla to pro mne cenná zkušenost, protože v minulosti jsem jiným MW maximálně tak položil pár „zásadních“ dotazů ohledně vín z ČR či nějakých vinných trendů obecně, zatímco teď jsem měl možnost bavit se s nimi velmi neformálně v klidu o všem možném, poslouchat jejich historky, názory, sprosté vtipy a pobavit se o ledasčem týkajícím se (nejen) vína. Dokonce i nesouhlasit jsem si dovolil :-)

Pětice výborných červených od Judith Beck

O burgenlandských vínech Judith Beck (web) z Golsu, od Neziderského jezera, jsem se tu v minulosti zmiňoval několikrát. Nadchlo mne opakovaně její Svatovavřinecké, má parádní Pinot Noir a Frankovku, ale i ostatní odrůdy jsou bezva (a dělá i „úlety“ typu oranžového Chardonnay, o něm třeba příště, nebo Zweigelt karbonickou macerací). Sympatická vinařka, členka sdružení 11 Frauen & ihre Weine, Pannobile a Respect, převazala rodinný podnik v roce 2000 a od roku 2007 hospodaří na 15 hektarech biodynamicky. Studovala vinohradnictví v Klosterneuburgu a praxi si absolvovala v podnicích jako Château Cos d'Estournel v Bordeaux, vinařství Braida v Piemontu a Errazuriz v Chile. Po různých nárazových nákupech přes známé přímo ve vinařství se konečně našel český dovozce, František Šamla alias VPV Praha, tak snad vína v jeho sortimentu chvilku vydrží. Jelikož věděl, že mne vína Judith Beck baví, nebál se dát mi pětici vzorků na zhodnocení :-) Nešlo zatím o špičku produkce, tu možná zařadí do nabídky později dle zájmu, ale spíše o cenově dostupnější vína z aktuální mladé nabídky. Ovšem i ty si pozornost bezesporu zaslouží, Judith Beck prostě umí.

Sucho a teplo, soudní spory, kvevri, 104 bodů

Několik posledních týdnů bylo ve znamení vedra a dlouhodobě velkého sucha. Teď konečně prší, někde zase možná až příliš, holt všeho moc škodí. Sucho ale nebylo problém jen u nás, v mém milovaném Burgundsku čekali na každou kapku jako na smilování. Po několika letech menších výnosů kvůli bouřkám a krupobitím bude letos méně vína právě kvůli suchu a vedru. Červenec tam byl nejsušší od roku 1949, což je (prý, neměl jsem možnost chutnat) ročník výtečný. Uvidíme. Ostatně červenec byl možná nejteplejším na celé planetě za posledních 4000 let. Což mi připomíná Moselu. Už několikrát jsem tu psal o posunu stylu vín, respektive vyzrálosti hroznů, a že co se dnes někdy deklaruje jako Kabinett mohlo být před pár desítkami let Auslese. Důvodů je více, ale zásadním jsou průměrné ročník teploty. Pohled na graf myslím lepší než tisíc slov. Zvýšení teplot znamená pro vinaře kratší rozptyl v možných termínech sklizně a nutnost přizpůsobit aktivity na vinici i ve sklepě, vlastně i hledat nová chladnější místa pro pěstování hroznů.

Přetrvávající sentiment u tří francouzských vín

„Všude po Evropě najdete levná francouzská vína průměrné kvality. Jsou samozřejmě i velká francouzská vína, podle mého názoru však jde spíše o jakýsi přetrvávající sentiment...“ Tak pravil vinař Tomáš Krist v rozhovoru, který najdete v aktuálním prázdninovém čísle časopisu Wine & Degustation. V prvním bodě má samozřejmě pravdu, Francie produkuje obludné množství obyčejných, průmyslových a leckdy i vyloženě špatných vín. V tom druhém tvrzení se... neshodeme :-) Ale celý rozhovor stojí za přečtení, byť bizarnosti legendárního kousku z rádia rozhodně nedosahuje a spíše jde o docela povedený vhled do postojů a přístupu jednoho z našich významných vinařů. Já si ale dneska dovolím trochu přetrvávajícího sentimentu a poznámky ke třem francouzským lahvím, se kterými jsem byl docela spokojen.

