Jak mi nepřišla cava a dvě saké

Docela často mi chodí víno různými spedičními službami, od jedné lahve Messengerem po paletu kamionem Schenkeru (řidiče trochu překvapilo, že k nám do ulice nezajede, a prý jestli bych si pro tu paletku nemohl zajít půl kilometru na hlavní silnici…) a všechno mezi tím. A, musím to zaklepat, zatím spíše bez problémů s rozbitými lahvemi. Což je dost překvapení, když tak poslouchám historky dovozců a majitelů e-shopů. Teď se mi ale stala zajímavá věc. Můj oblíbený dodavatel z Německa má fakt pěkné pevné a dostatečně vyfutrované krabice na 18 lahví, v ničem jiném prakticky neposílá a dokonce dává malou slevu na objednávky byť jednotlivých lahví, kdy je jejich celkový počet dělitelný osmnácti. Poslední objednávka byla na 36 lahví, které jsem dostal s denním rozestupem ve dvou zásilkách. V druhém případě místo jejich tradiční bedny dostal dvě krabice od Lenovo počítačů spojené lepící páskou a v nich nacpané lahve, každou obalenou obludnou vrstvou černé plastové folie. Průvodní seznam vín byl podezřele zmuchlaný a očividně na něj něco vyteklo. A ano, jedna láhev chyběla. Podle všeho někdo fláknul s tou oficiální krabicí a buchla mu tam láhev cavy. Místo nahlášení vše přebalil a vyřešil tímhle svérázným způsobem. A podle všeho už na území Německa a ne až u nás. Nechápu. Jako bonus měla jedna láhev mého oblíbeného sherry, Amontillado NPU od Romate, strženou záklopku a nejspíš byla otevřena. A já si ještě pravidelně stěžuju na domácí poštovní služby! :-)

La Milana, Tautavel a Beck Ink

Poslední dny se nám poněkud ochladilo, takže tématem budou tři červená. O vínech populárního katalánského bio vinařství Albet i Noya, které je v nabídce dovozce Bio Sueño, už jsem se tu párkrát zmiňoval. Zásadní částí jejich produkce jsou vína šumivá, ale připravují i zajímavá tichá, včetně nesířených specialit. La Milana 2012 je ale taková „moderní klasika“ a jeden z vrcholů jejich nabídky, ročník produkce tak 8 tisíc lahví. Je to poznat už z těžší burgundské lahve s tlustou kovovou záklopkou a kvalitním celokorkem :o) Odrůdově je to Caladoc (francouzský kříženec Grenache x Malbec), Tempranillo (říkají mu tam Ull de Llebre) a také Cabernet Sauvignon a Merlot, vše z jediné vinice Can Milà de la Roca v oblasti Costers de l'Ordal a v poměru v jakém jsou výsadby. Ruční sběr a selekce na vinici, další přebírka po odstopkování. Macerace necelé tři týdny, zrání 13+ měsíců v nových francouzských barrique sudech. Dost tmavá barva, na okrajích do fialových tónů. Tmavší sladší ovocnost, koncentrovaná a teplejší, černý rybíz, dřevo do kávy, kouřová linka a jemnější kořenité tóny. Ale zároveň svěžest a vybízí k napití. Suché, plné, ovocné, koncentrované, dost třísla a znatelné dřevo, mladistvé, pěkně strukturované a docela efektní červené, které bude myslím hezky zrát. Pilo se velmi dobře, přístupné je už teď ale časem dá víc. Jako jediný problém (druhým by teda mohla být už vyšší doporučená maloobchodní cena 690 Kč) u toho vidím, že je to takové komplikovaně zařaditelné, může to být leccos z mnoha různých míst, těžko v projevu hledám něco vyloženě unikátního. Svým způsobem mi přišel o něco charakternější jejich levnější Ocell de foc 2013.

Víno co vám změnilo život?

