Pamatujete na výborné video „druhé nejlevnější víno“? Pobavilo i po letech. Jistá teorie tvrdí, že marže na druhém nejlevnějším víně v lístku restaurace či baru je nejvyšší a jde o špatnou volbu. Spousta zákazníků chce prostě nějaké víno a zároveň neutratit moc, ale zároveň nechtějí vypadat blbě a dát si to nejlevnější v nabídce. A tak zvolí „druhé nejlevnější“. Podniky o tom vědí a těží z toho, k tématu jsem tu ostatně měl před 5 lety zápisek včetně seznamu druhých nejlevnějších vín v několika pražských restauracích (a namátkový pohled do lístku pár z nich naznačuje, že dnes bude leckde nutné nějakou tu stovku přitlačit). Nedávno uveřejněná studie od American Association of Wine Economists z roku 2015 podrobila testu lístky 249 londýnských restaurací a ve zkratce jde říct, že u druhého nejlevnějšího vína žádné speciální vlastnosti nenašla :-) Procentuální marže byla nižší u levnějších vín, postupně stoupala a někde uprostřed zase začala klesat. Mimochodem přirážka oproti běžné maloobchodní ceně jim vyšla v průměru na 303 %, což je… dost. A najdete tam i pár dalších zajímavých čísel.
Neexistuje žádné rozumné množství vína (piva, alkoholu obecně), které je ještě prospěšné zdraví, škodí jakékoliv množství. „Jakákoliv dávka alkoholu je pro mozek nebezpečná, i "mírné" pití má negativní vliv na téměř všechny jeho části. Studie, které se účastnilo přes 25 tisíc Britů, odhalila, že občasné pití je spojené s úbytkem šedé hmoty mozkové.“ (článek na Aktuálně, případně totéž v Guardianu). Víno nepiju pro zdraví, ale protože mi chutná a voní, fakt si ho užívám a je bezvadné k jídlu. A holt musím risknout, že není úplně zdravé. Mimochodem jiná studie, na ještě větším vzorku lidí a tentokrát ne z UK ale z USA, zase tvrdí, že efekt sem tam skleničky je naopak pozitivní pro vaše srdce. A to proto, že dokáže ulevit od stresu, který má účinky negativní každopádně. Takže nestresujte a pijte uměřené množství kvalitních nápojů! Srdce budete mít v pořádku a tu trochu šedé kůry mozkové oželíte…
Terry Theise je zásadní osobnost amerického trhu s vínem, hlavně pokud jde o import vín z Německa a Rakouska. Mám rád jeho knihu Reading Between The Wines i What Makes a Wine Worth Drinking, pravidelně se obracím k jeho přehledům a ročním zprávám a ostatně i tipům na skvělá vína. Pro zájemce doporučuji hodně zajímavý rozhovor, který s ním vyšel v magazínu Trink. Proč si myslí, že červeným ekvivalentem ryzlinku je frankovka? Co by udělal jinak, kdyby portfolio budoval teď? Kde se ještě skrývají v Německu skryté poklady?
Opět se vrací festival Hudba na vinicích s koncerty na Sonberku, u Zámeckého vinařství Bzenec, vinařství Johann W v Třebívlicích, vinařství Chateau Valtice, vinařství Vican a poprvé už zítra v Lahoferu.
Zemřel Jim Clendenen, majitel vinařství Au Bon Climat a jedna z nejvýraznějších osobností amerického vinařství.
Dva texty na obdobné téma. „Professional wine tasting notes are for the reader, not the writer“, autorem W. Blake Gray. O tom, jaká přirovnání v hodnoceních dávají smysl a já ne. O tom, že bodující autoři jsou úspěšnější než ti nebodující (měl bych s tím něco dělat ;-) a tak. A pak „Personal preferences versus professional evaluation: why we need to distinguish them”, autorem Jamie Goode. Taky důležité. Zde na blogu je to upřímně někde mezi, snažím se „objektivně“ soudit kvality vína a jeho smysl na trhu, ale z podstatné části píšu spíš o tom, co mi chutná. Alespoň se snažím varovat, pokud je víno trošku divoké a vyhovuje nějaké mé deviaci spíše než obecnému vkusu :-) Když hodnotím víno pro někoho jiného, snažím se, abych ho viděl přeci jen trochu jinak. Snad úspěšně. Na blogu se z takových hodnocení ale pak objevují spíše jen ta vína, která mi vyloženě sedla.
