Chutná X nechutná a složitější degustační popisy

Když jsem se včera prodíral davy na velké degustaci 1er Wines (o pár objevech tu bude řeč později), čichal, upíjel, plival a datloval si poznatky do telefonu, opět jsem se trochu zamýšlel nad formáty a významy degustačních poznámek. Obzvláště při textu typu „fresh, klasika, suché“, kde jsem tak nějak nabýval dojmu, že si jen plním povinnost to či ono víno nevynechat (takhle myslím dost lidí chodilo nechat si umazat sklenku homeopatickou dávkou, u jiných vín se množstvím zdaleka tolik nešetřilo, Vega Sicilia Valbuena 5º 2009 v maloobchodní ceně za víc než tři tisíce, prostě si v nějakém seznamu odškrtnout, že tohle víno už taky ochutnali a je dobré; dát si sklenku čtrnáctkového ryzlinku od Piálek & Jäger doslova naproti a zjistit, že je to smysluplné víno, se ve výsledku nejspíš vyplatilo víc). Samozřejmě hraje obrovskou roli proč a pro koho si poznámky o víně děláte a jakým způsobem je pak hodláte zpracovat, viz i nedávný článek s různými typy výstupů nebo mnohem starší o značkách (a dalších zajímavých věcech navíc s podnětnou diskusí, jen dneska je jiný kurz eura a u domácích vín bych musel hraniční cenu asi posunout trochu nahoru), které si na degustacích sem tam píšu.

Tschida, chlastací červená a rodinný rozpočet

Včera jsme se sešli na menším domácím vinném posezení, ochutnali jsme a vypilo toho docela dost a o pár vínech se asi ještě zmíním, ale hlavním bodem programu a důvodem setkání byla čtyři červená vinařství Christian Tschida z Ilmitzu, jedné z naturálních špiček a „enfant terrible“ Burgenlandu a Rakouska obecně. Debata se u všech vzorků točila v zásadě okolo dvou zásadních témat. Jak jsou ta vína výborná a „chlastací“, s jakou lehkostí do nás padají (asi i díky tomu, že alkohol je na normálních 12.5 %) a máme chuť pít je velkými doušky a ve velkém množství. A s tím související vysoké ceny, které podobnou zábavu poněkud limitují. A to navíc vinař ušetří, protože nečiří, nefiltruje, skoro nesíří… :-) Řešili jsme, stále dokola a bez výsledku, co je vlastně moc peněz za podobně „žíznivé“ pití, byť to nejsou žádná jednoduchá vína a rozhodně je na nich co zkoumat. Jak existuje ochota dát skoro tisícovku za normální neročníkové a nijak komplexní šampaňské (potažmo kolik dneska stojí normální Burgundsko), ale u zábavného červeného Rakouska je podobná cena najednou odrazující. Nic jsme nevyřešili, samozřejmě, tohle řešení nemá. Za sebe mohu říct, že jednou za čas bych byl těch 40-50€ za Tschidu ochoten vysolit, a nejspíš bych si ho pil sám a nedělil se :o)

Co přináší novelizovaný vinařský zákon

Svaz vinařů připravil jakýsi zjednodušený výklad změn, které přináší novela vinařského zákona, tedy verze navrhovaná MZe a schválená vládou, která ještě čeká na posvěcení parlamentu. Sám se už nějakou dobu prokousávám samotnou novelou a dalšími předpisy na které odkazuje, úprav a nových principů fungování nejen obchodů s vínem (zásadní jsou třeba výsadby vinic, není to jen o boji proti podvodům) je tam docela dost, některé změny ne úplně chápu a je tam pár špeků, které potenciálně dost zatopí i všem poctivým vinařům / dovozcům (vyšší byrokracie s evidenčními knihami; dovezené nebalené víno může být krom nově zavedených deseti dní blokováno k prodeji mnohonásobně déle, protože „inspekce sdělí výsledek rozboru příjemci vína bez zbytečného odkladu“ může znamenat leccos). Každopádně ten dokument SV dává celkem slušný obrázek o některých zásadních věcech. Docela by mne taky zajímalo, jak bude řešeno nějaké přechodné období pro práci s aktuálními zásobami atd., to jsem buď přehlédl nebo bude řešeno až později. V analýze mne pobavilo, jak najednou SV vidí jako problém vína, které se díky názvu nějaké tradiční vinařské obce tváří jako naše, ale ve skutečnosti jsou z dovozu. Sice na to upozorňuji roky, ale ještě nedávno mi bylo vysvětlováno, jak tohle žádný problém není a dělám z komára velblouda :-)