Před pár lety jsem se tu rozepisoval o svých vinných začátcích, bylo to zábavné období. A včera narazil na zápisek Neala Martina, který položil jednoduchý dotaz desítkám jihoafrických vinařů. Jaká láhev vás nakopla se o víno více zajímat? Dokázali byste najít víno, které bylo na počátku postupného přechodu od běžného konzumenta do nadšence (kterým, pokud pravidelně čtete tento blog o víně, spíše jste) či dokonce nastartovalo vaši cestu k vínu jako profesi? Láhev, která změnila váš pohled na to, o čem že vlastně víno může být. Sám si nejsem úplně jistý, kterému vínu tuhle čest přisoudit, a úspěšně jsem zapomněl ročníky. Ale nejspíše by to byl suchý (alespoň tak díky obří kyselině působil) koncentrovaný výběrový Ryzlink rýnský v půllitrové lahvi, víno původem z trati Sovice od Lobkowiczkého zámeckého vinařství v Roudnici nad Labem (foto v titulce pouze ilustrační, nešlo o tohle konkrétní víno). Ty kyseliny!Ale mohlo to vlastně být i Rulandské modré z Růžové hory od Marcinčáka, lámalo se to někde v podobné době. V druhém případě je to ovšem víno, o jehož odrůdové čistotě a věrnosti mám už dlouhodobě své pochybnosti, tenkrát jsem z něj byl ovšem vyřízený. Takže raději ten ryzlink, ať mé prozření raději není založeno na bludu :-)

Nebbiolo k pátým narozeninám (pro rodiče)

Slavili jsme narozeniny syna a tak jsem vylovil ze zásob něco jeho ročníku a vzhledem k příležitosti i stylovou apelaci. Vinařství Rivetti & Lauro z mé oblíbené oblasti Valtellina a jejich UÌ Vigna 117 Inferno 2012. Vinařství jede směrem k biodynamice, vína připravují ve sklepích historického paláce Torelli v centru města Tirano, jednoho z vůbec nejbližších hranicím se Švýcarskem. Tohle víno je čisté Nebbiolo (v místě zvané Chiavennasca), ruční sběr a selekce hroznů, fermentováno v nerezu a školeno dva roky ve starých velkých 30 hl i menších sudech a také nových francouzských barrique. Zkosená těžší láhev, kovová záklopka, aglomerovaný korek. Již znatelně nazrálejší nijak tmavá rudá barva. Vůně evokující hlavně peckoviny, mix čerstvých a sušených, dotyk kořenitých tónů a vanilky z dřeva. Suché, středně plné až plnější, s poměrně výraznými tříslovinami a kyselinami, červené ovoce, peckoviny, slušná stavba a velmi dobrá délka se sladkostí ovoce. Po pravdě bych si tipnul, že se nachází v takové té fázi, kdy ještě úplně nenabízí komplexitu a tóny nazrálého vína, ale už odešla taková ta úvodní efektnější ovocnost a živost. Měl jsem s otevřením počkat :-)

66.6 aneb další ročník bodování naturálních vín

Sobota byl Den Země a navíc i biodynamický kalendář nenaznačoval žádné problémy :-) S radostí jsem tedy vyrazil na Moravu, abych se zúčastnil hodnocení Víno 66,6 a nic navíc, 6. ročníku speciální sekce vín při Velkobílovické výstavě. Pro detaily doporučuji pozvánku a kritéria, která najdete třeba na webu Ekovínu. Pro letošek byla vína hodnocena ve třech různých kategoriích. Nejpřísnější kategorie A měla tak trochu ukazovat potenciál naturálních vín a byla otevřena pro vzorky ročníku 2014 a starší, svým způsobem už takový výběr, nejstarší víno bylo ročník 2008. V kategorii B mohou soupeřit i vína mladší a nové věci, ročníky 2015 a 2016, takže se zvládne zúčastnit i někdo kdo se tímto směrem teprve vydává. Nově byla samostatnou kategorií i vína oranžová (macerovaná bílá), otevřená s méně přísnými podmínkami i coby určitý základ k debatě o tomto stylu produkce. Nové objevy určitě šlo učinit hlavně v béčku, ale já si vylosoval kategorii A, opět s docentem Milošem Michlovským coby předsedou. A byl za to rád, protože šlo o několik hodin velmi podnětné debaty nad víny, srovnávání názorů a znatelně odlišných pohledů. A samozřejmě skvělá možnost vyzkoušet si téměř třicítku vín naslepo, včetně kousků které jsem pil už dříve a třeba hodnotil velmi pozitivně a doporučoval vám, ale tentokrát bez znalosti co a od koho ochutnávám.

