Musilova Frankovka, staré Dolcetto a parádní Fino Sherry

Bývala doba, kdy jsme u nás doma hodně pravidelně pořádali více či méně tematické vinné ochutnávky. Ale poslední rok (no spíš dva…) nějak nezvládáme, k mé velké lítosti. Teď se nám opět podařilo sejít a formou „co kdo zajímavého přinese naslepo ochutnáme“ projet více než desítku různorodých vín. O některých se zmíním později, dnes jen tři co mne z toho či onoho důvodu hodně zaujala. Byla to třeba Frankovka 2015 pozdní sběr vinařství Ladislav Musil, původ samozřejmě Dolní Kounice a viniční trať Karlov. Tmavší, čerstvá v aromatice, peckoviny spíše směrem červené plody, decentní minerální linka a postupně se otevírající zajímavější komplexnější vrstvy. Suché, tvrdší, čisté, šťavnatě ovocné, pěkně postavené, delší a dobře pitelné. Hodně slušná, seriózněji působící frankovka, kterou bych pil teď i v klidu uložil na dalších pár let. Určitě mne bavila více než přímočařejší a výrazně jednodušeji postavené Zweigeltrebe 2015 pozdní sběr téhož vinaře (ovšem původ hroznů Ivančice, trať Syslice). Zábavné na téhle frankovce je, že při loňském hodnocení národní soutěže vín (tj. nominační pro Salon vín) pro oblast znojemskou dostala zlatou medaili, zatímco o rok dříve bronzovou. Dobrá vína musí zrát ;-)

Hodně zajímavou zkušenosti bylo Visadì Langhe Dolcetto od legendárního piemontského vinaře z Monforte d'Alba jménem Domenico Clerico. Je to z vinic vysazených v roce 1950, připravováno jen s krátkou macerací a školeno primárně v nerezu. Jde o víno určené spíše na rychlejší vypití, než začne být k pití jeho Barbera a při čekání na Nebbiolo, Barolo. Ovšem tohle byl ročník 2001! Ve vůni exotická kombinace yaki onigiri (grilovaných trojúhelníku či jiného tvaru z vařené rýže) se sójovou omáčkou, staré vlhké dřevo, podhoubí, rozkládající se krev. Poněkud úlet a nezní to zrovna lákavě, ale jisté perverzní kouzlo to mělo. V chuti suché, s výraznější kyselinou, velmi zralé ale překvapivě stále s nějakou tou tříslovinou a decentním dotykem červené ovocnosti, slušně postavené a dobře pitelné (když si zrovna nedolijete zbytek lahve s obludným množstvím depotu). Dolcetto, až na pár čestných výjimek z apelací jako Ovada, nedává příliš smysl archivovat. A to ani když pocházejí od špičkových vinařů. Ale… když už máte možnost hodně starý kousek ochutnat, může to být podnětná zkušenost :-)

Opakování je matkou moudrosti, se říká. Téměř přesně před rokem jsem tu psal o Bodegas Lustau Fino Jarana a jelikož měl zrovna láhev otevřenou a v uplynulých dnech popíjel, tak účastníkům zbytek rozlil. S popisem bych se od loňska příliš nelišil, snad jen zvýraznil heřmánkovou linkou. Svěží štiplavější vliv flóru, nasolené mandle, zelená oliva a také jablko. Suché, s fajn kyselinou, naprosto suché, docela mořské, slané, s olivovo-mandlovým dozvukem, perfektně pitelné. Přes patnáct alkoholu a přitom skvělá lehkost, elegance a určitá křehkost. Krásné fino a dokonalé víno k různým španělským tapas, k nasoleným grilovaným mořským potvorám a rybám. Neustále mne překvapuje, kolika lidem tohle přijde vyloženě nepitelné, divné, zkažené. Naše deviantní skupina si jednohlasně libovala, ale nalijte to běžnému konzumentovi a nejspíš sklenku nedopije.