Xinomavro a degustace Kir-Yianni

Xinomavro. Odrůda, které jsem se tu zatím příliš nevěnoval, ale nejspíš o ní uslyšíte v následujících letech o něco více. Ode mne určitě, ale zdaleka nebudu jediný. Jméno jde přímo přeložit jako „kyselé černé“ a zásadní vlastnost odrůdy, výrazné kyseliny, ilustruje dobře. Naopak barva bývá mnohdy spíše světlejší, s časem do cihlova. Možná i proto, ale ostatně i díky výrazným tříslovinám a potenciálu zrání (leckdy spíše nutnosti nechat víno pár let ležet, mladá vína mohou být poněkud hranatá a tříslo brutální), je Xinomavro zhusta přirovnáváno k odrůdě Nebbiolo (a sem tam i k Pinot Noir). A je fakt, že vína mohou být trochu podobná a nějaké ty kousky z Piemontu evokovat. Ale příbuzné, alespoň tedy geneticky, tyhle dvě odrůdy nejsou. Každopádně vína umí být výborná a z toho, co jsem měl možnost v poslední době chutnat, mne vlastně docela baví. A ceny jsou zatím snesitelné :-)

Favereau 2013 & biodynamické Gavi

Když minulý týden jako už pravidelně každý rok vyhlásilo Kupmeto akci 1+1 zdarma na jejich bestseller, Château Bois de Favereau Bordeaux Supérieur „Cuvée Jean-Jules“ (viz třeba loňský článek), přišlo mi hned několik dotazů, zda má smysl víno nakoupit (možná i proto, že odkazují na má hodnocení z minulých let). „Problém“ tkvěl v nabízeném ročníku, aktuálně to je totiž 2013 a tedy pro suchá červená jeden z nejhorších z posledních doby (resp. v průměru se k podobně nízkým bodovým hodnocením třeba Robert Parker dostal naposledy na začátku devadesátých let, v průběhu tohoto století poprvé… a není to jen kvůli počasí, ale zhusta také díky moderním technologiím). Pro dovozce může být trochu nepochopitelné, když někdo řeší „výhodnost“ lahve v sudech školeného Bordeaux ve výsledku za 125 Kč, ale smysl to dává. Akce platí pro kartonové nákupy, ne jednotlivé lahve, a mít doma za pár tisíc kupu flašek stejného vína použitelného stěží na svařák či omáčku, to by asi nikdo nechtěl. Bohužel se svým verdiktem přicházím poněkud s křížkem po funuse, bonusová paleta Favereau je už dávno rozdána. Pár desítek lahví prý ještě zbývá, ale příště se stejně zkusím pochlapit a víno ochutnat už před slevovou akcí :-) Každopádně kdo nakupoval tak může být v klidu, víno se pít dá, teče úplně normálně jako jiné ročníky ;-)

Ryzlink z Německa, Alsaska i Moravy

Weingut Dr. Randolf Kauer 2013 Riesling Kabinett trocken Bacharacher Kloster Fürstental. Žeru tyhle obsáhlé názvy německých vín, už od pohledu dostávám na obsah lahve chuť. Normálně Pavlovův reflex, slintám a těším se na kyseliny :-) A že tady je jich dostatek! Láhev klasická pistole, šroubový uzávěr. Světlá citronová žlutá barva. Svěží, klasická slinosbíhavá vůně, od vůně kyseliny jasné, minerální, zelené jablko, limeta, mírný dotek petroleje. Suché, s 11 % alkoholu relativně lehké ale ne tenké, je to docela výrazné, intenzivní ale ne ostrá kyselina, přísnější tvrdší projev to ovšem má. Dobrá délka, skvělá pitelnost, jde si s tím ale i hrát. Osvěžující na léto, ale jako noční refresh k práci při třeskutých mrazech venku posloužilo stejně dobře. Baví velmi, vozí Vinonaut (a teď už má ročník 2014), pro kyselinofily výtečná volba. Ona vůbec tvorba Dr. Kauera je výtečná. A že je to bio považuji za příjemný bonus navíc.

