Quite Kinki Verónica Ortega

Udělal jsem teď trochu větší objednávku ze Španělska a tak budu (opět) víc otravovat tamními víny, samozřejmě proloženo ryzlinky a bublinami a dalšími oblíbenci ;-) Dnes se mrkneme na dvě lahve z Bierza od vinařky jménem Verónica Ortega (web). Už jsem tu o ní psal opakovaně, od posledního zápisku trochu změnila viněty, přidala webové stránky a také nová vína. Ale začneme její už klasikou a vínem řekněme základním a nejpřístupnějším, Quite 2019 (psal jsem o 2018). Dělá ho také nejvíce, dle ročníku okolo 17 tisíc lahví. Na koridě je quite výrazem pro odlákání býka a víno odkazem k jejímu otci, kterým byl opravdu slavný torero z Cádizu. Je to spontánně kvašená ekologicky pěstovaná Mencía ze starých (80+ let) výsadeb v okolí Valtuille, vyzrávaná především ve francouzských kónických dřevěných tancích objemu 55, 35 a 25 hl. Ale také v jejích oblíbených 800l amforách a klasických starších barrique sudech.

Cin cin Cincinnato!

V uplynulých měsících jsem se tu dvakrát zmiňoval o vínech z družstva Cincinnato (web) z oblasti Lazio, zaujalo mne především bílé z odrůdy Bellone, ale řeč byla i odrůdě Nero Buono. Chutnala mi i jejich další vína, třeba z Cesanese, celkově mi přišla kvalita dost vysoko a sympatický i přístup k vinicím, kde se u všech pěstitelů postupně snaží přejít na bio produkci. A taky jsem projevil zájem vyzkoušet Bellone v podobě bublin, která mi přišlo by jim mohla slušet. Dovozce Víno pro Vás mi udělal radost a při dalším nákupu bubliny přihodil (a stejně tak dovezl i několik jejich již bio certifikovaných vín, na ty se třeba mrkneme někdy příště), takže jsem si pořídil a s chutí projel všechny tři varianty.

Tři vinařské generace od Matsu

O projektu Matsu (web) skupiny Vintae už jsem tu psal před… devíti lety! V článku je vlastně vše důležité, takže dnes jen ve zkratce. Španělská apelace Toro, podpora vícero menších pěstitelů a snaha udržet velmi staré výsadby, biodynamika, odrůda Tinta de Toro aka Tempranillo, bez živočišných produktů při výrobě. Staré a velmi staré keře, leckdy předfyloxerové a pravokořenné. Nejnápadnější na vínech a vyloženě Instagramu & spol. přátelské jsou viněty s obličeji vinařů – mladíka, zralého muže a starce. Podobně jako u rakouské legendy Gut Oggau, která s tím ale přišla o něco později, jde o výsledek práce designérského studia a na vinětách nejsou skuteční lidé z vinařství, ale spíše „typické charaktery“ symbolizující obsah lahve :-)

O nefortifikovaném sherry s UBE Miraflores

V Andalusii se dějí věci. Teda jako ve všech zajímavých regionech, samozřejmě. Rozjíždí se tam naturálno a objevují noví pozoruhodní producenti. Pokud jde o mé milovanou sherry, tak tam je vývoj přeci jen pozvolnější, ale rozhodně to v oblasti neustrnulo. Opakovaně jsem psal o en rama lahvováních (bez filtrace „přímo ze sudu“), objevují se různé speciální selekce typu ročníkového fino, stále častěji se mluví nejen o způsobu vzniku vína ale i o místě původu hroznů, pozornost se obrací k původním prakticky zapomenutým odrůdám (ještě na začátku 19. století je jich v Andalusii zdokumentováno 119 a v samotném okolí Cádizu 40, nejen vlivem fyloxery nakonec zůstalo prakticky jen Palomino a Pedro Ximenez, ale dnes opět padají jména jako Beba, Cañocazo, Castellano, Mantúo, Melonera, Perruño, Uva Rey či Vigiriega) a v oblasti začínají investovat některé těžké váhy, třeba Peter Sisseck z Dominio de Pingus. Ale hlavně se objevuje čím dál větší množství nefortifikovaných bílých, ať už s decentním vlivem flóru nebo i úplně bez něj, což v kontextu terroirového přístupu ostatně dává více než velký smysl. Ale sherry přeci znamená dolihování a jiný přístup zní trochu jako hereze a popírání tradice…

