Lothar Kettern Piesporter Goldtröpfchen Riesling Kabinett 2010. Už jsem to psal dříve, ale vždy, když vidím nějaké podobné jméno, tak se mi začnou sbíhat sliny a začnu se děsně těšit na první doušek a tu fascinující souhru kyselin a cukru v podobě, kterou dobrý ryzlink (a ten z břidlicových svahů Mosely tuplem) umí snad nejlépe ze všech odrůd. Zde již trochu vyzrálejší, medová vůně, na úvod lehce funky zralý kozí sýr ale odvětrá, minerálně kouřová, zralé jablko, meruňka a první dotyky petroleje. Jen osm procent alkoholu a z toho pramenící lehkost, poměrně sladké ale s parádní šťavnatou intenzivní kyselinou, delší, zábavné, skvěle pitelné teď a navíc bude dobře zrát. Archetypální čistá nadprůměrná ukázka stylu, která bych s klidem vypil flašku na posezení (a na kaloriemi na tom byl lépe, než s lahví suchého ale alkoholičtějšího vína ;-). Běžná cena v civilizovaných zemích pod deset euro, u nás jsem koupil v rámci moselského balíčku ve Víno Klubu a samostatně už to vypadá k dispozici není. Škoda.
Tohle víno sice není vyloženě slaďák, ale přesto se nabízí otázka… jak často vlastně pijete opravdu sladká vína? Nedávno jsem narazil na zajímavý článek používající data ze Švédska, ale data z jiných zemí mluví podobně, který ukazuje brutální propad obliby sladkých a fortifikovaných vín. Je to vlastně docela zajímavé, trh s různými nasládlými víny je na tom dobře, u běžných konzumentů momentálně docela letí i červená s trochou toho cukru, ale o opravdové slaďáky typu Sauternes a další botrytické výběry a sladké fortifikáty zájem upadá. Čím to? Co u vás ve sklenkách? Kdy, pokud vůbec, si podobná vína nalijete? A co třeba vermuty, mimo míchání do koktejlů? Takhle kategorie vín je vůbec nějak přehlížená a přitom nabízí leckdy opravdu úžasné kousky (mimochodem Emilio Lustau, špičkový producent sherry, právě přišel na trh také s vermutem, už se na něj moc těším!) :-)
