Růžová a bílá Cava od DG Viticultors

Nechal jsem se zlákat pozitivními reakcemi a zakoupil a otevřel nedávno dvoje bubliny od DG Viticultors (web) z Pontons u Vilafranca del Penedès nedaleko Barcelony. Rodinný podnik, za kterým stojí Pedro Luís Domènech Garay a Antonio García Blasco, má dva různé pozemky s výsadbami ve vyšších nadmořských výškách. Mas Fonoll je 750 až 820 metrů nad mořem a na jílu s nějakým tím štěrkem a vápenci, réva zde dozrává výrazně později než v okolí a vinice hostí odrůdy Pinot Noir, Chardonnay, Sauvignon Blanc, Riesling, Albariño a nečekaně Incrocio Manzoni. Mas Sapera se nachází vlastně nedaleko, ale znatelně níže – ve výšce jen 600 až 650 metrů. Půda je zde obdobná, jíl a vápenec, a pěstují zde Merlot, Sauvignon Blanc, Albariño, Incrocio Manzoni a Loureiro. Tedy odrůdově jedou pro Penedès ne úplně typickou skladbu a také podstatnou část jejich produkce tvoří tiché bílé a červené a sladká vína, ale Cava samozřejmě nechybí. Mimochodem dozážují, u Brut variant, vlastním botrytickým slaďákem školeným několik let v 400l dubových sudech.

Riesling z roku změny od Beckera

O víkendu jsem měl příležitost účastnit se zajímavé degustační večeře a prochutnat si fajn sadu německých vín, nejen ryzlinků, několika producentů z nabídky CCVino. K chutnaným vínům se určitě vrátím ještě v dalším článku, dnes to bude jediná láhev. Ne nejlepší, ale „z vědeckých důvodů“ možná nejzajímavější :-) Producentem je J.B. Becker a šlo o Rheingau 2003er Riesling Spätlese Martinsthaler Rödchen. O vinařství jsem se detailně rozepisoval před jedenácti lety v článku Mladé i vyzrálé Ryzlinky a Pinoty od Rýna a letos doplňoval nějaké ty aktuality u článku Beckerův výtečný Riesling ročníku 1998 (a měl jsem tu i článek Padesátiletý Riesling a ročníky ke kulatinám, taktéž s Beckerem). Takhle trať, žádný dramatický svah s půdou tvořenou jílem a hlubokými sprašemi, není v oblasti nijak výjimečná, produkuje stylově spíš plnější vína a patří mezi průměrné. Výborný ročník 2003 také přinesl spoustu opulentnějších vín, nejen v Rheingau. To mne na víně však nelákalo nejvíc…

Manzanilla Pasada En Rama Pastora

Dnes to bude opět pro sherry devianty :-) Je to už hezkých pár let, co jsem se zde rozepisoval o Manzanilla Solear od velkého ale výtečného producenta Barbadillo, který letos slaví výročí 200 let existence. Zaobíral jsem se jak „základním“ vínem, ale Solear je vždy skvělé pití (viz i novější samostatný článek), tak speciální En Rama variantou, nefiltrovanou a s delším zráním. A dnes se mrkneme na třetí víno, které vychází ze stejné solery. A nebude to fantastické amontillado Príncipe (případně totéž ve variantě VORS), které rozhodně doporučuji vyzkoušet, ale další Manzanilla! Konkrétně Manzanilla Pasada En Rama De La Pastora stočená v roce v říjnu 2020. Barbadillo relativně nedávno tuhle značku a potažmo styl vína oživilo a vyplatí se říct si k tomu trochu víc.

Šumivá degustace na téma Corpinnat

Před pár týdny jsem se tu poměrně detailně rozepisoval o značce šumivých vín Corpinnat a sliboval článek z pražské ochutnávky. Slib dnes konečně plním. Ochutnávka se konala v bublinovém baru Champagneria a vína společně přestavovali dovozci Foltýn Wine a Wine Office, šlo o selekci od jimi dovážených producentů (samotná Champagneria má na lístku ještě Corpinnat od vinařství Huguet de Can Feixes a spoustu cavy), od některých širší přehled, od dvou největších hvězd alespoň „základ“. Konkrétně jsme chutnali vinařství Sabaté i Coca, Nadal, Mas Candí, Recaredo a Gramona. Krom vinařství Nadal jsem tu už o všech psal, čímž si trochu ušetřím práci :-) Každopádně se můžeme rovnou vrhnout na poznámky.