Martin Reinfeld a fajn kousky z Burgenlandu

Degustací pomálu a tak holt popíjím doma. Neochutnám toho tolik, ale zase se většině vín věnuji skrze celou či téměř celou láhev a třebas i během několika dní. V průběhu dubna jsem si doma postupně projel průřez Weingut Martin Reinfeld (web) z Schützen am Gebirge, tedy Burgenlandu a jen pár kilometrů od Neziderského jezera. O zařazení do nabídky uvažoval dovozce Víno pro Vás a nakonec do toho šel, myslím že to nebyl špatný nápad. Martin Reinfeld se rozhodl pokračovat v rodinné tradici a v roce 2005 převzal vinice po dědečkovi a zmodernizoval a rozšířil vinařství. Aktuálně obhospodařují 14 ha vinic, vlastních a pronajatých, ze 65 % osazených bílými a ze 35 % modrými odrůdami. Hrozny nenakupují, pracují jen s vlastními, ze kterých ročně připraví zhruba 30 tisíc sedmiček vína (a zbylé prodávají jako sudovku). Vína připravují i v rámci Leithaberg DAC. Ve vinicích bez pesticidů a herbicidů, ale jinak spíš konvence. Už jsem u Rakousko skoro odvykl a téměř získal dojem, že nějak eko je tam skoro každý :-) Sklep nerezy, velké i malé sudy, žádná exotika a složitosti.

Čerstvé Vidličky a nože Milana Nestarce

Ochutnal jsem teď, hezky vedle sebe, Forks and Knives ročníku 2019 ve všech barevných variantách, tři lahve vizuálně nezaměnitelných vín (viněta od francouzské ilustrátorky Justine Saint-Lo, čiré lahve ve kterých vynikne barva moku uvnitř, uzavřené korunkou) Milana Nestarce (web), kterých navíc dělá docela hodně a jsou velmi oblíbená v restauracích po celém světě. Směsi několika odrůd, zrání v neutrálním větším dřevě a nerezu, nečiřeno a nefiltrováno, naturální produkce nic přidáno / nic odebráno a tedy i nesířené (ale teprve teď lahvovali a začínají prodávat 2019 a je to krásně stabilní v otevřené lahvi i druhý den). Ale výsledky naprosto precizní, čisté, bez jakýchkoliv vad a podivností, krásně živá poctivá vína s báječnou energií a v kontextu „chlastacích vín“ špičková. Ale vlastně nabízí o dost víc než jen přímočaré nekomplikované pití, bez problémů se mohou postavit spoustě slavných drahých zahraničních naturálek. Čímž nechci říct, že by byla levná, to tedy zase ne. Ale rozhodně si zaslouží pozornost. V případě zájmu následují poznámky k bílé, růžové i červené variantě :-)

Výtečný suchý Riesling z Trittenheimer Apotheke

Vinařství se jménem Eifel v názvu najdete na Mosele vícero, hlavně v Trittenheimu a okolí. My se dneska mrkneme láhev od Weingut Franz-Josef Eifel, s nezaměnitelným otiskem prstu na vinětě, který mezi Eifely určitě patří mezi špičku. Není to teda jen můj názor, váží si ho a skvěle hodnotí i všechny Německé/Evropské oborové časopisy, vlastně čím dál lépe, a v letošním Vinum Wine Guide Germany jsou v TOP 10 hned čtyři jeho vína ročníku 2019. Všechno různé varianty ryzlinku z polohy Trittenheimer Apotheke, kde má z celkových současných pěti hektarů nejvíce výsadeb (další především v Altärchen), včetně extrémně starých keřů. Naprostá většina je samozřejmě Riesling, ale najde se i nějaký Weißburgunder a Scheurebe. Franz-Josef, čtvrtá generace vinařské rodiny a sám s více než čtyřiceti ročníky za sebou (vinařství vede od roku 1985, ale pracoval již na ročníku 1976), hospodaří na vinících ekologicky, Ecovin certifikováno. Ruční práce, moc jinak to tam stejně nejde, sběr obvykle na několikrát a s velmi pečlivou selekcí hroznů. Ve sklepě vína kvasí v chladnu dlouho a pomalu a spontánně obvykle ve starých sudech (ale nerez taky mají), krom síření bez aditiv a moderních technologických berliček. V lahvích končí klasická moselská nízkoalkoholická a přesto koncentrovaná sladší vína ale i úžasné varianty suché, ročně jich připraví asi 30 tisíc.

