Je mi jasné, že v občasných stížnostech na cenu některých vín či poměr ceny a kvality mohu znít „levně“, ale takový už jsem :-) Celkem dlouho jsem se tu ale vyhýbal tématu cen vína v restauracích, protože tak nějak stejně nic, co bych mohl napsat, situaci nezmění. Jakožto správný grafoman ale předsevzetí poruším, vypíšu se z frustrace a uklidním se. Chápu, že se servisem a vším okolo jsou spojeny nějaké náklady, a že pro kupu restaurací se špičkovou kuchyní jsou to právě marže na víně a nápojích obecně, kde se ve výsledku rozhoduje, zda restaurace může fungovat a vydělávat, ale stejně jsou pro mne nesmyslné ceny vína jedním z hlavních důvodů (tím druhým samozřejmě časové možnosti a dvě děti), proč jsem leckteré doporučované restaurace zatím nenavštívil. Nechce se mi doprovodit výjimečné jídlo, takové které doma určitě nedokážu připravit, nějakým relativně základním vínem (navíc cenově napáleným ještě násobně více, než vína velká), které si naopak mohu dát kdykoliv. A u vín špičkových zase nejsem ochoten vyhovět představě restaurace o tom, kolikanásobek běžné maloobchodní ceny je ještě snesitelný. Bolestně jsem si tohle uvědomil při plánování výletu k manželčiným kulatinám. Chystáme se (bez dětí, dárek zásadní!) do Londýna a pohled do vinných lístků tamních restaurací byl skutečně krutý, rozhodně podobné předražování není jen naše specialita…
U daní bych celkem preferoval stejnou procentuální sazbu nezávisle na výši příjmu, ale u vína v restauraci naopak očekávám, že násobek nákupní ceny bude u dražších vín znatelně nižší než u těch základních. Čímž ovšem nemyslím, že postupně klesne z 6x na 3x, a asi se významně rozcházím v pohledu na to, co je základ a co už drahé víno :-) Vezměte si třeba takové Grande Cuvée od Krugu. Špičkové a velmi drahé šampaňské, ale u podobně velmi výjimečné příležitosti bych asi byl ochoten se rozšoupnout, i když za běžných okolností je to těžce mimo moji komfortní zónu. U nás flašku maloobchodně koupíte od 3200 do 3500 Kč, ve Velké Británii se cena pohybuje spíš okolo 120£, tedy při současném kurzu nějaký 4100 Kč. Jsme na tom lépe! Problém je, že i u vína v této cenové kategorie je na vinném lístku úplně s klidem krát tři, 380£ (a to je prosím ještě bez „12.5% service charge“ na celý účet), a obvykle alespoň krát dvě (a to samozřejmě stále mluvím o násobku běžné koncové ceny jedné lahve, restaurace při kartonových počtech a velkoobchodních nákupech platí významně méně). Je mi líto, ale třináct tisíc je „drobátko“ mimo (v Praze jsem viděl v restauracích různě, od pěti tisíc do dvanácti, v nějakém klubu vás nejspíš natáhnout ještě víc, ale v těch se neorientuji). Nejvtipnější je, že ve stejné restauraci, kde chtějí za flašku Krugu 380£, ho mají po skleničce (125 ml) za 40£, tedy láhev v přepočtu za 240£. Jestli se jim daří lahve prodávat, tak je sommelier fakt frajer! A to se furt bavíme o lahvích, která pokud je prodají, tak jsou schopni prakticky okamžitě (v Londýně doslova ještě v průběhu téhož servisu) doplnit novými, o žádných sběratelských raritách.
Chápu, že vzácná či stará vína prostě nebudou levná. Na legendární Romanée-Conti z Domaine de la Romanée-Conti nemám ani mimo restauraci, ale stejně vyloženě pobaví pohled do lístku domácí restaurace Le Terroir (která měla loni zavřít, ale nakonec přešla pod nového majitele a jede dál), kde nabízí ročník 2004. Je to víno, které se dneska dá ve světě koupit za brutálních zhruba 300 tisíc a před lety v Terroiru stávalo zhruba polovinu této částky. Dnes za něj vypláznete těžko představitelných 852 600 Kč! Pokud budete mít chuť na Petrus ve špičkovém ročníku 2005, což je flaška „běžně“ za 80 až 100 tisíc, tak v Terroiru si připravte 305 600 Kč. V ne zrovna levné fantastické restauraci Silvio Nickol im Palais Coburg ve Vídni, která má jeden z nejobsáhlejších a nejlepších vinných lístků vůbec, stojí stejné víno v přepočtu 125 tisíc korun. Takže si můžete za cenu v Praze dát dvě lahve, kompletní degustační menu v restauraci a do Vídně a zpět jet taxíkem :-) Tohle jsou samozřejmě excesy, třeba výtečný „základní“ Grand Cru Brut od Egly-Ouriet stojí v Coburgu v přepočtu 3380 Kč a v Le Terroir jen 2250 Kč, což je méně než dvojnásobek běžné ceny.
Ale právě u těchto excesů si prostě člověk musí říkat, komu asi taková vína (resp. cenová politika) jsou určeny. Kdo potřebuje okázale ukázat, že na něco takového má, i když jde o cenu naprosto zřetelně mimo (ne že by už těch třeba 100k za Petrus bylo něco, co mi přijde jako cena „rozumná“, že jo…). Nestačím se divit, když vidím ve dvou restauracích kilometr od sebe na lístku stejné víno, vezměme si za příklad Château Mouton Rothschild 2003, jednou za 13 990 Kč (= jen něco málo nad současnou průměrnou prodejní cenou, dostanete se tedy i níž, ovšem téměř jistě to nebude v restauraci) a podruhé za 36 700 Kč. Nebavíme se o něčem, co je zatím třeba složitě hledat, o víně 10+ let pečlivě archivovaném ve sklepě restaurace, ale stále o víně, které si teď okamžitě mohu objednat na e-shopu a zítra vyzvednout / nechat dovézt. Proč, pokud restauraci v podstatě stačí mít na jiném kvalitním víně tisícovku či dvě marži, potřebuje na tomhle odrbat zákazníka o dalších dvaadvacet tisíc? Mimochodem ten Egly je v jiném pražském podniku, vzdálené ani ne deset minut poklidnou chůzí Starým Městem od Terroiru, za 6 800 Kč. I kdyby mne tamní kuchyně stokrát lákala, tak něco podobného z principu nehodlám podporovat.
P.S. Sepsáno významně pod vlivem večeře v Grand Cru, která má jednu z nejvstřícnějších cenových politik u vína co jsem zatím zažil. Chápu, že je to díky spojení s velkým a poměrně agresivním dovozcem vína a kapitálu, který za restaurací stojí, ale proč tomu tak je mi může být v zásadě ukradené. Tamní lístek prostě svádí k tomu dát si vína, která jsem chtěl opakovaně zkusit, protože obvykle stojí jen o něco málo více, než kdybych je kupoval domů. A navíc k nim dostanu kompletní servis. Tamní nabídka podporuje pití ve větším, místo abych jako obvykle zoufale hledal, u čeho mi předražení nebude vadit tolik či není tak výrazné :-) A dokonce i u normálních věcí nejde o obvyklé alespoň krát tři, třeba výtečné Rosso di Montepulciano vinařství Vittorio Innocenti stojí pod pětistovku a běžně za něj přitom dáte stovky tři. To vše navíc v kombinaci s parádní kuchyní. Sem se budu vracet a určitě sepíšu víc z včerejší návštěvy…