Becky Wasserman, maďarské zákonné naturálno, požár v Provence, ceny francouzských vinic

V osmdesáti letech zemřela na plicní potíže Becky Wasserman, zásadní postava amerického obchodu s vínem, mentor spousty současných vinných osobností a člověk, kterého neopomenou jmenovat jako formující postavu oblasti mnozí burgundští vinaři. Mezi její blízké přátele patřil Aubert de Villaine, Michel Lafarge, Lalou Bize-Leroy, Hubert de Montille… takové „kdo je kdo“ Burgundska, prostě. Dovážela vína z leckterých francouzských oblastí, ale její láskou bylo právě Burgundsko, kam se ostatně už v šedesátých letech přestěhovala. Ze začátku obchodovala se sudy François Freres, ale rychle přeorientovala na víno. Zaměřovala se především na menší rodinné podniky a postupem času zvýšila povědomí o spoustě takových. Její síť kontaktů, a setkání které doma pořádala, pomohla vinařům i v jejich práci, některým bezesporu pomohla stát se hvězdami.

Mencía s Pinotem a chutný Riesling

Mencía je tak trochu Pinot Noir Galicie! :-) Uslyšíte to často a celkem chápu proč, sám jsem srovnání už taky použil a k tématu něco psal, i když častěji z toho mám dojem jak ze setkání pinotu s frankovkou. Každopádně mne, při jednom z nájezdů na španělské e-shopy, zaujalo víno El Barredo 2016, které je právě spojením odrůdy Mencía (s přibližně 85 % směsi dominuje) z osmdesátiletých výsadeb s mladšími, asi dvacetiletými, Pinot Noir. Ekologicky pěstovaná réva obou odrůd roste na spíše jílovité poloze El Barredo u Valtuille de Abajo, tedy v oblasti Bierzo. Za vínem stojí Rodrigo Méndez (psal jsem tu o jeho věcech opakovaně), proslavený hlavně víny z oblasti Rias Baixas, a jde o jednu z jeho mnoha spoluprací s Raúlem Pérezem, který je doma právě ve Valtuille de Abajo. Ruční sběr, spontánní fermentace v 500l sudech a zrání rok v 225l barrique sudech, povětšinou ne nových.

Vinař roku s lahví bublin od vítěze

Minulý týden jsem si udělal už tradiční dovolenou, tentokrát i od blogování, v lesích u Šumavy. Za tu dobu se událo pár zajímavostí, mimo jiné vyhlášení výsledků soutěže Vinař roku České republiky 2021 (web) a souvisejících ocenění. Cenu Vinařské asociace ČR za přínos českému a moravskému vinařství získal sommelier Ivo Dvořák. Šampionem bílých vín pro rok 2021 se stalo Rulandské bílé výběr z hroznů 2017 z Nového vinařství a v červené opět zvítězil Pavel Binder z Rakvic s Rulandským modrým výběr z hroznů 2018. Nejúspěšnějším rodinným vinařstvím se stal Petr Skoupil z Velkých Bílovic. V hlavní soutěži si bronz odnesl Sonberk, stříbro Mikrosvín Mikulov a zlato Zámecké vinařství Bzenec (web), jeden z našich „soutěžně“ vůbec nejúspěšnějších producentů. Z toho, co jsem v poslední době pil, bylo vše vždy technicky perfektně zvládnutí, líbivé ale málokdy vyloženě vlezlé a celkově v běžných samoobsluhách a supermarketech sázka na jistotu. Vlastně možná o trochu větší, než u některých značek, které jsem v tomhle ohledu preferoval. Nebylo to myšleno přímo na oslavu jejich vítězství, ale výsledek soutěže mne inspiroval a po návratu domů jsem v rámci plnění ledničky a chlebníku přihodil do košíku i jejich bubliny, Sekt 1876 Brut stále ještě ročníku 2013.