Výborné klasické Chianti od Nittardi

Pokud vaše vinařství nějakou dobu vlastnil a víno u vás dělal všestranný renesanční umělec Michelangelo Buonarroti, a své víno dokonce dodával jako dar papeži, máte okamžitě postaráno o významnou část marketingu a můžete si být jisti, že to lidi zaujme a vínopsavci nezapomenou zmínit :-) Takže… povinnou vsuvku z dávné minulosti jsem si odbyl a teď jdeme na současnost! Fattoria Nittardi z Castellina in Chianti je zajímavé vinařství s vinohrady ponejvíce v oblasti Chianti Classico. Usedlost měnila po staletí majitele, těmi posledními jsou od roku 1982 frankfurtský vydavatel a galerista Peter Femfert a jeho manželka Stefania Canali, historička z Benátek. Obnovili vinice i sklep a v roce 1999 přidali další usedlost v oblasti Maremma, nedaleko pobřeží, odkud produkují „supertoskánce“ a své jediné bílé. Vzhledem k výše řečenému asi nepřekvapí, že umění u nich hraje velkou roli. Podobně jako u pár dalších producentů, nejznámější je v tomhle určitě Château Mouton Rothschild, jim každý rok vinětu i balicí papír pro víno Casanuova di Nittardi Vigna Doghessa dělá nějaký zajímavý umělec, ve „sbírce“ je třeba Friedensreich Hundertwasser, Günter Grass, Karl Otto Götz, Emilio Tadini či Igor Mitoraj – viz galerie. Vás ale asi víc zajímá co je v lahvích, spíš než na nich :-)

Online degustace Vinařství Vykoukal

Po delší době jsem se zase zúčastnil nějaké on-line degustace, tedy doma před obrazovkou a s deckovými lahvičkami vzorků. Tentokrát ji organizoval vršovický Fajnšmekr a chutnali jsme, přímo s komentářem vinaře, aktuální vína od Vinařství Vykoukal (web). Naposledy jsem o nich trošku víc psal na konci roku 2019 v článku Výborný set vín z Vinařství Vykoukal a předtím více v textu Zdeněk Vykoukal a především slavkovská bílá. Vinařství v posledních letech trochu dosazovalo/přesazovalo vinice a hlavně má svoje polohy v posledním roce přechodného období na bio certifikaci a už to tedy nebude jen „na dobré slovo“. Část hroznů, z bio vinice, stále nakupují. Stylově se vína příliš nezměnila, po pár horkých a suchých letech ale byla přeci jen o něco živější.

Efektní suchý moselský Riesling od Loersche

Cestuji zatím stále jen prstem po mapě, dnes to bude na Moselu. Dhron Hofberger, Erste Lage ve VDP klasifikaci, je historicky skvěle hodnocená vinice, jejíž jméno ale poněkud upadlo. Jde o větší polohu (84,3 ha), kde se výsledky hodně liší konkrétní částí, dlouhou dobu bylo vidět spíš vína ze snadněji obdělávatelných (= méně strmých), spousta těch prudších byla vlastně opuštěná. Což se naštěstí změnilo. Je tam dost spraše, některé části jsou opravdu velmi kamenité, ale hlavně je to šedivá břidlice s „žílami“ oxidů železa. Skvělé věci odsud dělá Grans-Fassian nebo A.J. Adam. Ta nejlepší místa jsou uprostřed svahu a patří mezi ně i Sängerei, ze které je dnešní víno – Weingut Loersch (web, k vinařství viz starší článek) 2017er Riesling Dhroner Hofberger Sängerei trocken.

