Před pár týdny jsem nedokázal odolat velké degustaci archivních vín, kterou pořádal jejich velký milovník Rostislav Kuneš aka společnost Rare Wine. Z loňského ročníku jsem tu měl příspěvek o otevírání staré lahve nádherného červeného a následně i kratší report z vlastní ochutnávky. A pár řádků si dovolím i letos (praktické užití je minimální, ale třeba to pro někoho smysl mít bude). K ochutnání byla téměř třicítka vín původem především z klasických evropských regionů, nejstarší z ročníku 1959 a nejmladší 2000, nejčastěji šlo o vína z let devadesátých. Celkem očekávaně dvě třetiny tvořila vína červená, ale třetina bílých je příjemné překvapení. Degustace fungovala formou víněnek (s možností polovičních porcí) a zakončena byla trochu divočejším dopíjením zbytků (takové kaly z Château Rauzan-Ségla 1959, mmm… plně tekutý obsah lahve jsem už bohužel nezastihl).
Opravdu velmi jsem ocenil okénko do nového světa, kde mám (krom občasného cabernetu z USA) zkušenosti se staršími víny dost mizerné. Vyloženě mne nadchla láhev známého slavného argentinského vinařství Catena Zapata, jejich špičkové cuvée Nicolás Catena Zapata 1999, teprve druhý ročník tohoto vína. 82 % Cabernet Sauvignon a 18 % Malbec (ten z nadmořské výšky skoro jeden a půl kilometru), měsíční macerace, rok a půl v nových francouzských sudech, lahvováno bez číření a filtrace. Tmavá výraznější rudá. Intenzivní, stále krásně ovocná vůně do černého rybízu a lesních plodů, bohaté, koncentrované, vlastně stále poměrně mladistvé, krásně zakomponované dřevo. Suché, silné, plné, ovocné, s jemnozrnnými sladšími a již se uhlazujícím tříslovinami, komplexní, dlouhé. Nabušené, koncentrované a přesto elegantní, perfektně vyvážené kde ani vyšší alkohol v nejmenším nevyčuhuje. Je to víno na pomalé pití po malých doušcích, ale za večer myslím neunaví. Po pravdě jsem zabránil otevření druhé lahve na degustaci a raději si ji koupil, tohle bude ideální na nějaký promrzlý sváteční večer ve dvou.
Druhým novosvětským vzorkem byl Montes Alpha Cabernet Sauvignon 1987, možná vůbec první z „prémiových“ vín z Chile (a dnes vlastně jádro produkce, nad kterým stojí různé speciální výběry) a toto je navíc jeho úplně první ročník. Pil jsem ho opakovaně v mladších ročnících a navíc mladé, kdy mi přišlo opravdu dost slušné, rozhodně vzhledem k ceně (v civilizovaných zemích). Ale tento vzorek je úplně jiný svět než obludka výše a vlastně trochu i než jeho mladší bráškové. Na příkladu Bordeaux by současná produkce zapadla někam k ročníkům 2009 či 2010, zatímco tohle spíš odpovídá klasice osmdesátých let. Stále rudá ale světlejší barva. Pikantní, vyzrálejší vůně, už jen dotyky ovoce do černého rybízu, zelený pepř, lehká živočišnost. I v chuti zralé, suché, přes relativně nízký obsah alkoholu docela důrazné, velmi pěkná výraznější kyselina, výborná struktura, harmonické delší elegantní červené. Má to lehkost, která se dneska u těch nabušenců z Chile už tolik nevidí, a krásně se pije.
Možná největší červenou hvězdou se mělo stát Château Cos D'Estournel 1986 ze Saint-Estèphe, ale byla to divně vyzrálá láhev. Takové to víno, které nemá žádnou běžnou vadu, ale je z něj prostě cítit, že to není ono. Třísloviny, kyseliny a vše ostatní naznačují, že by ještě mělo zrát, ale takhle flaška prostě byla zvláštní. Hvězda v bílé, Hermitage Blanc 1990 legendárního vinařství J. L. Chave, byla úplně v pořádku. Zralé ale stále s potenciálem, plné, bohaté, sladce ovocné, trochu medové, minerální, zajímavé, ale… mně tahle vína trochu míjí, na mne je to takové moc „plyšově uhlazené“, postrádám o něco výraznější kyseliny a tak. Čistě vkus, po pravdě (a vzhledem k cenám mi moc nevadí, že jsem vínu nepropadl). V tomhle ohledu mne vlastně o kousek víc oslovil Chapoutier a jeho Hermitage „Chante Alouette“ Blanc 1995, byť víno pocitově vyzrálejší (a už trochu na hraně) než ten Chave, více oxidativní štych, karamelkové, oříšky a med, ale pěkně postavené a s o trochu výraznější (ale stále nízkou) kyselinou. Ale stále je to pro mne spíš zajímavost a dílek do vinného vzdělání, než něco, co bych si koupil na pití pro radost. Když už bílá severní Rhôna, tak spíš Viognier z Condrieu. A kyseliny jsem nepostrádal ve Vougeot 1er Cru Le Clos Blanc de Vougeot 1996 vinařství L'Héritier-Guyot (dnes jméno známe spíš pro Crème de Cassis), v té době šlo o jejich monopol a láhev nesla i značku Tastevintage, dnes tuto vinici obhospodařuje Domaine de la Vougeraie. Minerální, již hodně zrelé, toastové, suché s pěknou kyselinou a stavbou, delší, zajímavé víno.
Z Bordeaux mne nejvíce oslovilo Château Léoville Poyferré 1998 (Saint-Julien), naprosto klasická záležitost, tmavě ovocná, minerální, kouřová. Zralé, plnější, stále ještě ovocné, vyvážené, krásné velké červené. Bavilo velmi. A z Itálie zase (ale upřímně… kdyby mi někdo řekl, že jde o Bordeaux, tak se s ním moc hádat nabudu) Barbaresco 1997 vinařství Gaja. Tmavší, složitější, bohatá koncentrovaná vůně, tmavě ovocná, peckoviny a lesní plody, něco sladší kořenitosti, výrazné dřevo, káva, uzenost, stále vlastně docela mladistvé. Hutnější, plnější v chuti, naprosto parádní kondice a mladistvý projev, suché, silné, koncentrované, ale krásně vyvážené, dlouhé. Mimochodem zajímavá věc, Gaja běžně nedělal ve vinařství degustace pro veřejnost, ale od roku 2014 politiku změnil. Teď už můžete dorazit, prohlédnout si sklepy a ochutnat pár (jimi) vybraných vín, přijde vás to na 300€ na osobu. Ovšem vtip je v tom, že peníze nedáváte jim, ale můžete si vybrat některou z tamních charitativních organizací. Nebo klidně nějakou vámi zvolenou (= můžete to poslat Člověku v tísni, třeba), když jim dodáte předem potřebná potvrzení. Zajímavý koncept.
Za pozornost toho samozřejmě stálo mnohem více vín, třeba animální, temně ovocné vyzrálé Châteauneuf-du-Pape „La Crau“ 1995 z Domaine du Vieux Télégraphe, klasický Pomerol v podobě Château la Conseillante 1998, příjemné překvapení byl krásně udělaný vyzrálý supertoskánec Torrione 1999 od Petrolo… Jako dovedl bych si představit, že mohu podobná vína nejen chutnat ale i pít nějak častěji. Tak třeba někdy vyhraju v loterii. Ale sázet kvůli tomu nezačnu :o)