Franciacorta Mirabella a další bubliny

Na úvod něco propagace… tak trochu jako součást FB stránky Jižního svahu, ale fungující i úplně samostatně a „fanouškem“ svahu být nemusíte, jsem včera založil skupinu Bubliny! pro milovníky šumivých vín. Cílem je házet tam zajímavé zprávy, tipy na vína a kde je pořídit / ochutnat, fotky z cest, diskutovat k tématům okolo a tak. Kdo má zájem, přidejte se! Už jsme skoro na stovce členů :-) Pokud jde o bubliny, tak v uplynulých dnech jsme s chutí vypili florální výrazný příjemný Kreinbacher Brut Nature, čistý Furmint ze Somló. Opět padla láhev Crémant du Jura 2010 Brut od Domaine Pierre Richard, měl jsem toho nakoupit mnohem víc, zraje skvěle a jsou to klasické, charakterní bubliny kvalitou na úrovni leckterých Champagne za zlomek ceny. Návštěva donesla Umberto Bortolotti Valdobbiadene Prosecco Superiore Brut (90 % Glera a 10 % Pinot Bianco) a bylo to překvapivě dobře postavené víno a o hodně přísnější a s výraznější kyselinou než bych čekal. K poslechu k tomu doporučují Teardrop od Massive Attack :-) A taky jsem po nějaké době zkusil Franciacortu, která u nás ve sklenkách není zrovna obvyklá, to už možná i bubliny z Anglie pijeme častěji. Konkrétně se pak jednalo o vína ze sortimentu dovozce VinoDoc od vinařství Mirabella.

Rapp, Rataraura, Reitemp…

Ne, nesnažím se nadpisem o nějaké tajemné vzývání. Jde o jména tří vín, která jsem postupně upíjel od minulého týdne. S vinařstvím Rocco di Carpeneto (web) z kopců Alto Monferrato jste se už mohli potkat na loňském ročníku festivalu Praha pije víno. Pěstují tradiční tamní odrůdy Dolcetto (ze které připravují i poměrně dost seriózní vína), Cortese a především odrůdu Barbera v několika podobách. Už dříve jsem od nich díky Víno pro Vás něco chutnal, ale opravdu mne zaujal průřez na festivalu. A teď si doma udělal pěknou srovnávačku jejich DOCG Barbera del Monferrato Superiore. Vše vína s roční produkcí okolo tří tisíc lahví, ruční sběr a spontánní fermentace v nerezu, síření do maxima 50 mg/l (Reitemp do třiceti), pak jsou tam ale už drobné rozdíly.