Zajímavý Bobal a biodynamický alsaský Riesling

Loni jsem zde psal o vinařství a ochutnávce Bruno Murciano (web), v mezičase čtveřici jejich vín (tři úrovně odrůdy Bobal a moc zajímavé bílé) zařadila do nabídky Alifea. Já se znovu mrknul na víno L’Alegria (DO Utiel-Requena), ale tentokrát mladého ročníku 2019, s podtitulem Bobal Cepas Viejas Arcilla Vino Artesano aka řemeslný Bobal starých keřů z jílu. I přesto, že se v řadě Bobalů (viz starší text k odrůdě) jedná o základní víno, jde o skoro 90 let staré keříkové ekologicky obdělávané (certifikované bio) výsadby v nadmořské výšce okolo 900 metrů, z jediné polohy Las Brunas. Tuhle jihovýchodně orientovanou vinici ve skutečnosti tvoří tři terasy s odlišnou půdou, toto víno je z největší střední terasy s dominancí červeného jílu nad vápencem.

Růžové liščí sny a osvěžující Riesling

Už je to pět let, co jsem se zde zmiňoval o Cantina Ariano (web) z Apúlie a degustaci průřezu jejich sortimentem, tenkrát jsem nějak vyloženě nadšen nebyl. Ale mám doma opět sadu vzorků a těším se na ně. Už proto, že vinařství dokončilo přechod na certifikované bio a „štempl“ mají i jejich základní vína, o důvod víc dát jim znovu šanci. Ariano je rodinný podnik a jsou členy Slow Food Italia, mají moderní nové vinařství „poháněné“ z velké části soláry, z 15 hektarů vinic ročně připraví nějakých 65 tisíc lahví vína. Jako první ze sady jsem otevřel Sogno di Volpe Rosato 2020 (Puglia IGT), které mne oslovilo už dříve. Ovšem starší ročník byl Montepulciano, dnes používají odrůdu Nero di Troia. „Sen lišky“ je připraven asi dvouhodinovou macerací hroznů, kvasí v nerezu a tamtéž na jemných kalech pár měsíců zraje. Uzavřeno v čiré bordó lahvi s kovou záklopkou a Nomacorc Select Green špuntem (z cukrové třtiny). Hezká lososová růžová. Čerstvé, drobné červené ovoce, lehce krémové. Suché, čisté, s příjemnou osvěžující kyselinou, opět drobné červené plody, pěkná pitelnost, snadno přístupné a nekomplikované ale zároveň ne nudné a s něčím navíc. Tak nějak „akorát“. Vypili jsme s chutí. Vozí Víno pro Vás.

Sylvánské zelené a dvakrát Horst Sauer

Mám rád dobrý Sylván. A přiznám se, ač je to odrůda i domácí, že mnohem častěji chutnám nebo piju ty z Alsaska. O dost méně často pak z Franken, odkud je ale možná nejvyhlášenější. Sylvánské zelené, odrůda nesoucí také poetické jméno Cynifál, byla v minulosti v našich krajích tak hojná, že se jí říkalo dokonce Morávka. Dnes je sice součástí VOC Valtice, Mikulovsko a Mutěnice, ale pěstuje se u nás pouze na 172 hektarech, což je sice významný nárůst oproti době před 15-20 lety a i v posledních letech výsadby pomalu ale jistě stoupají, přesto kde jen o zlomek dřívějšího stavu. A podobný osud sylván potkal i jinde v Evropě, kde především v bývalém Rakousko-Uhersku a v Německu patřil ještě na počátku dvacátého století k nejrozšířenějším odrůdám. Dnes si významnější postavení drží jen na několika málo místech. V zapomnění tedy rozhodně neupadl, a dobře tomu tak, byť doba jeho největší slávy je asi nenávratně pryč.

Prinz a Hoffranzen, dva chutné německé ryzlinky

Dnes se zase mrkneme na nějaký ten Riesling. Z bio(dynamického) Weingut Prinz (web) z Rheingau, viz starší článek pro zorientování o kterého z německých princů se jedná, jsem otevřel mladý Hallgartener Hendelberg Riesling trocken 2019 (VDP.Erste Lage). Víno je z jediné polohy, především s křemencem a břidlicí, z výraznějšího svahu a z vrchních částí slunnější polohy. Lisovány celé hrozny, spontánní delší pomalá fermentace v nerezu a následně tamtéž na jemných kalech do jara. Těžká větší pistole, silná kovová záklopka a celokorek. Pěkná citrónová žlutá barva. Mladistvá, svěží vůně, s výraznou minerální linkou, ovocností do zralých meruněk, něco malvic a bylinková linka. Docela koncentrované. Suché, čisté, výraznější, středně plné v chuti, šťavnaté s bezva citrusovou kyselinou, ale nic ostrého, hlubší, delší, postupně opět zralé meruňky a dotyk medovosti. Svědčí tomu čas v otevřené lahvi a bude pěkně zrát. Seriózní kousek co se skvěle pije, užil jsem si hodně. Dováží CCVino, cena po lahvi 499 Kč.

