Před pár týdny jsem se ti obšírně rozepisoval o problematice nefortifikovaného sherry a dnes se mrkneme na další víno z regionu, které nebylo destilátem posíleno. Bodegas Luis Pérez „La Escribana“ Macharnudo 2019 Vino de Pasto. Pro začátek si osvětlíme různé zajímavé nápisy na vinětě. Vino de Pasto si můžeme volně přeložit jako „víno na pastvu“, v Jerezu se používá pro základní místní lehká stolní vína na obyčejné popíjení, vína nesplňující běžné apelační předpisy pro to co je sherry. A zde takto výrazně hned na přední vinětě je uvedeno téměř jistě proto, aby vzbudilo pozornost, že víno podobné úrovně nemůže být zatříděno nijak výše. Dále, větším písmem než jméno vinařství, na vinětě najdete nápis Tosca de Barajuela. To je jeden z typů tamní bílé půdy zvané Albariza, který obsahuje určitě největší podíl usazenin rozsivky a z poloviny křídu, to vše částečně spojeno s vrstvami jílu a oxidů železa do jakýchsi viničních „lasagní“. Réva na téhle půdě má tendenci plodit méně a hrozny mají silnější slupku, mošt bývá koncentrovanější, silnější a zemitější.
Konkrétně jsme v „cru“ zvaném Macharnudo, tedy jednom z nejlepším, a ještě přesněji v jeho (v jistých kruzích by se dalo říct legendární) části zvané Cerro de Obispo. Což je kopeček s jihovýchodní expozicí, kde se réva pěstuje už od 15. století. Révu vedou v oblasti ne úplně typickým způsobem vara y pulgar, podobným Guyot na jeden tažeň. Navíc v ekologickém režimu, brzy již s certifikací. Odrůda čistě Palomino. Sbírají nadvakrát, lehce podtržené pro kyseliny a poté zralejší. Navíc používají krátké asoleo, několik hodin vysušení hroznů rozprostřených na rohože na slunci. Víno kvasí spontánně v nerezu a zraje rok na kalech ve zhruba 80 let starých sherry sudech, s decentní vrstvou flóru.
Luis Pérez je jméno v Jerezu dnes čím dál důležitější, už tu padlo opakovaně, kupříkladu při hodnocení skvělé manzanilly. Rodina v oblasti vinaří a vinohradničí už po generace. Samotný Luis je profesorem enologie na univerzitě v Cádizu a navíc 25 let pracoval jako sklepmistr pro Domecq, ale pozici opustil, když firmu koupil Pernod Ricard. Byl tak trochu byl naštvaný na současnou podobu a směřování sherry, ale zároveň studoval jeho historii (viz i dřívější zmínky o připravované knize) a tak nějak dospěl k prozření, že je potřeba přestat papouškovat jen celou technologii výroby, jak funguje solera a na kolik procent alkoholu se fortifikuje, ale zaměřit se především na tamní unikátní terroiry. V tomhle ohledu patří mezi špičku a radí mnohým dalším, vrací na trh původní styly vín a přináší i věci nové, které ukazují potenciál regionu v současných podmínkách. Nejen klimatických, ale ostatně i pokud jde o byznys a co současný trh s chutí absorbuje…
La Escribana 2019 je v těžké burgundské lahvi, s tlustou kovovou záklopkou a kvalitním celokorkem. V kombinaci s elegantní vinětou to působí dost draze. Výraznější, efektní žlutá barva. Širší, důraznější ale svěží aromatika, kombinující citrusové tóny a jakoby „zelenější“ tropické plody, mořskou mineralitu, lehkou pikantnost a dotyk krémovosti, výrazně se mění se vzduchem a teplotou a nabízí hodně komplexní zážitek. V chuti suché, šťavnaté, středně plné a poměrně koncentrované, vyšších 14 % alkoholu je ale umně zapracováno, dobrá délka, opět citrusy, mořská mineralita, s decentní nahořklostí grepu v delší dochuti. Osvěžující, vrstevnaté, seriózné bílé s potenciálem dál krásně zrát v lahvi. Dost nadšení. Dal jsem za to zhruba 17€, v přepočtu necelých 450 Kč, a to je velmi fér cena. Tohle víno nadchne mnohé z těch, co pijí klasická charakterní bílá. Ne že bych se kvůli tomu přestal pídit třeba po Burgundsku, ale užívám si velmi :-)