Stříbro v burgundských mracích a mrazy

Před čtyřmi roky jsem tu psal o plánech Burgundska na instalaci speciálních generátorů, které vysílají do mraků částečky jodidu stříbrného a zabraňují tvorbě krup. Po katastrofických ztrátách v některých částech Burgundska v uplynulých letech a úspěšných testech tohoto zařízení se vinaři v celé oblasti rozhoupali a pokryjí komplet 42 tisíc hektarů vinic. Jedna mašina co deset kilometrů, celkem 125 kusů, a některé už 50 km před prvními burgundskými vinicemi. Náklady prý vychází na 8€/hektar, což vyjde o dost levněji než třeba ochranné (ale zase jinak komplikované) sítě. V článku se vyjadřuje místní biodynamik, že při 2 gramech stříbrných částeček za rok na 10 hektarů plochy nevidí ani on problém se znečištěním. Poručíme větru a dešti. Ale… chci pít vína z Burgundska. A stejně jako se necukám u zapalování hořáků ve vinicích nebo jejich kropení kvůli mrazům, tak i tohle se asi holt stane součástí „kulturní složky“ terroir. Jako jsou jí na některých místech drenáže (ano!) nebo naopak pečlivě dávkovaná závlaha (ne!). Hranice toho, co je ještě akceptovatelné, nejsou ostré…

Entrée

Původně jsem myslel, že k tématu sepíšu něco víc, ale zjednoduším to. Seberte se a jeďte do Entrée! Olomouc je krásný město, restaurace kousek od nádraží (pro nás bez auta a ty, co hodlají dorazit na oběd, pít a pak se zase vracet zpět) a Přemek Forejt vaří skvěle! Jídla vypadají moc pěkně, jsou neskutečně chutná (pár věcí bych zařadil do svého absolutního top gastronomických zážitků v ČR a chutnalo mi tam více než v aktuální podobě našich mišelinek) a ceny nejsou vůbec drastické. Navíc vinný lístek je dostatečně široký (pokud nutně nemusíte pít jen ta nejslavnější vína z Burgundska, třeba), s příjemnou dominancí Moravy a ještě příjemnějším zřetelným protěžováním přírodní produkce. Základní flaška někde od 245 Kč, v zóně okolo pětistovky už velmi široká nabídka báječných věcí. Ano, vypili jsme toho dost, na dva dospělé a dítě, kterému zatím stačí voda a mošt. Prostředí restaurace je efektní a zajímavé (čímž kompenzují ne zrovna úchvatný výhled do okolí), personál fungoval výborně… co víc si přát? Absolvovali jsme kompletní večerní degustační menu a druhý den oběd, projeli podstatnou část chodů a něco si dokonce zopakovali. A jestli někam, tak do téhle restaurace chci brzy znovu! Vlakem za dvě hodiny a už nějak od sto pade! A teď mne omluvte, jdu dělat pohankový „popcorn“ a pokusit se obšlehnout špecle, tafel pho, brokolicový krém, dezert s kozím sýrem a taky…

Nezájem o sherry a report z degustace

Prodeje sherry soustavně klesají, za posledních 15 let se bavíme o propadu zhruba na polovinu z původních 70 milionů litrů ročně. Tedy… ono je to trochu složitější. Nejbrutálněji se pokles zájmu dotýká takových těch doslazených cream/pale cream/medium kategorií, kterých se dříve vypilo jen v UK mnoho milionů lahví, ale dnes je jejich popularita na bodu mrazu a stala se z nich záležitost na sklenku o vánocích či sem tam před spaním u důchodců. Bohužel dramaticky padá i obliba suchého Oloroso a Amontillado. Ale celkově suché sherry v poslední době zase trochu posílilo, díky přísunu mladých konzumentů a jejich zájmu o Fino a Manzanillu! Stoupá zájem o speciální kategorie, dramaticky o různá nefiltrovaná en Rama lahvování (která tvoří zlomek celkové produkce, ale rychle posilují) a také o „staré styly“, dlouho vyzrávaná Manzanilla Pasada třeba. Pokud tedy někde čtete o „renesanci“ sherry a podobně, je to právě díky těmto vínům. Celkový propad prodejů ale určitě nezastaví a mnoho producentů bude mít velké problémy, ostatně nebýt výroby brandy (a potažmo octů) už by to s mnohými dávno seklo. Nově trochu pomáhá stoupající obliba vermutů, pro které může být sherry výtečným základem. Na všem se podepisují i relativně nízké ceny sherry, v kontextu věku vín a způsobu školení určitě, které jsou smutnou připomínkou nadprodukce v sedmdesátých letech. Ovšem pokles zájmu má i pozitiva, kterými jsou velké zásoby právě starších vín. Uvidíme, jak se to celé vyvine. Já dělám vše proto, aby se u nás sherry vypilo více a našlo si nové konzumenty. Naposledy včera ve Fajnšmekru, kde jsme společně spáchali myslím docela zajímavou a informačně přínosnou ochutnávku.