Corpinnat aneb elitní šumivá vína velmi detailně

Corpinnat jede! Samozřejmě se s úplně novou značkou vín začíná trochu lépe, pokud ji založí ti z nejslavnějších a nejlepších vinařství, ale stejně je to fajn. Uskupení ekologicky hospodařících a na kvalitu orientovaných producentů bublin z Penedès pomalu ale jistě expanduje a v době psaní tohoto článku má už 11 členů, podstatná část z nich patřila mezí mé oblíbence již v době, kdy značili svá vína jako Cava. Jsou to Gramona, Llopart, Nadal, Recaredo, Sabaté i Coca, Torelló, Huguet de Can Feixes, Júlia Bernet, Mas Candí, Can Descregut a Celler Pardas. K tématu, i co vlastně Corpinnat znamená, už jsem tu něco psal opakovaně (Limity apelace aneb případ Cava, Corpinnat od Sabaté i Coca aneb výborné bubliny), ale dnes se na vše mrkneme o hodně detailněji (rozuměj „drtivou většinu čtenářů okamžitě znudí“), se spoustu technických informací nad rámec obvyklého základu. Následovat pak budou poznámky z pražské degustace několika vín.

Spotřební daň na tichá vína

Na přetřes se opět dostala problematika spotřební daně na tichá vína. Aktuálně je nulová a ozývají se hlasy, že by se mělo změnit. A možná, i při započtení veškeré administrativy, a samozřejmě pokud by bylo aplikováno celoevropsky a nekompenzováno v zahraničí nějakými dotacemi, by o ní uvažovat dávalo smysl. Riskuji, že teď naštvu spoustu vinařů (a také dovozců tichých vín a mnoho dalších) i z řad těch, co mne zatím tolerují, ale upřímně… vlastně mi přijde trochu nefér, že na tichá vína žádná spotřebka není. Hodně vysoká je na destiláty, je i na pivo, na fortifikáty, na vína šumivá. Jen tichá mají výjimku a je dost sporné, zda se zdravotní přínos/ztráta z dvojky červeného versus malé sklenky dobré slivovice nějak liší. Úplně nejspravedlivější by mi samozřejmě přišel systém, pokud se tedy stále bavíme o argumentovaných cílech jako „snížení společenských nákladů na veřejné zdravotnictví“ či „řešení kriminality a dopravních nehod“ a podobně, a pokud zatím nebudeme řešit technické komplikace, aby byla spotřební daň stanovena dle obsahu alkoholu a naprosto nezávisle na typu nápoje a zjednodušena administrativa výběru. A pak se bavme o výši daně, počínaje nulou dál. Ovšem pokud by se jako základ vzala spotřebka na destiláty, protože tam ji vůle snížit bude naprosto nulová, a stejně aplikovala na pivo, tak by tu nejspíš došlo k celonárodnímu povstání :-)

Výtečné vulkanické slané bílé z Tenerife

Dnešní víno bude zase trochu exotika, zavítáme na Tenerife s Benje Blanco 2018 (D.O. Ycoden-Daute-Isora) od Envínate. Musím se přiznat, že jsem na sebe byl pyšný, když jsem si po zapsání poznámek konečně přečetl k vínu technikálie a „bylo to tam“ :-) Mám podobné styly rád a není to zas tak velký výkon, spíš krásně ukazuje problém s hodnocením. Občas se mi dostane do ruky něco, co mi přijde těžko zařaditelné, pro oblast třeba netypické. Ale někdo, kdo se zrovna tomu místu věnuje, by mi určitě detailně vysvětlil, že naopak vykazuje přesné znaky toho či onoho přístupu z určité specifické části apelace a že prostě jen nemám dostatek zkušeností. Každopádně o projektu Envínate už jsem se tu rozepisoval a později přidal hodnocení nových ročníků a jednoho dalšího vína, takže vás odkáží na starší článek a můžeme se vrhnout rovnou na tuto konkrétní láhev.