Datum k odstřelu a láhev výtečného naturálního šampaňského

Už jsem o tom popsal kdo ví kolik stránek (Povedená šampaňská s postarším odstřelem, Datum na vinětě s lahví Ruinartu, Nějaký ty bubliny a důležitost data degoržování, Degoržování, staré sladké bubliny a jedna otázka bez odpovědi), ale… datum degoržování u šampaňského a dobrých bublin obecně mne stále trápí :-) Proč se sakra tolik vinařství brání ho jasně a zřetelně, i kdyby to mělo být třeba jen čtvrtletí, uvádět? Znovu debatu rozbouřil Antoine Malassagne z vinařského domu  AR Lenoble, který prohlásil, že je to zbytečná obsese a redukování vinaření na nedůležitá čísla. Tvrdí, že je to celé složitější, stejně by tomu datu většina konzumentů nerozuměla a že neexistuje žádné „ideální“ datum odstřelu kalů a vše záleží na spoustě dalších faktorů. A rovnou dávají na zadní vinětu mnoho dalších zajímavých a důležitých údajů (jako třeba datum lahvování, které je bez data odstřelu dost neúplný údaj), ale datum degoržování ostentativně chybí. Podle mne totálně míjí hlavní důvod, proč kupu lidí to datum zajímá. Prostě chceme vědět, jak dlouho už to víno zraje bez kalů v lahvi. Nic víc. Já vím, First World Problems. Jsou neročníková šumivá vína, leckdy fakt parádní kousky, která nakupuji a piju pravidelně (za všechny třeba jurské crémanty od Tissota). A mám doma klidně vedle sebe tři různé nákupy, dost možná úplně stejné víno a nebo taky tři odlišná s jinou bází, odstřelená rok od sebe. Nemám jak to zjistit. A to mne štve. Spousta těch vín umí zrát, moc dobře, a nebo zrání dokonce vyloženě potřebuje. Pokud datum degoržování neznám, poněkud to „archivaci“ komplikuje.

Sauvignon & Chenin

Minulý týden dovozce Jiří Hron na ochutnávce v Café 35 postavil na proti sobě Chenin Blanc z Vouvray a Sauvignon Blanc od Loiry. Z Domaine de la Rochette (Famille Leclair) to byl základní Sauvignon 2015 z Touraine, víno světle žluté, s čerstvou výraznou efektní vůní, bezový květ, rybízový list. Suché, čisté, šťavnaté, lehčí, s výraznou kyselinou, solidní délka. Přímočarý osvěžující Sauvignon, takové to víno po sklence k jídlu do restaurace. Sauvignon 2013 Touraine Chenonceaux citronová žlutá, potřebuje vzduch a rozdýchat se. Zralejší, jak lahvově tak i hrozny, žlutá ovocnost, uhlazenější, citrus, prakticky bez typických herbálnějších tónů. Suché, středně plné, dobrá kyselina a stavba, serióznější, delší, s páteří kyseliny, citrusy. Fajn, uhlazenější bílé.

Legendární Lopez de Heredia

Kdybychom hledali jedno zásadní vinařství, které lze v oblasti Rioja prohlásit za „tradiční“, pak by velká shoda jistě panovala u Bodegas R. Lopez de Heredia (web). Celý komplex vinařství, nejstarší ve městě Haro (které vlastně dostalo Rioju na vinařskou mapu, díky Francií vedené expanzi v polovině devatenáctého století) a jeden z nejstarších v oblasti vůbec, začal vznikat okolo roku 1877 a je používám dodneška, samotné vinařství je stále v rodinných rukou. Součástí vinařství je i vlastní bednářství, které používané sudy nejen opravuje, ale samo kompletně vyrábí (v drtivé většině z amerického dřeva původem v Appalačském pohoří). Lopez de Heredia nenakupuje hrozny, všechny vinice vlastní, celkem jde o 170 hektarů ve více méně bio režimu ve čtyřech odlišných vinicích – nejslavnější a největší je původní poloha Tondonia, kterou doplňují Cubillo, Bosconia a Zaconia. Odrůdově dle očekávání dominuje Tempranilo, ale ve vinicích jsou i velmi staré výsadby odrůd Graciano, Garnacha a Mazuelo. Pro bílá je to především Viura, opět leckdy extrémně staré výsadby, a také Malvasia.