Kalný růžový Syrah a výtečné Airén z amfor

Karlovarský dovozce Kupmeto má v nabídce několik hodně zajímavých bio i biodynamických vín, ono se jim dneska vyhnout vlastně už příliš nejde a jsou stále častější, ale do nějakého vyloženého „punku“ se zrovna nepouští. V počtu pár lahví přesto dovezli Alpamanta Breva Syrah Rosé 2015, což je kalná divoká růžovka od hodně zajímavého Demeter certifikované argentinského (Luján de Cuyo) biodynamického producenta. Zmiňoval jsem se o nich už dříve, v jejich běžných řadách lze nalézt seriózní výtečná vína. Znovu jsem je chutnal jen krátce poté ve Vídni na Label Grand Karraktere, kde byla poprvé možnost vyzkoušet i řadu Breva (v překladu „ovoce první sklizně“, u dnes hodnoceného vína bych překládal spíše jako „lehce podtržené hrozny“). Zaujal mne hlavně efektní nefiltrovaný Sauvignon blanc, který vznikl snad v počtu jediného sudu, kde kvasil a zrál několik měsíců na kalech. Výtečná věc. Ale zpět k roséčku. Toho už je rovnou 909 lahví! Taky není školeno ve dřevě, ale spontánně pomalu kvasilo v chladu snad pět měsíců v betonovém vajíčku Nomblot úplně do sucha a pak si tam ještě chvilku poleželo. Macerace na slupkách asi tři dny. Stáčeno bez filtrace a jakýchkoliv aditiv do čiré láhve tvarově se lehce blížící burgundské, bez záklopky, pod celokorek. Kalná světlá limonádově růžová barva. Vinařství přímo na vinětě radí před servisem protřepat, ať se kaly pěkně rozvíří. A kdo jsem já, abych s nimi polemizoval. Čerstvý, energický projev, kyselé drobné červené ovoce, až citrusové tóny, minerální a přísné ještě před napitím. Suché, šťavnaté, s výraznou říznou kyselinou, kaly vlastně nejsou ani moc znát, rebarbora, slušná délka. Zábavné víno. Popíjel jsem ho takhle v pátek večer s manželkou, přemýšlel o ceně (v kontextu toho, co za něj chtějí v zahraničí, rozhodně půjde přes pět stovek) a kdo je přesně cílovka… a najednou jsme měli láhev v sobě. Alkohol 13 % na tom není vůbec znát a mizí samo. Takže… asi dobrý, no :-)

Latour bio(dynamický), zajímavá kniha, degustace stimulující mozek, top 50 restaurací…

Kampaň En Primeur pro ročník 2016 v Bordeaux běží naplno a proudí odtamtud hromady bodů a degustačních poznámek. Nikoho samozřejmě nepřekvapí, že mezi absolutní špičkou a hodnoceno na hranici plné je stovky je i… chvíle napětí… Château Latour :-) To sice před pár lety učinilo nečekaný krok a ze systému tohoto prodeje odešlo, vína nově nabízí až po několika letech zrání v lahvi, ale ochutnat společně s ostatními sudové vzorky dají. Zaujala mne však jiná věc. Odpůrci biodynamiky coby nesmyslného šarlatánství měli ještě nedávno v Bordeaux, alespoň pokud jde o ta vůbec nejslavnější jména (jinak je tam pár desítek bio a několik biodynamických producentů, za všechny skvělé Clos Puy Arnaud či Jaugueyron), silné zázemí. Mírně jim to narušil Pontet Canet, ale nad tím šlo ještě mávnout rukou jako nad výjimkou. Trochu otravné už bylo Château Guiraud a naskočilo i Château Climens. Ale furt žádný stres. Koho už nešlo ignorovat byla superstar Château Palmer. No a teď „padla“ další bašta a přidalo se i první 1er Cru Classé. Ročník 2016 u Latouru už je z vinic v přechodném režimu na bio, po experimentech od roku 2008 se takto rozhodli na celých devadesáti hektarech, přičemž začalo a ve velkém rozsahu se rozjede i testování biodynamiky. Milovníci velkých vín z Burgundska, Alsaska či Loiry už si na biodynamiku dávno zvykli jako na něco normálního, zvyknou si i nadšenci do Bordeaux. Kde tohle jen skončí?!? ;-)