Horská naturální vína od Barranco Oscuro

Nedávno jsem se tu zmiňoval o vinařství Barranco Oscuro a jejich povedeném horském Syrahu, dnes se mrkneme na degustační průřez sadou dalších vín, vše z nabídky justWINE ale v některých případech mám pocit šlo o jedny z vůbec posledních lahví. Stále jsme v pohoří Sierra de la Contaviesa, vysoké nadmořské výšce a u naturální produkce. Sem tam trochu zasíří, často so obejde i bez toho. Oproti mnoha jiným, a roli asi budou hrát i vyšší kyseliny, přirozeně „kontrolovaná“ fermentace díky vinařství umístěnému skoro třináct set metrů nad mořem a další faktory (třeba že to takhle dělá už dekády), jeho vína bývají fakt stabilní, dobře drží i zrají mnoho let a netrpí v drtivé většině případů na různé nečistoty či přímo vady. Což by mělo být samozřejmé, ale nemá smysl si nalhávat, že by to tak u naturálna bylo u všech. A ostatně nejen u naturálna, když na to přijde.

Padesátiletý Riesling a ročníky ke kulatinám

Oblíbenou zábavou je kupovat coby dárek ke kulatinám víno z ročníku narození. Překvapivě často mne lidé oslovují, kde sehnat nějakou takovou láhev, případně se ptají, zda cena už nalezeného kousku odpovídá a mají do toho jít. Tímto se omlouvám domácím obchodníkům i oblíbeným zahraničním zdrojům, ale ve většině případů tazatele od nápadu zrazuji. A to nejen když přijdou s báječným tipem na téměř neznámé Bordeaux ročníku 1960 či 1969, ale i pokud je to ročník v jimi vybrané oblasti zrovna slušný. Většinou jde o dárky k padesátinám či šedesátinám, v menší míře čtyřicetinám, a podobně dlouho dokážou (relativně) spolehlivě zrát či alespoň vydržet jen špičková vína. To už je spíš odkážu na ročníkový Armagnac :-)

Ohně ve vinicích ale marně

„Kvůli covidu, zavřeným restauracím a Trumpovým clům máme stejně ve sklepích zbytečně moc vína.“ Černý humor z Chablis. Pravděpodobně už jste někde narazili na fotky francouzských (a potažmo Italských, tam to také nebylo úplně zábavné) vinic, ve kterých hoří tisíce „svící“ (plechovek s parafínem). Vypadá to opravdu velmi efektně, Instagram je toho plný, ale vinaři by se podobným aktivitám raději vyhnuli. Přes veškeré jejich snahy není situace růžová, předtím bylo pěkně a vinice v rozpuku, zahřívání úplně nepomohlo (i proto, že teplota někdy klesala i k -7 či -8˚C a to už je na svíce moc) a série mrazivých nocí a rán zdevastovala podstatnou část letošní potenciální úrody. Jak velkou vinaři teprve zjistí, ale následky letošního počasí budou drastické a dotknou se mnoha regionů, včetně těch úplně nejprestižnějších. Následky jsou kruté i přesto, že počasí bylo dlouho očekávané, předpovědi vyšly poměrně přesně a vinaři tak měli prostor se (v rámci možností) připravit, nešlo o podobně náhlý úder jako třeba v roce 2016.

Fascinující „základní“ Riesling od Mosely

Weingut Heymann-Löwenstein Riesling Schieferterrassen trocken. Že bylo tohle víno jedním z definujících momentů mého vinného nadšenectví jsem se tu už obšírně rozepsal před šesti lety, pravda při hodnocení vína posazeného v hierarchii vinařství o dost výše. Při psaní tohoto zápisku mám už tři dny otevřený ročník 2018 a musím se podělit o dojmy. Jde o základ vinařství a je i zatříděno coby nejnižší VDP.Gutswein, ale naslepo (a upřímně i cenově) kope o dost vyšší ligu. Reinhard Löwenstein je posedlý terroir a v jeho vínech je vidět, že nejen každá vinice, ale pomalu každá terasa mohou i při stejném zpracování chutnat jinak. Schieferterrassen nereprezentuje jednu specifickou unikátní polohu, ale jakousi sumu větší oblasti, jde o hrozny keřů ve věku okolo 50 let z teras na strmých (100 – 150 %) svazích jejich různých Grosse Lage okolo Winningenu, celkem asi dvanácti různých parcel. Zhruba půl dne macerace ve velkých dřevěných sudech a v sudech též spontánní fermentace, žádné enzymy a čiřící prostředky ani jiná aditiva, delší zrání na kalech (výjimečně i s batonáží) až do lahvování. Lahvováno do klasické pistole modro-zelené/petrolejové barvy pod šroubový uzávěr.

