V pátek jsem vyrazil na návštěvu Fajnšmekru, kdy bylo tentokrát na ochutnání otevřeno více lahví než obvykle (a vzhledem k až nečekanému zájmu věřím, že se koncept bude opakovat častěji), a nabídku si projel. Obzvláště jedno víno mne opravdu zaujalo a to natolik, že jsem si rovnou koupil nachlazenou láhev domů a ještě ten večer jsme ji s manželkou vypili. Theodora, základní bílé od slavného vinařství Gut Oggau (zmiňoval jsem se v článcích Timotheus, Atanasius, Josephine a Joschuari a také Chutné novinky od Gut Oggau), v ročníku 2014. Odrůdově Grüner Veltliner a Welschriesling (veltlín a vlašák), školeno pár měsíců ve velkých dřevěných sudech, lahvováno s drobným zbytkem CO2 „pro živost“ a také coby konzervant vzhledem k téměř nulovému síření. A také tam asi zbylo trošku cukru. Což se ukázalo jako problém lahví, které Fajnšmekr dovezl, ať už to způsobilo vedro při závozu nebo pozdější skladování.
Asi už tušíte, víno se prostě znovu rozjelo, takže z drobného zbytku CO2 se stalo už docela slušné perlení. Víno ale není pod korunkovým či jiným bezpečným uzávěrem (láhev je docela těžká a pevná, o tu bych se nebál), ale pod běžným celokorkem, který tlak nedává a začíná vylézat. Záklopka pomáhá, ale bezpečné to není. Víno si vzal i jeden pražský podnik, ale tohle ve sklepě riskovat nejde, takže se dovozci vrátilo. Je to nádherně čerstvé, živé, pikantní, s trochou bezsirné divokosti, dotykem kiwi, nezralého žlutého ovoce a jablka, minerální. Živé, lehké, svěží, s parádní kyselinou a osvěžujícím jemným perlením, velmi zábavné a skvěle pitelné, ale zároveň nabízí i leccos na zkoumání a komplexnější odbočky. Parádní věc, i když takhle vypadat nemá a jde objektivně o víno „vadné“. Theodora normálně umí pár let zrát, tohle bych raději vypil teď (pokud si neuděláte vlastní agrafu a korek neupevníte). Kdyby nestálo čtyři stovky, tak bych to risknul a těch s povylezlým korkem si vzal celou krabici :-) A kdyby to bývalo bylo pod korunkou, tak stačí fixou dopsat pét-nat a winebary po celém světě se o víno budou přetahovat.
Každopádně tohle víno je krásnou odpovědí na častý dotaz, jak to ti nesířící/nefiltrující/etc. vinaři dělají, že se jim v lahvi trocha zbytkového cukru nerozjede. Rozjede. Pokud ta vína nejsou školena dost dlouho a po lahvování skladována bezpečně v chladu, tak rozkvašení v lahvi není nic zas tak neobvyklé (viz srovnání veltlínu a vlašáku od Korába výše, v jednom z vín se očividně něco děje). Ovšem spíš výjimečně to dopadne takhle dobře jako u Theodory.
