Sepsal jsem před pár dny další článek pro Forbes, tentokrát byl o vínech z Moravy (a Čech), kterým se podařilo dostat na lístky nejvyhlášenějších restaurací světa. Ač je v omezené míře samozřejmě exportováno více našich vín, tak jsem pro Forbes jako měřítko úspěchu zvolil právě toto. Pro mnohé totiž bude překvapením, že si domácí produkce, navíc jde často o červená vína, našla své místo v nabídce podniků z top světové padesátky, v legendárních poutních místech foodies z celé planety a restauracích se dvěma i třemi hvězdami Michelin. Článek vzbudil celkem dost reakcí, sdílení po sociálních sítích a tak podobně, což mne samozřejmě těší. Bohužel, jak už to u mých „zbytečně“ obšírných výtvorů bývá, vyšel text v poněkud krácené podobě (+ výrazně volněji operuje s výrazem „české víno“). A chybí v něm pár drobností, které bych rád doplnil zde.
Kupříkladu si asi snadno všimnete, že většina těch vín má něco společného. Ano, budou to přívlastky bio / naturální / etc. (pro ty, kterým už se teď otevírá kudla v kapse, doporučuji přečíst si tento popis návštěvy fiktivního naturálního vinařství a dále textu nevěnovat). Jistě, můžete to svádět na současné trendy, zaslepenost mladých someliérů a kdo ví co dalšího, ale faktem prostě zůstává, že ve světové konkurenci byla úspěšná právě tato část domácí vinné produkce. Dokáže kvalitou konkurovat světu, jde často o charakterní zajímavá vína která se neztratí. A je skvělé, že si toho někdo všiml. Navíc ta vína nejsou v oněch restauracích jen jako nějaký exotický doplněk, pro zpestření lístku a jeho rozšíření na co nejvíce položek (což je běžná praxe u klasických velkých vín, prostě mít pokud možno „všechno slavné“ místo nějaké promyšlené selekce), ale relevantní nabízené položky, v některých případech dokonce po sklence vedle světových superhvězd. A přitom opravdu nejde o vína nejlevnější. Ale o tom už jsem ostatně psal trochu loni, po návratu z New Yorku a Montréalu.
Což mne přivádí k druhému bodu. Až na několik výjimek nejde o lahve sbírající medaile po všemožných soutěžích, domácích i světových. Náš Vinařský Fond se s chutí chlubí, kolik zlata jsme zase přivezli třeba z přehlídky v Texasu či kdo ví kde jinde (a taktně v tiskových zprávách pomíjí, že soupeřem zas tak často nebývají vína opravdu světových kvalit, ale spíše produkce k prodeji zoufale potřebující sebemenší kousek publicity a blýskavé nálepky, které statisticky prostě při obeslání dostatečného počtu soutěží nejspíš získáte i pro veskrze průměrné víno, konkrétně „víno, které má odpovídající odrůdové aroma, a také voní vstupním poplatkem.“), ač na export našich vín to má vliv prakticky nulový a totéž platí pro jméno ČR coby vinného producenta. Máme samozřejmě spoustu báječných vín s medailí, o tom není sporu, a hned několik vinařství soutěže pravidelně obesílajících bych bez váhání zařadil mezi skvělé domácí producenty hodné pozornosti. Jen mne mrzí, a považuji za jejich velké selhání, že fond & spol. mluví při zahraničních úspěších domácích vín téměř jen o počtu medailí a prakticky ignorují existenci těch vín, která podpoře vinného jména ČR v zahraničí dělají řádově lepší službu. A věřte mi, že kolonka Czech Republic v podnicích jako Noma, Eleven Madison Park, Maaemo, Gaggan nebo Steirereck je službou nedocenitelnou.
