Matthias, Dom Pérignon, Brut 21

Blíží se Silvestr, den kdy se pijí bubliny v míře jinak nevídané (teda v naší domácnosti je to, pokud jde o spotřebu šumivých vín, den jako každý jiný…), tak snad omluvíte, že se jim tu věnuji ještě o něco více než obvykle. Jako dárek mi dorazila láhev domácího neročníkového sektu Matthias Pinot Chardonnay Brut z vinařství Proqin, vína pravidelně sbírajícího různá ocenění a v případě této konkrétní lahve pyšnící se nálepkou World Champion 2013 z mezinárodní soutěže bublin na Krymu. Hrozny jsou původem ve viniční trati Punty u Velkých Němčic, o jakou ročníkovou bázi se jedná na lahvi sice přímo napsané není, ale dle čísla šarže a zatřídění SZPI se jednalo o 2011. Jde o top produkt vinařství s běžnou cenou někde ke čtyřem stovkám. Výrazná, tmavší barva, až do zlaté. Intenzivní vytrvalé perlení hodně malých bublinek, nádherné. Vyzrálejší, sladší vůně, vyzrále hroznová, výrazně směrem luční med, na Rulandské bílé a Chardonnay až překvapivě výrazně aromatické. Suché v chuti, pěkná kyselina, slušná délka, květinové, medové, lehce připečeně toastově nahořklé v závěru. Pěkné, byť tedy za světovou špičku považuji trochu jiné věci :-)

Což mi připomíná, že na štědrý den jsem otevřel láhev Champagne Dom Pérignon 2004. A… já nevím, tomuhle vínu asi úplně nerozumím. Strašně jsem se těšil na typický ročník 2004, na ty báječné kyseliny a všechno okolo, ale v tomhle ohledu byl trochu zklamán. Dom Pérignon bylo jemné a velmi uhlazené Champagne, vyvážené, vlastně docela lehké, křišťálově čisté a skvěle pitelné. Ale srdce u toho nijak zrychleně nebušilo, po pravdě, chyběla tomu trochu říznost, působilo až relativně měkce (na špičkový ročník 2004 s obrovským potenciálem zrání, samozřejmě) a postrádal jsem komplexnější strukturu. Manželka dostala první sklenku naslepo a žádné velké nadšení, které by mělo odpovídat věhlasu vína, jeho ceně a hodnocení zrovna tohoto ročníku, také neprojevovala. Musím přiznat, že DP mne vlastně úplně nezasáhl nikdy (a tuplem nechápu běžný Moët & Chandon, jak mi třeba též vyloženě velkoprodukční Veuve Clicquot Ponsardin stejného majitele přijde překvapivě povedený). Jasně, výjimkou jsou stará degoržování po opravdu mnoha letech, což jsou ale věci finančně mimo můj svět (on i ten běžný DP je pekelně drahý) a maximálně jsem trošku ochutnal. Ale tady to mi uniká. A tuplem když koukám na hodnocení a popis od odborníků, nadšeně se rozplývající nad něčím, co by dle těch poznámek zrovna mne mělo projevem vyloženě odstřelit. Třeba se k tomu časem propiju (což, vzhledem k četnosti setkání, bude asi chvilku trvat) nebo alespoň ušetřím :-)

O svátcích jsem zbavil korku též láhev biodynamických španělských bublin Albet i Noya Brut 21 ročníku 2011, odstřeleno 9/10/2014) a na kalech skoro tři roky. Původně připraveno poprvé v roce 1999 na oslavu nového století coby spojení Chardonnay jako odrůdy v oblasti nové a odrůdy tradiční, Parellada, ale vzhledem k úspěchu s řadou pokračují. Chlubí se ručním setřásáním i odstřelem kalů bez zamražení, jde o jejich vlajkovou loď (pravda, mají ještě variantu déle na kalech a se základním vínem ve dřevě). Citronová žlutá barva. Pěkné perlení menších bublinek. Poměrně výrazná vůně, květinové tóny, sušené květy, bílé ovoce, toastový tón. Suché ale docela zakulacené v chuti a dozáž znát, pěkná kyselina, kopíruje vůni, lehce připečené jablko nahořklost v závěru, délka slušná. Fajn přístupné pití, ale tak nějak… už jsem se propil celým sortimentem producenta a v zásadě mi nejlepší přijde základní Petit Albet (případně velmi slušná je Brut Nature Gran Reserva), stojí polovinu co tohle a zážitek není o moc nic horší :-)