Šumivka a ryzlink Tesco Finest

Už je to nějaký pátek, co jsem tu naposledy psal o cavě Jaume Serra, dříve známé především pod názvem Cristalino. Jejich základní bílé a růžové bubliny se u nás prodávají momentálně za nějakých 119 Kč s častou možností koupit je spíše za 99 Kč. V akci tu poměrem cena/kvalita moc lepších bublinových nabídek prostě najít nejde, pokud samozřejmě přistoupíme na fakt, že jde o klasickou španělskou velkoprodukci. I při nákupu ve větším ve Španělsku jsem se na lepší cenu, s dopravou a tak, u ničeho srovnatelného nedostal. Opakovaně jsem byl ale upozorněn, že vyloženě skvělá je cava z řady Tesco Finest a v akcích stojí jen 149 Kč. Inu neodolal jsem. Výrobce je totiž stejný a takhle Vintage Cava Brut Nature 2012 i dalšími parametry, včetně doplňky odrůdy Chardonnay k tradičním Macabeo, Parellada a Xarel·lo a také speciálním tvarem lahve s prostorem pro nálepku s ročníkem, odpovídá běžné Jaume Serra ročníkovce. Ta zraje na kalech v lahvi nejméně tři roky a zda to platí i pro Tesco produkt nebo ten jde odstřelit dříve těžko říct. Víno má tmavší žlutou barvu, znatelně nazrálou. Pěkné docela výrazné perlení menších bublinek. Výrazná, vyzrálejší aromatika, medový tón, květiny, zralá hruška a decentní toastový tón. Opravdu úplně suché s dost výraznou osvěžující kyselinou, jablíčko, toastové, čisté, slušně udělané bubliny. Spíše krátké, ale v kontextu ceny slušné pití. Jen mi tedy přijde, že je to na vypití teď, nákupu téhož třeba za půl roku (pokud nebudu nahrazeno novým ročníkem) bych se už trochu obával.

Valmaggiore & Champagne Agrapart Terroirs

Abych vám tu sem furt necpal jen nějaké podivné nesířené naturalisty, tak dneska pár slavnějších dražších normálních kousků ;-) Luciano Sandrone Nebbiolo a'Alba Valmaggiore 2010 Sibi et Paucis (web). Sandrone je jednou z hvězd pokud jde o Barolo, začal v roce 1978 s asi tisícovkou lahví a dost rychle získal kultovní statut, dnes pracuje na zhruba 22ha a připravuje asi sto tisíc lahví pěti různých vín – dvě Barola, Nebbiolo d’Alba, Barberu a Dolcetto. Je považován za „modernistu“, krom špičkového klimatizovaného sklepa hlavně kvůli francouzským barrique sudům, nízkým výnosům a koncentrovaným vínům přístupným znatelně dříve než bývalo zvykem. Ale po pravdě sudy jsou dnes hlavně pětistovky a nových jen tak 10-15%. Spontánní fermentace (sakra!) a macerace v otevřených nerezových kádích, zrání ty 500l sudy a následně ještě pár měsíců v lahvi než pustí na trh. Valmaggiore pochází z docela výrazného svahu, amfiteátru v kopcích Roera. Barva nijak temná. Teplejší, již nazrávající výrazná aromatika, peckoviny do sušených a až marmeládových, kořenitá lékořicová linka, sušené květiny, ušlechtilé dřevo. Suché, plnější a poměrně silné, ale ani v nejmenším utahané a výborně pitelné, třísloviny již uhlazenější, strukturované seriózní víno stále plné energie, které může v klidu dále zrát. Kvalitou si to upřímně nezadá se i s leckterým Barolem.