Naředěná kaplička aneb… déjà vu?!?

Státní zemědělské a potravinářské inspekci se zase jednou podařil docela pěkný úlovek. Pět vín původem z Moldávie, u kterých našla oblíbený syntetického glycerol či ethanol z přidaného cukru. Všechna vína ovšem spojuje pančování vodou (od „snesitelné“ sotva čtvrtiny po sadistických 87 %!!!) a především dodavatel, LP Wine s.r.o. z Velkých Bílovic, a následně i stejné místo prodeje. A to u již dobře známé firmy, a tím nemyslím zásadní účinkování jejich objektu v seriálu Vinaři, Vinařství U Kapličky. Jednatelé a společníci LP Wine zastávají zároveň stejné funkce také u další známé firmy, Bulk Wine Trade (a také ve Vinné sklepy Zaječí). Jeden z nich má jako bonus hospodu a hotel ve Zlíně, kde bych si vzhledem k výše uvedenému víno po skleničce raději nedával. Fakt ale nechápu jednu věc, už dlouhodobě. Dokolečka stejné firmy, velmi podobné či úplně totožné prohřešky, ale jede se vesele dál :-(

Nejdražší lahve a stobodové červené

Někdy si říkám, kdy tu tak řeším „poměr cena/kvalita“ a že nějaké víno je fajn, ale mělo by stát dvě stovky a ne tři, jak vzdálené je to světu „běžného konzumenta“ (= láhev za 200-300 Kč už je dost sváteční záležitost) a zároveň úplně mimo svět obchodu s velkými víny a lahvemi jako investice. Opět jsem se nad tím začal zamýšlet kvůli textu Paleta Le Pin na stránkách Jancis Robinson, který vypráví o vrcholu obchodování s Bordeaux po ročníku 2005 a jak se obchodníci v UK předháněli, komu se podaří udělat kšeft v hodnotě milion liber a víc (autor byl trapák, protože najednou prodal jen víno za čtvrt mega). A taky se tento týden po internetu rozletěla novinka o novém „nejdražším vínu“, v žebříčku Wine Searcheru se na první pozici nejdražších obchodovaných vín dostal Richebourg od Henri Jayera, s průměrnou cenou přes 15 tisíc dolarů za sedmičku předstihl Romanée-Conti. V Top 50 je mimochodem 40 vín z Burgundska, čtyři z velkých sladkých moselských ryzlinků, dvakrát Bordeaux (v obou případech Pomerul, Pétrus a výše zmíněný Le Pin), šampaňské Krug Clos d'Ambonnay a Dom Pérignon P3, top Hermitage z vinařství Jean Louis Chave a cabernet Screaming Eagle z Napa Valley.

Podpora Řecka lahví Retsiny a tip na koktejl

V rámci zodpovědného přístupu k budoucnosti evropského společenství jsem se rozhodl trochu nakopnout ekonomiku Řecka, ideálně konzumací jejich vín. Sladká z ostrova Samos u mne příliš velkého využití nenajdou, zato momentálně velmi populární (hlavně sommeliéři v USA v něm teď dost jedou) suché svěží Assyrtiko, ať už ze Santorini nebo odjinud, užití najde velmi snadno. No a pak je tu samozřejmě Retsina. V minulosti jsem měl možnost ochutnat i pár vyhlášených variant, s pryskyřicí jen jemně „elegantně“ doplňující projev vína, a dokonce i jednu biodynamickou, ale stejně jsem se k projevu příliš nepropil a pokaždé to nakonec bral jen zajímavé jako rozšíření vinných obzorů a doplnění zkušeností. Teď jsem schválně zkusil jednu běžně dostupnou průmyslovou variantu za pár korun, konkrétně asi 130 Kč v kamenném maloobchodě (na e-shopu dovozce stovka a dá se koupit dvoulitrovka pod stovky dvě), abych si pryskyřičný projev mírně osvěžil. A večer přišel na celkem fajn způsob, jak si s celou lahví hravě poradím…

