Zase jednou jsem přijal pozvání a ujal se vedení ochutnávky španělských vín, tentokrát byla tématem španělská Garnacha starých keřů. Tahle teplomilná a suchu odolná odrůda, vzhledem k aktuálnímu vývoji klimatu dost důležitým, má podle všeho původ právě ve Španělsku a ještě relativně nedávno tam byla vůbec nejobvyklejší. Jen od devadesátých let se množství výsadeb propadlo o nějakých sto tisíc hektarů, na současných přibližně 64 tisíc, a roli favorita převzalo Tempranillo. Paradoxně ale Garnacha nikdy předtím neměla tak dobré jméno a nevznikalo z ní tolik opravdu výjimečně dobrých vín. Odrůda je odolná proti chorobám dřeva a i to je jedním z důvodů, proč existuje tolik velmi starých vinic, bez zavlažování a coby samostatně stojící keře, což ke kvalitě přispívá.
Když se řekne Garnacha / Grenache, tak si dnes vínomilci samozřejmě vybaví hlavně jižní Rhônu a Châteauneuf-du-Pape především, legendy typu Château Rayas, ale možná podobně často i španělský Priorat. Na tamních břidlicových půdách dává fantastická opulentní ovocná vína. Kdo zná můj vkus ví, že preferuji „severnější“ styl červených a často až brutálně vysoký alkohol Grenache není můj oblíbený styl. Možná i proto mi vyhovuje jiná část Španělska, blíž Madridu, žulové půdy pohoří Gredos. Obvykle tam i víc pracují se stopkami, réva roste ve vyšších nadmořských výškách a styl a projev je až slaně minerální, vína světlejší a voňavá ale ne tak expresivně ovocná. Pocitově tak nějak „burgundštější“ :-) Vína odsud letí v popularitě rychle nahoru a rozhodně doporučuji nějaké vyzkoušet, místní vinaři už i vytvořili sdružení a snaží se pro tamní Grenache získat apelaci. Ochutnávka se nejvíce zaměřila na oblast Aragón, kde je Grenache tradičně zásadní a je jí tam nejvíce, a apelace Campo de Borja a Calatayud. Místní zralá, plná, koncentrovaná vína dobře snášející i výraznější práci se dřevem momentálně slaví úspěchy po celém světě.
Z dvanácti vzorků bych se dnes rád zastavil u třech špičkových kousků tří různých oblastí a tří výrazně odlišných producentů. A začneme, vzhledem k výše řečenému trochu zvláštně, v oblasti Ribeira Sacra. O Adega Algueira už jsem se zde rozepisoval detailně, je to podnik jedoucí dost přírodně a specializují se na lokální odrůdy, zásadní je u nich Mencía. Madialeva 2012 je ale čistá Garnacha Tintorera ze starých výsadeb (70+ let) ve špičkové podoblasti Amandi, z břidlicových svahů nad řekou Sil. Spontánní fermentace s třapinami v 600l otevřených kádích, školeno necelý rok v použitých francouzských sudech. Pokud vím, tak dnes už tohle víno nedělají. A pokud se někdo výše zarazil u jmenované odrůdy, tak uděl dobře :-) Garnacha Tintorera totiž není totéž co Garnacha tinta (Grenache noir) o které byla výše řeč, ale synonymum pro barvířku Alicante Bouschet (která vznikla křížením Garnacha tinta a Petit Bouschet). Takže se víno de degustace podle vetřelo! Má pěknou tmavou barvu a výraznější, lehce rustikálnější aromatiku jasně upomínající že o kyseliny nebude nouze. Mix červených a tmavých plodů, krásně zakomponované dřevo, něco středomořských bylinek, uzené kouřové tóny, mineralita, hlubší, vrstevnaté. Suché a šťavnaté v chuti, s parádní energickou čerstvostí ale dobrou koncentrací, strukturované, delší, slanost, spíše tmavší ovoce, delší. Charakterní výtečné víno.