Dva australské ryzlinky

Dobrovolně přiznávám, že mé zkušenosti s australskými ryzlinky nejsou z největších. Když mám možnost je chutnat či pít, tak hned po příležitosti skáču, není jich ovšem příliš. V uplynulých několika dnech jsem ale chutnal a pil hned… dva! Dost mne zaujal John Hughes, který si coby obrovský nadšenec do odrůdy vysloužil už na škole přezdívku Rieslingfreak, kterou v roce 2009 přetavil do vlastní značky vín (s podtitulem Velebení Ryzlinku a s víny jen z této odrůdy). Tvoří stylově různorodé (suché, sladké, šumivé a dokonce fortifikované) ryzlinky z oblastí pro ně v Austrálii nejvhodnějších – Clare Valley, Eden Valley a Polish Hill River. Každý styl a místo původu má vlastní číslo. Jeho No. 3 ročníku 2018 je suchý Riesling z White Hutt v Clare Valley, z vlastní rodinné vinice na červeném jílu nad vápencem. Vinice obvykle sklízí mechanicky za chladnější noci, lisují metodou „spin and drain“ (v podstatě zhruba co deset minut otočí lisem a počkají až odteče samotok) a zakvášejí selektovanou kulturou. Víno je v pistoli se šroubovým uzávěrem. Docela výrazná aromatika, s citrusovou a lehce žlutě tropicky ovocnou linkou, zajímavou „chlebovinou“ a výrazně minerální, s kouřově-petrolejovou linkou. Suché, čisté, relativně štíhlé, s výraznou kyselinou a šťavnatostí, citrusy a žluté peckoviny, vyvážené, docela dlouhé. Zábavný, klasický, výtečný ryzlink! V sortimentu má Alifea, zadarmo to není a zájem o tahle vína u nás bohužel nevelký a další ročníky se spíš neobjeví.

Evropské červené upomínající na pěstitele fazolí

Jsem nevěrný svým oblíbeným vinařům s novými objevy ze Španělska a dalších míst, ale včera jsem si zase jednou dal červené od Franze Weningera (web), jehož (především) frankovky jsou vždy výtečné pití a vůbec nechápu, že je neotvírám častěji. Dnešní víno je ale z odrůd Zweigelt a Pinot Noir s trochou Cabernetu Franc. Jmenuje se Ponzichter (ročník oficiálně neuveden, ale MMXIX každý samozřejmě rozluští jako 2019) a je to „Europäischer Wein“. Weninger hospodaří jak v Rakousku tak v Maďarsku, ale vinice jsou od sebe jen pár kilometrů a leckteří vinaři to mají do svých poloh ze sklepa dál než oni přes hranice, a toto víno je spojením hroznů z Horitschonu (rakouský Mittelburgenland) a Balfu (maďarský Sopron), z vinic certifikovaně bio a biodynamicky vedených, na spraších a rule. Sběr ruční, fermentace spontánní, jedna část pomleté a druhá celé hrozny. Zrání rok a půl ve starých, čtyřicetiletých, dubových sudech. Lahvováno bez čiření a filtrace ale s decentním přídavkem síry, 10 mg/l.

Efektní supertoskánec Volpolo

Dostala se mi do rukou, ze sortimentu dovozce Albarelo, láhev Volpolo 2018 od Podere Sapaio (web), tedy klasická Bordeaux směs z Italské apelace, která v nich opravdu vyniká – Bolgheri. Vinařství sídlí u Castagneto Carducci, dnes mají 25 hektarů vinic v Bolgheri a dalších devět mimo apelaci, osázených odrůdami Cabernet Sauvignon, Cabernet Franc, Merlot a Petit Verdot. Podnik vznik v roce 1999, kdy třicetiletý severoitalský inženýr Massimo Piccin přesvědčil svého otce k investici do úplně jiného podnikání než byla jejich stavební firma. Jako každý rozumný moderní podnik má vinice vedené ekologicky, v jejich případě v certifikovaném bio. Ruční sběr a selekce hroznů, fermentace a delší macerace v nerezu a zrání ve francouzských dubových sudech. „Klasika“, v tomhle ohledu. O produkci se jim stará proslavený enolog a konzultant Carlo Ferrini (pracuje či pracoval pro Barone Ricasoli, Casanova di Neri, Brancaia, Tasca, San Leonardo, Fonterutoli a další, má vlastní vinařství Podere Giodo v Montalcinu a projekt Alberelli di Giodo na Etně).