Chutné novinky od Gut Oggau

Loni jsem se tu rozepisoval o pár lahvích dnes už dost slavného biodynamického vinařství Gut Oggau z Burgenlandu a před pár dny měl možnost, opět na ochutnávce ve Fajšmekru, ochutnat aktuální nabídku. Jednalo se o vína mladá, sotva lahvovaná, která nutně potřebují více či méně času aby se ukázala v plné síle. Ale co naděláte, k archivním kouskům není snadné se dostat. K ochutnání byla i vína z top prarodičovské „generace“, celkem šest významně odlišných vzorků. Ve všech případech měla vína něco do sebe a rozhodně zaujala, jen… prostě na můj vkus jsou drobátko moc drahá (pro zjednodušení 400-500 základní řada, k tisícovce ta středí a spíš dvojku prarodiče) :-) Respektive se nemohu ubránit pocitu, že od některých svých oblíbenců dostanu srovnatelně zajímavá vína za menší obnos. Což neznamená, že kupa konzumentů a potažmo světová kritika to nemá úplně jinak, že jo.

Mladé Vermentino a zralejší Arneis

V odpudivých vedrech poslední dní, nebo už spíš týdnů, mne to táhne k vínům z jižních krajin (ne že bych se s chutí neosvěžil kyselinou severského ryzlinku či bublinkami ze Champagne, tahle vína samozřejmě fungují skvěle). Cestou z práce mi takhle skončila v nákupní tašce láhev Papiri Vermentino 2014 ze sardinského družstva Cantina Santa Maria la Palma, vína z jejich top řady hrdě nazvané Gran Crù :-) Citronová žlutá barva. Čistá, mladá, svěží ovocná vůně, zralé jablko a bělomasá broskev, trocha krémovosti. Suché, čisté středně plné, ovocné opět broskev a mírně tropiko, slušně dlouhé s decentní mandlovinou v závěru, pěkně postavené. K rybě s bramborem se pilo dobře. Dal jsem za něj tři stovky v Showroomu Sardinie a po pravdě bych si tenhle styl dovedl představit i v zóně do 7€, ale nemohu mít vše :-)

Riedel vyhrožující a pár vinných zpráv

Mám rád sklenky od Riedelu. Když tedy pominu otřesné a hlavně u strojově vyráběné řady jen těžko obhajitelné ceny, až úsměvně moc „odrůdově vyladěných“ variant (tomu už snad nevěří nikdo, obzvláště při tak brutálních stylistických rozdílech i v rámci jedné odrůdy či apelace) a opravdu hodně přimhouřím oči nad mírným vymýváním mozků v rámci masových degustací „z našeho skla víno vždy chutná lépe“. Jejich sklenice jsou hezké, až na pár lapsů skvěle funkční a je požitek z nich pít. Jako základní „pracovní“ sklo jsem sice jejich ryzlinkovku nahradil univerzálkou od Zalto a nelituji, ale to je jen detail, riedelovek mám dom dost, často je používám a při psaní o skle doporučuji. Trochu mne ovšem zamrzelo, že v Kufsteinu nemají smysl pro humor. Ron Washam aka HoseMaster of Wine, autor leckdy naprosto geniálních satirických článků ze světa vína, si Riedel dobírá pravidelně (tady, zde, výtečně i se Zaltem tady, tu a výborně zde). Naposledy tomu bylo povedeným textem hostovaný na webu Tima Atkina. A za něj si vysloužil dopis od právních zástupců Riedelu, s výzvou článek stáhnout, uvést jiným textem na pravou míru a tak. Washam se jim samozřejmě vysmál, ale jistá pachuť tu zůstává.