Graci a Etna Rosso Arcurìa

Před pár dny jsem neodolal a ve sklence skončilo Etna Rosso Arcurìa 2017, každoročně (a v tomto ročníku obzvlášť) špičkově hodnocené čisté Nerello Mascalese slavného vinařství Graci. Příběh tohohle podniku mírně připomíná film Dobrý ročník. Syn sicilské farmářské rodiny, která v centrální části ostrova pěstovala i hrozny ale prodávala je družstvu (maximálně si dědeček udělal nějaké víno na domácí pití), odejde studovat do Říma a postupně, už v poměrně mladém věku, se stane úspěšných milánským investičním bankéřem. Ale Sicílie volá a po smrti dědečka se vrací domů. Prodává veškeré původní pozemky a investuje v místě, kde to díky pár odvážným nadšencům s důvěrou v unikátnost terroir začíná žít a ke kterému se začíná právem obracet pozornost, vinařství zakládá v Passopisciaro na Etně. Jelikož byl přeci jen „domácí“, podařilo se mu na severní straně vulkánu nakoupit i polohy, které by cizincům spíš neprodali. Pár velmi starých výsadeb, dost i pravokořenného, několik opuštěných a k obdělávání náročných ale špičkových lokalit. A nejen tuhle kousek a támhle zase jiný, ale i poměrně velké bloky. To vše v nadmořské výšce 600 až 1000 metrů. Vinařství Graci není žádný drobeček, ale jeho vína patří nesporně mezi tamní špičku, byť stylově mi z prakticky stejných míst může nakrásně víc vyhovovat třeba Girolamo Russo a zapřísáhli naturalisti nedají zase dopustit na Franka Cornelissena :-)

Výborná Frankovka a efektní Merlot

Frankovka! Základní Blaufränkisch 2015 výtečného burgenlandského biodynamického producenta Heinrich (Gernot & Heike). Mix hroznů z východu i západu Neziderského jezera a tedy z poloh na břidlici a vápenci i písčitých a sprašových půdách. Ruční sběr, spontánní fermentace, dva týdny macerace ve dřevě a nerezu, následně 20 měsíců zrání ve velkých a 500l dubových sudech. Láhev bordó s kovovou záklopkou a skleněným VinoLok uzávěrem. Moc pěkná rubínová barva. Stále poměrně čerstvá, energická vůně, trochu hlubší červeně ovocná do višní a třešní, lehce pikantní, rozdýchání v sudech znát ale žádné výrazné tóny dřeva v tom nejsou, jemnější tříslo. Suché, šťavnaté červeně ovocné, středně plné a fantasticky pitelné, vybalancované poctivé velmi chutné víno. Bavilo dost. Vysolil jsem za to loni 319 Kč, vozí Global Wines, aktuálně u nich na webu vidím za 379 Kč (ale stoprocentně bych nevěřil uvedenému ročníku).

Ryzlink z Alberta a jeden výtečný v litrovce

Po včerejším šampaňském to vyvážíme supermarketem :-) Neodolal jsem flašce Weinkellerei Max Mann Riesling 2018 z Rheinhessen, za 104 Kč v Albertu. Výrobcem/prodejcem je podle všeho Moselland eG Winzergenossenschaft, původně moselské družstvo, které se v průběhu let pospojovalo s podniky v mnoha dalších oblastech a aktuálně jde o největší vinařské družstvo v Německu a gigantický zdroj levných ryzlinků nejen pod vlastním jménem, ale po kupou dalších značek v obchodních sítích v celé Evropě. Vzhledem k tomu, že jsem v obchodě víno neviděl v mladé podobě, tak si skoro říkám, že zde skončilo jako „výprodej“ staršího ročníku. Pistole, šroubový uzávěr. Citronová žlutá barva. Stále poměrně čerstvá vůně, citrus a jablko, decentně petrolej, čistá a vlastně dost fajn. V chuti zřetelně polosuché ale se slušnou kyselinou a dobře pitelné, ovšem jen opravdu dobře vychlazené, jinak začne ztrácet balanc a cukr získávat na dominanci v trochu nevyvážené podobě. Čisté, přímočaré, jablko-citrus i v chuti, středně dlouhé. Jednoduchý ryzlink, u kterého jsem netrpěl, byť znovu ho nemusím. Pokud je ale něčím finančním limitem za láhev vína stovka a témata jako původ hroznů, způsob hospodaření a podobné „podružnosti“ jej fakt netrápí, tak tohle jde vlastně doporučit :-)

