Nejdříve k vinařství. Emilio Hidalgo je rodinný podnik už po pět generací sídlící v srdci Jerez de la Frontera. Rodina začala skupovat zajímavé solery už někdy v šedesátých letech devatenáctého století (a některé z nich jsou stále produkční, dělají z nich raritní výjimečné PX a také fascinující velmi dlouho vyzrávané Amontillado), a v té době získali věnem i nějaké vinice, ale samotné vinařství vzniklo „až“ v roce 1874. Akvizicemi postupně získali pěknou bodegu i další solery a vinice a vybudovali podnik se skvělým jménem. Dnes už bohužel nemají žádné vinice a nakupují mošty od zavedených partnerů. Stále ale produkují jedny z top vín oblasti, pod hlavním jménem nemají úplně moc různých lahvování, ale prakticky všechno má v rámci kategorie nadprůměrnou či spíš výjimečně vysokou kvalitu. Upřímně ale i jejich „supermarketová“ řada a vína pro běžný lokální trh jsou hodně povedená. Nějak moc ne nepodbízí, marketing se limitně blíží nule, ale vína mluví za sebe.
La Panesa potom ilustruje vrchní limit biologického zrání, lahvováno je po nejméně patnácti 15 a někdy až téměř 20 letech! Jak je to vůbec možné, když flór obvykle odumře mnohem dříve? Pochází ze solery o sedmi criaderas založené v roce 1961, ale sestavené ze staletých dobře zajetých sudů se vždy spolehlivě bujícím flórem, která je doplňována jen těmi nejlepšími a „nejživějšími“ sudy z jejich základní fino solery. Navíc je umístěna v nejvlhčí části bodegy a vyžaduje pečlivou kontrolu, ne vždy se v každém sudu zadaří, jednotlivé odběry a přesuny jsou docela malého množství vína. Víno při lahvování neprochází žádnými úpravami krom hrubé filtrace, v podstatě jde a vždy šlo o „en rama“ lahvování ač to na vinětě neuvádějí. Lahvují do těžší zkosené lahve s kovovou záklopkou a kvalitním klasickým celokorkem, doporučují konzumaci při vyšší teplotě (k 15˚C) a z větších sklenic, kde se může víno nadechnout. Ambaláž a další doporučení to víc posouvají k vychutnání si opravdu jako běžné víno a ne u příležitosti, při které byste sáhli po malé sklence sherry. A vínu opravdu svědčí vzduch.
Tmavší, matnější, medovo-zlatá barva. Expresivní aromatika, která fino nezapře a stále je v ní dominantní, s květinovou linkou, heřmánkem, slaností a starým dřevem s leštěnkou. Jsou tam různé drobné zajímavé odbočky a víno vyloženě volá po zkoumání a hraní si s ním. Samozřejmě se po těch letech nevyhnutelně posouvá k dnes již polozapomenutému stylu „Fino Amontillado“, vzduch svou roli sehrál. Je tam něco oříšků, sladkost až do sušeného ovoce, lehce evokuje některá jemná elegantní Palo Cortado. V chuti suché, čisté, koncentrované ale zároveň s lehkostí a snadnou pitelností, na úvod svíravější ale tento dojem s časem ustal. Slanost, olivový nálev, slané mandle a sušené ovoce. Charakterní, slušně dlouhé, hodně zajímavé víno. Jsem moc rád, že jsem ho ochutnal a budu s chutí dopíjet následující dny. Cena je někde v zóně 30+ € za sedmičku. Což je dost peněz, ale v kontextu kvality více než akceptovatelné. A když si vezmete, kolik dnes běžně stojí normální mladá vína z prestižních regionů… tak je to vlastně levné.