Minivertikála Croix-Mouton a základní družstevní burgunda

O víkendu jsem provedl minivertikálu Château Croix-Mouton, viz jeden starší zápisek. Konkrétně jsem na pití s přáteli otevřel ročníky 2006, 2008 a 2009. Jako jasný vítěz mi z toho vyšla osmička. Šestka je již příjemně nazrálé víno, s mixem tmavého a světlejšího ovoce, trochou rybízu a dotykem mentolu, s dobře zapracovaným dřevem a stále dost tříslovinami, dobře pitelné, čisté. Osmička je vlastně docela podobná, s trochu výraznější tmavší ovocností, dotykem minerality, ale celkově tak jakoby vyváženější, již nazrálá ale čerstvější, skvěle pitelná, klasická a za ty peníze parádní. Devítka mne vlastně tolik neoslovila, od doby co jsem ji pil naposledy se hodně zvýraznila živočišnost doplňující tmavou až marmeládovou ovocnost, až do rušivé podoby. Je to koncentrované, silné, efektní, ale uměřenější osmička mne bavila prostě víc. Mimochodem před vánoci jsem doma otevřel ještě ročník 2010, s temnou až neprůhlednou barvou, velmi intenzivní nabušenou vůní, temně ovocnou, lesní ovoce, borůvka, něco kořenitosti. V chuti trochu sevřené a potřebuje čas, ale hodně silné, plné, výrazné, docela dost kyselin a tříslovin, temně ovocné, nabušené. Obludka, ale dá se. Na vánoční večírek jsem bral totožné víno v magnum lahvi a z ní velmi překvapivě působilo vlastně nazrálejším a trochu divočejším dojmem než sedmička (byť by to mělo být naopak, skladování na totožném místě). Další lahve asi otevřu, zase s větší společností, rovnou vedle sebe.

Kolik lahví vína máte a jak je skladujete?

Už je to nějaký pátek, co tu naposledy byla anketa. A tak si dnes jednu starší zopakujeme, protože za tu dobu určitě došlo k mnoha změnám, a rovnou to vezmeme jako dotazník s dalšími souvisejícími tématy (vím, že vám ještě dlužím výzkum ohledně korkové vady, pochlapím se). Kolik lahví vína vlastníte? Jak je skladujete? Používáte vinnou chladničku? Dotazník je anonymní, nikdo vás nepřijde v noci vyloupit, a výsledkem ani nebude spam s nabídkou slevy na dvouzónové vinotéky :-) Takže s chutí vyplňujte formulář níže, předem díky!

Opájím se maďarským Furmintem

Co vlastně víme o odrůdě Furmint, kromě toho, že má potenciál stát se tváří Maďarska pro suchá bílá vína a nadchnout svět? Pochází s největší pravděpodobností z regionu Tokaj a dle všech znaků je i jedním z hlavních původců (pokud jde o odrůdu, jinak terroir, samozřejmě…) slávy tamních sladkých botrytických vín. Původ jména dosud nebyl uspokojivě vysvětlen, různé legendy o italském původu i etymologii jména jsou vysoce nepravděpodobné, mnohem jasnější jsou rodičovské vztahy s dalšími odrůdami. Jedním z rodičů Furmintu je stará odrůda Gouais Blanc, což má společné nejméně se dvěma dalšími zásadními bílými odrůdami, Chardonnay a Riesling. Z Furmintu zase dále vznikla Lipovina (Hárslevelű), další ze zásadních odrůd Tokaje, a ač se o ní tolik nemluví v regionu také užívaná Zéta (dozrává velmi brzy a je skvělým hostitelem botrytidy, takže bývá poměrně častá coby seschlé rozinky v aszú vínech).

Dvě druhá vína z Bordeaux

Dnešní článek na O Víně o uzavřených vínech (můj termín „debilní fáze“ asi není vhodné univerzální označení tohoto jevu :o) mi připomněl, že jsem chtěl odhrnout něco podobného. V poslední době máme skoro všechna vína otevřená minimálně dva dny. Výjimkou jsou snad jen bubliny a taková vína, která velmi dobře znám, nebo naprosto nadchnou už první den a neudržíme se (případně velmi stará vína, ale ta stejně mizí spíš na degustacích, než že bych měl možnost si je otevírat pro sebe). Důvodem je, že takto o sobě přeci jen prozradí daleko více. Slušná vína se do druhého dne málokdy zhorší (prakticky nikdy), někdy znatelně zlepší. Taková, která se do druhého dne vyloženě rozpadnout, obvykle nestála za moc ani den první. Hodně se mi to odvděčilo u lahve Blason d’Issan 2006, druhého vína z Château d´Issan z Margaux, o kterém jsem tu už psal před pěti lety (to to utíká!).