Poslední z Portugalů a pěkné Champagne

Vlastně se budu opakovat, po zhruba dvou letech navazuji na článek Vinařství Ilias (ne)portugalové. Zakoupil jsem tenkrát od vinařství Ilias láhev Modrý portugal 2011 pozdní sběr z vinice U tří pannen v Pavlově, podle všech indicií poslední červený portugal ze starých výsadeb v této poloze před vyklučením. Láhev jsem si šetřil a otevřel ji včera večer. Za ty dva roky se víno pěkně posunulo a vyzrálo. Tmavší granátová barva. Bohatší, sladší ovocná vůně, zralé peckoviny až lehce do džemu, sladší koření, lehce živočišná masitost. Suché, středně plné, zakulacené ale s dostatkem kyselin, peckovinově ovocné, měkčí třísloviny, delší, efektní. Trochu připomíná některé portugiesery z teplejších částí Maďarska. Nemá komplexitu a strukturu špičkových vín, ale je to výtečné červené s charakterem. Za nějaké dvě stovky bezva. Tak uvidíme, jaký ze stejného místa bude vlašák, který portugal ve výsadbách nahradil…

Minivertikála pinotu z Egeru

Nedávno jsem po delší době ochutnal něco od vinařství St. Andrea (web) z Egeru a docela mne to bavilo, takže jsem se jejich vína z nabídky dovozce Vinorum jal zkoumat detailněji. O top Bikavéru někdy později (o jednom jsem tu už ale psal), dnes dvakrát Pinot Noir. Vinařství dříve připravovalo pinotů několik, základní směs a pak nejméně tři terroirové z různých specifických vinic (Pap-tag, Hangács, Ferenc-hegy) a velmi zajímavé. Dnes je v tomhle ohledu nabídka dost zjednodušená, mají Csakegyszóval Egri Pinot Noir (o překlad názvu se třeba podělí dovozce, já se slovníkem přišel na několik různých variant) a jde o směs různých vinic, obvykle těch tří jmenovaných, krom pinotu v tom může a nemusí být drobné procento frankovky. Spontánní fermentace v otevřených kádích, zrání zhruba rok a půl spíše v použitých sudech. Cenově postaveno mezi dřívější základ a specifické vinice, kvalitativně a způsobem zpravování má o něco blíž těm terroirovkám.

VOCčkový veltlín a jeden odlišně minimální

VOC. Zkratka, které při svém příchodu vzbudila velké emoce a debaty, ale nyní tak nějak… existuje a konceptem domácího vinařství nijak zvlášť neotřásla :-) Kdo z vás už pil něco z VOC Blatnice, třeba? Těšíte se na první VOC v Čechách, nebo je vám to jedno? K tématu teď jedna slečna ze Zahradnické fakulty v Lednici píše diplomku, kdo by chtěl trochu pomoct má možnost vyplnit dotazník, určitě bude ráda. Včera jsem, při přehrabování chladničky a hledání jednoho ryzlinku, narazil na mírně „archivní“ láhev z Dobré vinice, konkrétně jejich VOC Veltlínské zelené 2011 (Znojmo-Popice, vinice Pod lesem). Což rozhodně není úplně typický znojemský véócéčkový veltlín, alespoň tak jak si ho z jejich propagace představím, což mu ovšem na kvalitách vůbec nic neubírá.

Osvěžení pár lahvemi prosecca Bisol

Na nedávné (pravda, čas nějak děsně letí a bylo to už v červnu, ale s nadcházejícími vedry jsem si nějak vzpomněl až teď) degustaci „letních“ vín v obchodě Le Bourgin bylo možno srovnat si pět různých vzorků prosecca a pár burgund od Boucharda. Burgundské možná jindy, měl jsem s nimi typický problém „když je ještě cenově skousnutelné, tak mne nebaví, a když už mi chutná tak požadované peníze za něj nedám“, dneska raději bubliny. Vše pocházelo od firmy Bisol resp. dalších značek pod ně spadajících, už v minulosti jsem tu něco psal. Rodina Bisol má, coby pěstitelé hroznů, v oblasti historii mnoha století. Ale už v druhé polovině devatenáctého století hrozny i začínají jako firma zpracovávat, nejdříve v rámci palírny a později, po druhé světové válce, i coby vinařství. I přes produkci atakující dva miliony lahví ročně jde o jednu ze špiček prosecca, hlavně tedy pod jménem Bisol a v různých terroirových kouscích, ale i další jejich vína jsou více než konkurenceschopná.