A pokračujeme v Prioratu, ve vinařství Cellers de Scala Dei a s jejich prestižním vysoce hodnoceném St. Antoni de Scala Dei 2013. Tradiční podnik, s dobrým jménem ještě než popularita Prioratu vylétla nahoru a jedni ze zakladatelů tamní apelace, svá vína vyzrává ve sklepích kartuziánského kláštera. Hrozny pro toto konkrétní pochází z jediné vinice, amfiteátru v nadmořské výšce 580 až 610 metrů. Výsadby jsou z roku 1945 a je najdete zde i „vlasatou“ mutaci Garnacha Peluda, obvykle dozrávající do nižších cukernatostí a s vyšší kyselinou. Víno fermentuje komplet s třapinami v betonu a spontánně, zraje 14 měsíců ve větším použitém sudu o kapacitě 1400 litrů (preferují obecně velké sudy a pracují také s amforami). Vzniká toho jen nějakých 1500 lahví a pár magnumek. Vadou na kráse může být pro mnohé cena, dnes běžně 70+ Eur, a také majitel vinařství, kterým je teď jeden z největších producentů šumivých vín na planetě, skupina Codorníu. Ale to víno je nádherné. S elegantním, červeně ovocným projevem, s delikátními florálními tóny, s perfektní vyzrálostí ale zároveň čerstvou svěžestí. I v chuti čerstvé, šťavnaté, červeně ovocné, s kořenitou pikantnější linkou, strukturované, perfektně vyvážené. Velké víno s potenciálem zrát krásně mnoho dalších let a skvělá ukázka toho, že špičky Prioratu se dnes trochu odvrací od obvyklého teplého hutného projevu a směřují vína k jemnějším projevům.
A na závěr úplně jiný směr. Jsme v oblasti Campo de Borja, ve vinařství Bodegas Alto Moncayo a u jejich hlavního vína Alto Moncayo 2014. Vinařství je spojením Jorge Ordóñeze, který si udělal jméno v USA importem španělských vín a postupně rozjel i vlastní vinařský byznys, s velkým vinařstvím Borsao a dalšími investory. Stále rostou, dnes pracují už na nějakých 90 hektarech výše položených a hodně starých vinic. Od počátku v roce 2002 šlo projekt zaměřený na špičková vína čistě z odrůdy Garnacha. Šlo o první španělské vinařství, kterému dal Parker sto bodů hned u dvou ročníků jejich vína (Alto Moncayo 2007 a 2009) a celkově se vezou na vlně bodů ve vysokých devadesátkách od všech důležitých magazínů. Sklepmistra jim dělá australská legenda (ovšem původem z Nového Zélandu) Chris Ringland, podle Parkera producent nejlepších Syrahů v Austrálii a taktéž sběratel stovkových hodnocení. Nic nenechávají náhodě. Tohle víno je z keřů 40 až 70 let starých, školeno v nových barrique sudech 20 měsíců. Moderní, efektní, sladká aromatika s hromadou tmavého ovoce, tunou silně páleného dřeva a parádní kořenitostí, s trochou balzamikových tónů, vrstevnaté. V chuti plné, intenzivní, bohaté, hutné ale s výbornou kyselinou držící vše na uzdě, vysoký alkohol 16 % z toho ani v nejmenším neleze a je výborně zakomponován. Koncentrace, spousta tmavého ovoce až do redukcí a pečených tónů, tuna drahého dřeva ale i minerální linka a hromada zajímavých odboček a určitou svěžestí. Dost chápu, že tohle nadchne mnohé. Míjí se mým vkusem, ale nemohu neocenit jak celý ten přehnaný a obludný celek vlastně funguje a dobře se pije, i přes nával dřeva. Jako jediné z vín výše má dovozce, Alifea. Mají i top produkt vinařství, speciální selekci extrémně starých keřů pojmenovanou Aquilon, ale tu jsem nechutnal. Vyzkoušel jsem ovšem „základ“ vinařství, Veraton 2014. Z keřů 30 až 50 let starých, v sudech „jen“ 16 měsíců. Stylově podobné, moderní efektní sladce tmavě ovocné červené s výrazným projevem dřeva, v rámci stylu ovšem nadprůměrná záležitost.