Le Black Label od Lansonu

Po vánocích jsem tu psal o baráku Champagne Lanson a jejich hodně fajn cuvée Extra Age. Teď na svátky padl jejich základ a víno které tvoří největší část produkce (okolo 4 milionů lahví a bude patřit mezi desítku největších, byť ~ 30 milionům Impérialu od Moëtu kouká na záda zdaleka) – Le Black Label Brut. Nové pojmenování základní řady a přidávání „Le“ před anglické názvy mi sice přijde trošku směšné, ale jinak ambaláži nelze moc vytknout. Obzvláště mne těší zadní viněta, na které najdete spoustu detailů, bez nutnosti je někde dál dohledávat (ale zároveň je tam i Traceability ID). V případě tohoto konkrétního vína jde o bázi ročníku 2015 a 35 % rezervních vín z předchozích ročníků (nejstarších až 20 let starých), na kalech v lahvi čtyři roky a odstřel v lednu 2020. Odrůdové složení 50 % Pinot Noir, 35 % Chardonnay a 15 % Meunier, to vše ze stovky různých poloh kde Premier a Grand Cru obce tvoří polovinu. Dozáž 8 g/l. Jak je jejich zvykem, tak u většiny vína byla stopnuta malolaktika.

Totožná Barbera pod šroubem a korkem

Stejné víno s různými uzávěry lahve. Běžný experiment pro vinaře, ale koncový zákazník obvykle nemá možnost rozdíl porovnat (byť o ideálu pro různé kategorie a styly vín se stále vedou líté boje mezi vinnými nadšenci). Na trh se většinou dostává víno jen pod jedním zvoleným „ideálním“ (ať už to pro vinaře v ten konkrétní moment znamená cokoliv) uzávěrem. Pravda někdy i pod vícero, především běžnější vína jsou někdy k dispozici pod šroubem a s nějakou formou korku, ale většinou v různých zemích s ohledem na tamní tržní preference. Mně se nedávno dostala do rukou Barbera d'Asti 2018 Casareggio z Agliano Terme od vinařství Agostino Pavia e Figli (web + dřívější článek o čtyřech jejich různých barberách) právě se dvěma různými uzávěry a tak jsem ji podrobil zkoumání. Ač jde o víno na běžnější pití, tak hezky v průběhu tří dní, ať se případný rozdíl má šanci projevit! :-)

Mrtvý muž z Chablis

Po docela dlouhé době zase nějaké Chablis, konkrétně Le Domaine d'Henri a jejich Chablis Premier Cru L'Homme Mort Vieilles Vignes 2017. Vinařství je vlastně dost mladé, sotva desetileté, ale po svém otci ho takto pojmenoval Michel Laroche. A to je naopak jméno, kterému se (nejen) v Chablis asi těžko vyhnout. Rodina Laroche vlastnila v Chablis vinice už v sedmnáctém století, ale největší úspěch přišel právě až s Michelem. Tehdy jednadvacetiletý vinař v roce 1967 zahájil, společně s otcem ale byla to hlavně jeho energie a záměr, zásadní rozvoj. Z Domaine Laroche udělal velký a veleúspěšný podnik, později expandující i do Languedocu. V roce 2010 svůj podíl v podniku prodal, ponechal si či získal zpět původní zděděné vinice, a společně s dětmi (dcera Margaux a syn Romain) a manželkou Cécile začal budovat nový rodinný podnik. Nechali si postavit malé moderní „tak akorát“ vinařství pro svých zhruba dvacet hektarů. Vinice vedli v podstatě v bio režimu ale s tím, že si nechávali prostor stříknout kdyby opravdu nebylo zbytí. Dnes už jsou ale v přechodném období na certifikaci. Zásadní část produkce tvoří různé části skvělého Premier Cru Fourchaume, ale mají i další polohy. Každopádně dělají vína jen a pouze z vlastních hroznů. Pěstují, kdo by to byl čekal, pouze Chardonnay a připravují ho v klasické tiché podobě (ale najdete u nich třeba i pét-nat, ovšem školený dva roky a pak odstřelený). Ve sklepě spontánní fermentace, zpracování v nerezu (různé velikosti tanků s kontrolovanou teplotou) a poté k dispozici zásoba 228l ale především 600l dubových sudů (od Stockingera).