Doporučení pít méně v UK, naturální kuřecí analogie

Zajímavý vývoj ohledně debaty přínosu alkoholu pro zdraví se odehrál ve Velké Británii. Vše, co bylo za poslední roky zjištěno ohledně benefitů střídmé konzumace alkoholu a vína především bylo odvrženo coby „babské povídačky“ a větší důraz položen na rizika s konzumací alkoholu spojená. V rámci nových zdravotních doporučení došlo (hodně překvapivě) ke sloučení maximální vhodné dávky u mužů a žen a to na pouhých 14 jednotek týdně, zároveň s doporučení více než jeden den týdně nepít vůbec. V UK se obvykle uvádí na vinětách lahví přepočet typické sklenky na jednotky alkoholu, jedna jednotka se rovná 10 ml (8g) čistého alkoholu. Takže jednotka je třeba malý 25ml panák 40 % whisky, typická 175ml sklenka vína má mezi 1.9 a 2.4 jednotek dle obsahu alkoholu (11 až 14 %). Pro dodržení maximální konzumace se tak nevejdete ani v případě, že si dáte jen dvojku vína denně. Hned na několika místech jsem viděl toto doporučení glosovat zhruba ve smyslu „zatímco doteď britští muži svému lékaři lhali, že pijí maximálně 21 jednotek týdně, nyní budou lhát jak pijí sotva čtrnáct.“ Mám vážnou obavu, že já doporučeného britského limitu dosahuji obvykle nějak okolo středečního večera…

Zajímavá netradiční cava a Bowie

O víkendu jsem „objevil“ parádní bubliny, respektive na ně překvapivě narazil na našem trhu. Torre Galimany Cava Brut Nature Gran Reserva 2011 je možná vrcholem produkce vinařství Segura Viudas (web, oficiálně je úplnou špičkou Reserva Heredad, kterou k nám vozí Global Wines, ale za mne je to tak trochu „designová“ záležitost a Torre Galimany zajímavější víno, výrazně potom poměrem ceny ke kvalitě). Víno je postaveno primárně na odrůdě Xarel·lo, Macabeu a Parellada tvoří jen malou část. Navíc jde z velké části o staré keře, i přes sedmdesát let, a nízké výnosy. Od hroznů se pracuje s vidinou minimální nebo žádné dozáže. Část vína kvasí (nějaké jejich časem vyselektované kmeny kvasinek) a zraje v dubových sudech na kalech, zbytek v nerezu opět v kontaktu s kaly, druhotná fermentace v lahvi a zrání zde zhruba tři roky.

Výtečné moravské Chardonnay a bezva Býčí krev

V dubnu loňského roku jsem tu hodně nadšeně psal o Chardonnay 2013 zemské z Krásné Hory, abych pochvalu zopakoval o měsíc později, kdy víno dopadlo výtečně na slepé srovnávačce šardonek. Od té doby jsem ho měl ještě jednou a na kráse nic neztratilo, pak si dal pauzu a další láhev otevřel až letos. Za těch pár měsíců došlo k mnoha změnám. Stále pěkná jasná citronová barva. Poměrně výrazná, velmi pěkná vůně, kde se snoubí citrusy, žluté ovoce, krémovost a dotyk másla, minerální linka a kouřovost, již o něco uhlazenější a s dříve výrazným dřevem ustupujícím do pozadí. V chuti suché, čisté, s parádní kyselinou a šťavnatostí, ale přeci jen trochu usazenější oproti minulosti. Žlutá ovocnost, citrus, dobrá délka, seriózní ale zároveň krásně snadno pitelné poctivé víno. Jsem trochu deviant, dřívější syrovější podoba mne možná bavila o něco více, ale „objektivně“ je to takhle vlastně lepší, a furt za mne jedna z nejlepších domácích šardonek (a víno, které bych bez problému zařadil před leckterá vesnická burgundská a slušná Chablis). Gratuluju a doufám, že se Krásná hora vytasí s něčím podobným nebo ještě lepším z ročníku 2015, budu to bedlivě sledovat :-)

