O víkendu jsem zase byl v Somló. Táhne mne to tam strašně silně. Přitom obecně preferuji lehčí styl bílých vín, zatímco tamní jsou spíše ohnivá, koncentrovaná. Ale je tam prostě něco speciálního. Dneska si dovolím jen takový krátký fotodeníček ze soboty, která u nás sestávala z putování po kopci, návštěvy vinařů a následně také účasti na nočních otevřených sklepích, kdy celé Somló žije vínem, hudbou a vůbec je to tam jede o hodně výrazněji než v běžných poklidných dnech. Bylo to náročné, jen co je pravda, hodně intenzivních zhruba 20 hodin na nohou…
Cesta. Páteční noc s jelením gulášem, několika karafami sudovky od (až příliš bodrého) pana domácího a pár zajímavými lahvemi. Vstávačka na sedmou a běhat. Přes kopec a pak okolo něj. Až na sluníčko a vedro, už takhle ráno, bezva nakopnutí. Následováno samozřejmě lehkou maďarskou snídání. Vegetariána by tu asi kleplo…
Cesta, sluníčko praží, ale některé ty výhledy taky jsou prostě úžasné.
První vinař. Měl být doma, není. Voláme, dorazí rychle (a své BMW otočí před sklepem v podstatě smykem, pracoval pro ně jako testovací jezdec), vypadá unaveně z předchozího večera. V neděli dopoledne, při vyzvedávání vín, je na tom ale ještě výrazně hůř :-) Ovšem ta vína jsou famózní, s lehkostí a elegancí která se tu zas tolik nevidí, špičková v celosvětovém kontextu. István Spiegelberg. Nápis Wine & Spirits Winery of the Year má hrdě u obou sklepů, ale jinak je to s ním stejná pohoda jako se všemi ostatními :-)
A pokračujeme dál, zkoušíme zkratku do sklepa Bély Fekete a řítíme se svahem dolů. Návštěva vinařství parádní, ostatně jako vždy, je to místní legenda právem. A také hodně emocionální. Chutnáme s jedním ze současných majitelů (psal jsem tu o změnách už dříve). Původně byli tři, ale György Emmert, ten nejaktivnější přímo ve sklepě, před třemi týdny zemřel. Náš průvodce u jednoho vzorku, Juhfarku co zkušebně nalahvují mladší a v trochu jiném stylu než je ve vinařství zvykem (ale naprostou většinu ostatního jedou tak jako „strýček Béla“), neudrží slzy. Tohle víno je totiž György, jeho nápad a plán.
Malá vsuvka, soutěž ve vaření leča. Stáváme se porotci a máme tím pádem zajištěn oběd. Chutný a lehčí než jakého jsem se obával :-) Děti tu mají stánek s limonádou. Kapela začíná ladit, v těchto místech to pojede do pozdních ranních hodin.
Třetí zastávka, Kolonics, ty jsem jednu dobu pil docela hodně a mám rád, byť mi přijde že se styl trošku posunul do přístupnější podoby. Zajímavé informace a historky, tam se musím příště vrátit a nechat si na ně více času a klidu. Zajímavost pro ty, kdo je znají… malé obrázky po straně hlavního se starým panem Kolonics symbolizují konkrétní sudy, ve kterých to víno leželo. Vařil se u nich guláš, ale neochutnali jsme. Posezení s výhledem na vinice stylové :-) Celé to byla taková improvizovaná sousedská slavnost, prostě.
Vzhledem k časovým možnostem si na cestu na druhou stranu kopce voláme odvoz, na tom sluníčku by nás cesta pěšky asi pěkně zmasakrovala. Po místní elitě nás čeká něco o hodně jiného. Mikrovinaři z odvrácené strany kopce :-) Navštívíme jich několik a je to jízda. Zde se nehraje na „vzorky“, ale nalévá do plných decek. Skleničkový nácek ve mně trpí! A doplňuje okamžitě co se ve sklence trocha místa uvolní. Chleba se sádlem a cibulí. Krom vína také pálenka. Tanec. Zoxidovaný Furmint. Nezoxidovaný možná Furmint. Něco z demižonu. Je dobré si podobné věci vyzkoušet, pít jen ty nejlepší člověku správný obrázek o místě nepřinese. Jo a moc se mi líbí technické řešení vstupu do sklepa a na půdu v jednom z vinařství, s odendávacími schody. Jen nezapomenout, když jdete večer spát, že jsou pryč…
Z téhle akce jdeme na ubytování a večeři (maso, pečené maso, maso, maso, čalamáda…) už pěšky ve snaze mírně vystřízlivět před večerním programem. Výhledy zase super, chvílemi volíme různé fajn zkratky, už se tu začínáme slušně orientovat :-)
Po večeři chvilka odpočinku (dobře, museli mne vzbudit…) a hurá do víru večerní zábavy. Do kopce ke kostelu, i tam je program, a pak směrem k vinařstvím Somlói Vándor a Kőfejtő, u kterých docela hezky vyhrávají Dynamite Dudes :-)
Sešup k Tornai. Zde se nezdržíme. Obří dav, hudba tak trochu diskotéka a vůbec, až druhý den jsme v klidu nakoupili pár lahví. Místo toho putujeme dál. Na rozcestí navrhuji pokračovat k místní palírně, kde hudba zní o dost lépe (Depeche Mode a tak), ale můj odvážný návrh obecné nadšení nevzbuzuje. Takže Kreinbacher a bubliny, ne že bych se zlobil. Zde je to takové poklidné a luxusnější. Venku někdo hraje na klavír a zpívá, hodně dobře. Vinařství veliké, ale bubliny jim docházejí, Brut Nature ani Prestige Brut už nebyl. A tak jsme jeli alespoň Classic, však on je taky moc dobrý. Domníval jsem se, že je to jen takhle k půlnoci, prostě málo nachlazených zásob, a druhý den k nákupu už lahve budou, až dotáhnout ze skladu. Ale houby. Kreinbacher vypit! Snad bude brzy nová šarže.
Pomalu směrujeme zpět, návrh odbočit na párty do palírny opět nevzbuzuje ovace. Měl s námi jet Martin Žufánek a nakonec nemohl. Škoda, ten by mne býval určitě podpořil! :-) Vzhledem k únavě zavrhujeme i plán vyšplhat znovu až úplně na vrch kopce k rozhledně a vyspat se pod širákem. Ještě že tak, hluboko v noci přišla bouřka a pořádný liják. Cestou potkáváme různé skupinky, včetně opilých zoufalců kteří po nás chtějí vědět, kde získají modré kolečko. Nechápeme. Podle všeho byla vinařství barevně kódována, dle turistické trasy na které se nachází, a cílem bylo získat do notýsku nálepky všech barev. A za to bylo tričko nebo tak něco. Neznalého a ve dvě ráno vás ale dotaz na barevné kolečko, jen stěží artikulovaný něčím vzdáleně připomínajícím angličtinu, trošku rozhodí. Ale co už. Zastavujeme se u Bogdan Birtok, ale opět davy a hudba lehce šílená, bereme si láhev že se podělíme u ubytování. Nakonec jen ochutnáme a s velkou chutí místo toho pokoříme fajn z Moravy dovezenou frankovku od Tří čtvrtí. A jdeme spát :-)
