Otevřel jsem nedávno další láhev Ultreia Saint Jacques 2018, viz starší článek, a nějak mne to nalákalo rovnou odkorkovat i další vína od stejného vinaře a z totožného ročníku, vyšší řady co jsem původně chtěl nechat ještě ležet, ale bylo to silnější než já :-) Obě pocházela z řady La Vizcaína, do které vinař Raúl Pérez umístil čtyři červená a jedno bílé pocházející ze specifických jednotlivých terroir u jeho domovského Valtuille de Abajo v Bierzu, ze starších až velmi starých vinic. V téhle řadě prakticky vždy kvasí v otevřených kádích a buď celé hrozny nebo ponechávají přes tři čtvrtiny třapin, macerace u červeného bývají delší, obvykle přes měsíc a někdy i dva. Dříve byla vína školena primárně v 225l barrique sudech ale dnes je čím dál větší prostor ponecháván objemu 500l, lahvují bez čiření a filtrace.
La Poulosa 2018 pochází ze zhruba dvouhektarové východně orientované jílovité vinice v nadmořské výšce okolo 550 metrů, vysázené ve čtyřicátých letech. Vína jsou odsud vždy trochu zralejší, výraznější. Odrůdově Mencía a k ní Bastardo (aka Trousseau) a Garnacha tintorera. Uloženo v burgundské lahvi, se silnou kovovou záklopkou a celokorkem. Pěkná trochu tmavší rubínová barva. První závan vůně byl „ty jo, burgundské!“, ale pak se víno zavřelo a potřebovalo dost vzduchu, aby se znovu pořádně projevilo. Postupně především červené ovoce a trochu tmavšího, sladší peckoviny do višní, florální linka a lehká divokost a trochu balzamiková linka. Suché, čisté, šťavnaté, peckovinově červené, fajn struktura a délka, jemnější třísloviny, kamenitost, balanc, délka. Dobře pitelné, charakterní, chutné víno.
El Rapolao 2018 pochází z vinice, kterou se jim konečně podařilo v roce 2018 zakoupit a mají ji plně pod kontrolou. Opět v nadmořské výšce okolo 550 metrů, s orientací na sever a západ. Na celkových 1.5 hektarech je část vysázena v roce 1920 (jílovitější) a část v 1980 (více organické hmoty). Tuhle polohu najdete i v Pérezově ikonické řadě Ultreia, kde je víno ještě o kus dál. Ale i tohle je skvělé. Odrůdově opět Mencía a k ní Bastardo a Garnacha tintorera, znovu burgundská láhev se silnou kovovou záklopkou a celokorkem. Tmavší rubínová barva. Aromatika tak nějak víc Mencía jak ji mám rád, tipoval bych i větší poměr / úplnou dominanci ve směsi. Peckovinové na pomezí červených a tmavých plodů, pěkná florální a výrazně kamenitá linka, dřevo skvěle zakomponované a tak nějak přirozeně tam je ale hrozny mají zřetelně navrch. Suché, trochu tvrdší, kamenité, krásně strukturované, s jistou nedbalou elegancí, šťavnaté, delší. Třísloviny o něco výraznější, celek svíravější, ale se skvělou pitelností a potenciálem. Je tam taková ta veselá čerstvá mladistvá ovocnost a zároveň tolik zatím. „Něco“ těžko uchopitelného, co z toho dělá víno, u kterého se blbě usmívám, píšu si do poznámek „mňam“ a hledám, jestli jsem schopen koupit další lahve stejného ročníku.
El Rapolao je myslím „objektivně“ o trochu lepší víno než Poulosa, ale určitě ne o tolik o kolik mne víc bavilo, to je spíš otázka specifického vkusu. Za obě vína jsem platil stejně, zhruba 20€ ve Španělsku, a upřímně za tenhle peníz stojí. Byť v případě La Poulosa bych možná přemýšlel, jestli dvě lahve Ultreia Saint Jacques nejsou (pro mne) lepší investice :-)