Chutný španělský manifest

Zase jsem se jednou nechal zlákat marketingem. Nápad to sice není úplně originální, ale realizován je fakt pěkně. Skoro si říkám, že něco podobného by mohlo mít úspěch u nás, kdyby se toho chytil schopný prodejce a dal dohromady skupinu dobrých vinařů z různých částí republiky. Projekt se jmenuje Manifiesto. Šest slušných španělských vinařů ze šesti různých apelací, každý představuje víno nejvíce vyhovující jeho povaze a místu, na kterém hospodaří. V jednotném stylu lahví, vždy s výrazným jménem vinaře a stylizovanou fotografií, jménem apelace a příslušností do Manifesto řady. Jednotlivá vína jdou koupit samostatně za necelých jedenáct euro kus, ale primárně jsou zamýšlena coby sada, která byla v Německu v nabídce po dvou kusech od každého vína za 79€ (= šest a půl eura za láhev). Začal jsem vína postupně odpíjet a zahájil s Manifiesto No. 4 „Isabel Galindo“ 2009 značeném jako „zralost“, odrůdou Garnacha ze starých keřů (až sto let) v bioprodukci, z vyšší nadmořské výšky okolo 800 metrů v apelaci Vinos de Madrid, vínem školeným rok ve francouzských barrique sudech. Tohle se po jednotlivých lahvích následně vyprodalo jako první a už bylo nahrazeno ročníkem 2010, takže jsem se logicky dost těšil.

Kam kráčí domácí vinařství

Vinařství v Čechách a na Moravě má za sebou čtvrt století překotného vývoje, hledání sebe sama, úspěchů i zklamání. Nabídka vín všech myslitelných stylů a kategorií nikdy nebyla tak široká jako dnes, stejně široká je ovšem propast mezi víny nejlepšími a těmi nejhoršími. Na straně jedné se vinaři chlubí medailemi a úspěchy i v prestižních mezinárodních soutěžích, dokonce hlasitě mluví o možnostech exportu a uchycení na zahraničích trzích, na straně druhé je zákazník vystaven vínům vyloženě podvodným a velmi vzdáleným platné vinařské legislativě. Převažují pozitiva? Je dnes průměrná láhev vína, kterou zakoupíte ve vinotéce nebo i supermarketu, lepší než kdykoliv dříve? Jaké jsou aktuální trendy?

Rekapitulace ročníku 2015 na Jižním svahu

Již pravidelně zde uveřejňuji jakýsi souhrn blogu za uplynulý rok, letošek nebude výjimkou. I loni jste měli možnost přečíst si 250+ zápisků (přibližně 138 tisíc slov / 872 tisíc znaků), návštěvnost webu stoupla o zhruba dvacet procent, podařilo se mi vyházet všechny nahromaděné prázdné lahve, moderovat/tlumočit degustaci s Masters of Wine, odpřednášet nějaké své rozumy na festivalu Praha pije víno a naběhat více než 1600 kilometrů. Trendy v domácí konzumaci jsou jasné – trvalý vzestup Itálie, stále více se objevuje Španělsko a Maďarsko, naopak pokles Francie a Moravy (ovšem počet vín neříká nic o tom, která mne v průběhu roku nadchla nejvíce, tam třeba pozice Francie zůstává velmi silná). Věnoval jsem se svým oblíbeným tématům autentičnosti/naturálnosti, podvodům s vínem doma i ve světě, řešila se tu sudovka (mimochodem nový zákon stále není definitivní, v posledním návrhu to dokonce vypadalo tak, že do vyloženě podvodu se všemi jeho důsledky spadne i technická chyba typu přesíření), blbosti jako barva rybízu a kupa dalšího.

Parádní večírek v Thiru

Silvestra a část prvního dne nového roku jsem strávil v Táboře, kam mne to loni zaválo hned několikrát. A teď jsou důvody pro návrat ještě silnější, díky vinnému baru/bistru Thir (web). Podnik, za kterým stojí Honza Čulík (můžete znát z pražského Veltlínu, třeba), by se dobře vyjímal i v Praze, ale „bohužel“ pro mne sídlí uprostřed Tábora, za rohem od náměstí Jana Žižky, v krásném historickém domě. Projekt se stále ještě vyvíjí, ale záměr je jasný. Čistě naturální, bio(dynamická) a vůbec poctivá vína převáženě ze Střední Evropy a k tomu na místě připravené jídlo ideálně ze surovin z vyloženě blízkého okolí (hovor o nich málokdy opomíjí „od pana/paní…“, část spolupracujících pěstitelů a chovatelů dorazila do baru na silvestrovský oběd). K bistru je ve stejné budově postupně dokončován a brzy otevře penzion, my už zkušebně přespali a vypadá to funkčně, pro cestu s rodinou ideální. Děti v klidu spí pár metrů od nás (a když jsou vzhůru, tak si hrají ve velkém sudu přímo v bistru, geniální vynález a mám obavu, že to po ještě jedné či dvou návštěvách budou chtít domů…), na stůl přichází pochoutky z rukou velmi talentovaného kuchaře Tomáše „Weky“ Vekoně, to vše doprovázeno skvělými víny a dobrou společností. Prostě paráda.