V poslední době dělám jednu takovou věc. V průběhu večera vytáhnu ze zásob nějakou „lepší láhev“ a bez keců a kravin okolo ji otevřu. Jasně, zvolím vhodné sklo a teplota je taky v pořádku, ale nedělám velké operace s „dýcháním“ hodiny dopředu, dekantací a dalšími kravinami, bez cavyků rovnou na pití, žádné velké rituály a očekávání zásadního zážitku. Jistě, to nejlepší co víno může nabídnout se třeba objeví právě až za několik hodin nebo další den, ale tak nějak jsem dospěl k tomu, že v opravdu skvělém víně (a je jedno zda bylo za sto pade nebo tři tisíce) „to“ prostě je od začátku. Buď rovnou a v plné síle, nebo alespoň cítíte potenciál a můžete vínu dát další prostor ve dnech následujících. Všechny ty speciální příležitosti, plánování a velká očekávání a tak jsou taky bezva, ale občas mám pocit, že do vína až zbytečně projektují sami sebe.
Takhle jsem v neděli po návratu od našich odšpuntoval Clos du Marquis 2004 z produkce Château Léoville-Las Cases. Není to tak úplně druhé víno, pochází z pozemků které původně nepatřili pod Léoville a jsou více na západ, je to samostatná odlišná produkce (druhé víno by bylo spíš Le Petit Lion z mladších výsadeb), ale dlouhodobě jedna z hvězd apelace Saint-Julien. Tohle víno umí zrát a ve svých nejlepších letech je opravdu fantastické. Tentokrát, a u stejného ročníku před asi dvěma lety, to byla… trochu nuda. Je to úplně v pořádku nazrálejší Bordeaux, ale… to je tak všechno. Nedokážu se u toho rozplývat nad vůni ani chutí, prostě jen naprosto korektní dobře udělané víno. Takové to co mne štve nejvíc, „bezvadné“ ale nějak bez duše a čehokoliv, co zvedne tlak a rozbuší rychleji srdce. A to od podobného jména prostě očekávám.
To s mnohem větší chutí jsem o víkendu pil Kékfrankos Balf 2013 od Franze Weningera, z maďarské části vinic tohoto oblíbeného rakouského biodynamika. Spontánní kvašení, velké sudy a tak. Burgundská láhev, kovová záklopka, diam korek. Tmavší ale nijak hutná barva. Fajn čerstvá aromatika, peckovinová, lehce kořenitá, minerální, taková „naturálně“ syrovější a bez mejkapu sympatická. Suché, středně plné, s výbornou páteří kyseliny a šťavnatostí, peckoviny, mineralita, pitelnost, dobrá délka. Výborný kousek, který se krásně otevíral ve sklence do zábavných jemnějších odboček. O něco tvrdší a chladnější než Balf bývá, ale to je i ročníkem. Bavilo velmi.
Z Veltlínu, odkud byla tahle frankovka, jsem teď udělal vetší nákup. Pocházel z něj i mladý Grüner Veltliner Horizont 2015 (DAC Weinviertel) Herberta Zillingera. Bio ve vinici, ale pro tyhle řady postupy ve vinařství, které některým ortodoxním naturalistům nemusí být po chuti (cílená oxidace moštu by nevadila, flotace už ano, já na to kašlu a užívám si skvělé výsledky). Burgundská zelená láhev, šroubový uzávěr. Trochu tmavší žlutá barva. Výrazná, zralejší a zakulacenější vůně, žlutější ovocnost, jemná kořenitost a pepřovost, trochu krémové. Suché, čisté, středně plné, fajn kyselina ale zakulacené, dobrá délka. I přes tu relativní uhlazenost neztrácí nic z čerstvosti a svěží pitelnost, je to krásně udělané, docela seriózní a velmi fajn pití. Po pravdě od Zillingera nejčastěji kupuju a piju Chardonnay, ale tohle je takový veltlín v „cháčkovém“ stylu a výtečný.