Minimální veltlín a španělská oranžáda

Zase jsem zabředl na Facebooku do nikam nevedoucích debat o terroir, naturálnosti a odrůdovém charakteru, naštěstí je to (krom ztraceného času, byť sem tam si člověk odnese nějaký zajímavý poznatek) celkem neškodný koníček. A abych nabral inspiraci do debaty, sáhl jsem v ledničce po lahvi z biodynamické Weingut Sepp Moser, konkrétně jejich největší divočině a „ein Wein für Freaks“, Minimal Grüner Veltliner 2010. Což je samozřejmě poněkud archivní kousek, kupoval jsem před lety ve Veltlínu, teď už jde na trh ročník 2015. Pochází z vinice Schnabel, fermentuje i zraje v dubových sudech (klasický barrique a pětistovky), trochu maceruje na slupkách ale nijak dlouho, leží na kalech, lahvován je do burgundské lahve bez přidané síry (a ta není použita ani jindy v průběhu zrání), bez čiření a bez filtrace. Tmavá, opalizující tmavě žlutá barva. Poměrně výrazné aroma, na začátku syrověji čerstvé dřevo, později hlavně květiny, něco žlutého ovoce, poměrně bohaté, s medovou a minerální linkou. Suché, šťavnaté, plné, koncentrované, delší, hodně efektní. S minerální linkou, se zakulaceností a sladkostí díky výraznému alkoholu. Držela v otevřené lahvi slušně, až třetí den zbytek v lahvi už začal dost výrazně oxidovat. Na nesířené sedmileté „víno pro úchyly“ překvapivá čistota (samo až na barvu) a seriózní projev. Sepp Moser umí! Poznal bych odkud víno je a že je to veltlín, je to víno terroirové? Nebo spíš obsah lahve mluví hlavně o způsobu vzniku? A pokud platí to druhé, může být takové víno při sebezajímavějším projevu označeno za „velké“? Určitě bych nechtěl, aby takhle vypadal obvyklý veltlín, ale jako jedna z extrémních poloh je to fajn změna.

Frank Cornelissen – Etna, síra, ego a mýty

Frank Cornelissen. Svého času jeden z nejradikálnějších členů „naturálního směru“ vinaření a kontroverzní i v jeho rámci. Zjevení ze svahů sicilské Etny, „il belga pazzo“, bělovlasý Belgičan s japonskou manželkou a citem pro tamní terroir, od vína přes olivy po pohanku, který mu mohou závidět i místní. Autor proslaveného (a dnes už i padělaného) vína Magma, nesířeného a bez dotyku dřeva školeného Nerello Mascalese starých pravokořenných keřů z jedné specifické vinice vysoko na sopce, které se bez problémů prodává za ceny klasických velkých vín nejprestižnějších regionů. Osoba, jejíž legendu podporují kapitoly hned v několika populárních knihách, muž stojící za fascinujícími vinnými zážitky a zároveň zdroj frustrace u lahví, které máte chuť mu omlátit o hlavu. Ne pro jejich „netradičnost“ a tudíž třeba jen vaši neschopnost je pochopit, ale protože víno uvnitř má jasné znaky vady. Frank Cornelissen, vinař považovaný za ultranaturalistu, v mnoha ohledech perfekcionistu a zdroj podivných i špičkových vín, který však od svých začátků v prosinci roku 2000 prošel obrovským vývojem a dnes je leccos jinak. Sto tisíc lahví místo tisíce. Filtrace! Plastový ArdeaSeal místo korku. Sice kompletně bez síry a vína kvašena spontánně, ale uvnitř vinařství certifikovatelně čistota na úrovni mlékárenských provozů, lahve a korky skladovány v prostorech ošetřených ionizovaným vzduchem a ozónem a další vychytávky. Pokud nejde o přídavek něčeho zvenčí do vína nemá vůbec nic proti supermoderním technologiím, pokud to ovšem znamená, že dle jeho názoru bude víno poté lepší než by bylo bez nich. I proto už nešlape nohama, nejen že by to při současné produkci byl trochu problém, ale prostě výsledky jsou (hlavně pokud jde o oxidaci) pro jeho vína horší než s kvalitním lisem. Od svérázně archaických vín a punku, který ho proslavil, po… co vlastně? Po lepší vína a jedny z nejzajímavějších ukázek projevu terroir, se kterými se lze setkat. Nic menšího :-)

