Po docela dlouhé době, naposledy jsem vína projížděl loni v dubnu a byl s nimi fakt moc spokojen, jsem zase ochutnal něco od Dlúhých Greftů (web) z Mutěnic. Helena 2020 je decentně perlivé víno postavené na odrůdě Svatovavřinecké, v sektové lahvi s korunkovým uzávěrem. V barvě kompotované jahody, opalizující. Čerstvé, svěží, trochu divočejší, červeně ovocné, jahoda a drobné plody, trochu herbální. Suché, šťavnaté, červeně ovocné, decentně svíravé, lehké (jen 10.5 %), se skvělou pitelností, nekomplikovaně přirozeně zábavné. Láhev padla velmi rychle a moc jsme si ji užili. Vizuálně to připomíná aktuálně trendy kyselá piva s přídavkem ovoce a upřímně pro mne plní i podobný účel (i když ta piva bývají kyselinami ještě někde úplně jinde, občas i ryzlinkofil jako já nestačí zírat), jen… cenovka 380 Kč (u WineGeek) mi za tenhle styl a vlastně jen krátce školené mladé víno přijde poněkud přestřelená.
Na druhou stranu když si vzpomenu, kolik jsem v nedávné době vysolil právě za různé pivní speciály třeba od mikulovských Wild Creatures (když zůstaneme „mezi vinohrady“), za „Black Label“ řadu od pivovaru Raven či některé výjimečné kousky od Zichovce… tak se leckterá i slušná vína mohou jít zahrabat %-) A mimochodem je vlastně zajímavé, jak lidi tolerují fakt kyselá a kalná piva a nepřijde jim na nich nic divného, s chutí experimentují s různými zvláštními variantami, obskurními styly a kombinacemi chutí, bez problémů akceptují extrémně hořké kousky. Ale pak dostanou kalné víno a je oheň na střeše, že „tak to vypadat nemá“. O náznacích hořkosti se ani nezmiňuji. Jako by, když pominu nadšeneckou bublinu, byla u konzumentů vína ochota tolerovat věci vybočující z „běžného projevu“ tak nějak nižší. Ale třeba se mi to jenom zdá a úplně stejně pivaři ze skupiny „jedině Plzeň / Braník / Starobrno“ koukají na kokoholiv, kdo pije soury & spol., jako na devianta :-)