379 Kč měsíčně, vesmírné víno, ceny Burgundska

Životní úroveň v ČR se zlepšuje, v průměru určitě. A je to vidět i na ochotě obyvatel platit za víno. „Oproti roku 2012 vzrostla průměrná měsíční útrata za víno o 65 korun na 379 korun. Za lahev pro vlastní spotřebu jsme ochotni vyndat z peněženek až 155 korun, což je ve srovnání s rokem 2012 o 33 korun více. Ještě lépe jsou na tom ale přátelé a rodina, kterým jako dárek kupujeme vína až za 229 korun,“ vypočítává mluvčí Vinařského fondu Dominika Uhrová. Je to samozřejmě pokrok a velký, přesto v kontextu vínomilců jde o poněkud úsměvná čísla. Jakmile do výpočtu hodíme konzumaci nemalého počtu pravidelných pijáků vína a připočteme velkou a bohatou Prahu, pak se samozřejmě dostaneme k tomu, že většina dává za víno mnohem, mnohem méně (a nebo ho nepije, těžko říct). Vážně jsem přemýšlel, kdy jsem svůj příděl na tento měsíc rozfofroval. A jelikož byl prvního víkend, volno a oběd i večeře s rodinou, viděl bych to nějak okolo té večeře. Ať tak či onak prostě si myslím, že potenciál pro vzestup je tu stále a velký!

Pětice francouzských a italských vermutů

Myslím, že už jsem se o tom zmiňoval zde na blogu dříve, ale určitě si toho musel všimnout každý kdo mne sleduji na sociálních sítích. Mám rád vermuty, bez nejmenších problémů i ty opravdu sladké a klidně samostatně a nejen coby součást koktejlů, a věštím jim zářnou budoucnost :-) Vlastně si raději otevřu dobrý vermut, který způsob vzniku přiznává, než všemožná „falešná“ vína navoněná a upravená kdo ví čím, ale tvářící se jako čistý produkt hroznů. V poslední době mám vždy doma pár lahví vermutu otevřených a rád zkouším další, hlavně ze Španělska přichází stále více velmi zajímavých novinek, ale samozřejmě stará dobrá Itálie a Francie nabízí velké množství klasických kousků a prostoru ke zkoumání stále dost. Dobrovolně přiznávám, že vlastně nemám žádný problém s úplně základním Martini či Cinzanem co dneska koupíte sedmičku v obchodě za něco málo přes stovku (zrovna má akci Lidl, mimochodem), mají výrobní postup fakt zmáknutý, ale samozřejmě si znatelně více užívám vyšší řady a různé specialitky. A že dneska fakt není problém koupit v ČR leccos a navíc vám to, až na čestné výjimky typu Carpano Antica Formula či Martini Gran Lusso, neudělá žádné velké zářezy do účtu. Dneska ve zkratce pět aktuálně otevřených lahví…