Osvěžující Prosecco a Riesling sekt z Pfalze

Jednu dobu jsem opakovaně měl doma Rive di Rua di Feletto, cru Prosecco od producenta Bepin de Eto (web), krásně suchou zábavnou záležitost, a dost si ho užíval. Tohle populární vinařství, s produkcí okolo 1.5 milionu lahví ne zrovna malé, se od té doby na našem trhu dost zabydlelo a jejich vína najdete ve spoustě obchodů. Nejsou z nejlevnějších, ale v atypické lahvi se vzorem budí pozornost. Upřímně patřím spíš do kategorie těch konzumentů, u kterých neobvyklá ambaláž spíš vzbuzuje pocit, že tím kompenzují nedostatečně zajímavý obsah. Ale při jednom z nákupu u Kupmeto jsem dal šanci jejich klasickému Conegliano Valdobbiadene Prosecco Superiore Brut Millesimato 2020. Čistá Glera ze svahů u Feletto, pouze nerez a druhotná v tanku na nějakých 4.5-5 atmosfér tlaku a s krátkým ležením na kalech, cukr na 8 g/l. Světlejší žlutá barva, Fajn perlení. Svěží vůně, jablko a hruška, příjemná květová linka a dotyk pomeranče. Suché, čisté, vyvážené, moc pěkně udělané Prosecco. Sladší bílé ovoce, broskev, lehounká nahořklost v závěru. Inu proč ne. Jako problém vidím, že to občas obchody střílí za třeba i 350-400 Kč. A to je prostě moc. Daň ze efektní láhev :-)

Sedm šampaňských odrůd v jedné lahvi

V pondělí jsem tu psal o skvělém Aligoté a zmiňoval se, že v případě Burgundska jde o jakousi „poznámku pod čarou“ a většinou se mluví o tamním Chardonnay (a Pinotu v červené, samozřejmě). V Champagne je to zase Chardonnay, Pinot Noir a Meunier. Na ostatní odrůdy se často zapomíná, byť jejich důležitost každým ročníkem a stoupá. Především pokud sledujete skvělé pěstitele, nejenom vína od největších baráků, už jste určitě narazili na nějaký ten Pinot Blanc, třeba. Ale je toho mnohem víc. Krásnou ukázkou dřívější a pomaličku pomalu se navracející šampaňské odrůdové diverzity je třeba Champagne Laherte Frères (web, jsou vedeni jako negociant a ne pěstitel, důvodem je nakupují hrozny z vinic různých příbuzných, mezi které byl rodinný majetek v rámci obludných francouzských dědických zákonů rozparcelován), konkrétně jejich cuvée zvané Les 7 Extra Brut.

Nejen Pinot Noir od bádenského Dr. Hegera

Dnešní zastávka bude v německé oblasti Bádensko, v Ihringenu, nedaleko hranice s Francií. Do alsaského Colmaru to nemají o moc dál než do Freiburgu, jen musí překročit Rýn :-) Řeč bude konkrétně o Weingut Dr. Heger (web), 44 ha vinařství specializujícího se téměř exkluzivně na suchá vína a to především z „burgundských“ odrůd Spät/Grau/Weissburgunder a Chardonnay, které tvoří více než tři čtvrtiny jejich vinic. Ryzlinku mají sotva desetinu výsadeb a dost pyšní jsou na svůj Silvaner. Od roku 1986 jsou členy VDP. Joachim Heger má to štěstí pracovat na vulkanických svazích tratí jako Winklerberg (část Vorderer Winklerberg je prý vyloženě pec a vůbec nejteplejší poloha v Německu; Winklerberg byl bohužel výrazně rozšířen a jeho placaté části na spraši zdaleka nedosahují výjimečnosti původních tradičních poloh) u Ihringenu či špičkový amfiteátr Schlossberg u Achkarrenu. Vína z těchto poloh končí především pod „prémiovou“ značkou Dr. Heger, ale mají ještě druhou, Weinhaus Joachim Heger, pod kterou hrozny i nakupují od partnerských pěstitelů. Posledních zhruba 15 let jedou bez herbicidů a chemických pesticidů a přístup se blíží ekologickému, bio certifikováni ale nejsou. Vzhledem k odrůdovému složení asi nepřekvapí, že v jejich sklepě najdete dost dřeva, včetně malých sudů.

Slané Albariño a Riesling Unplugged

O vinařství Forjas del Salnés už jsem se tu zmiňoval několikrát, nejvíce v článku Atlantické červené z extrémně staré révy, a pokaždé byl s jejich víny velmi spokojen. Viz i zápisky Parádní Albariño v oceánu vyzrávané, A Escusa 2013 a Červené z Rías Baixas? Rozhodně ano! Z nějakého důvodu jsem tu ale nikdy neměl víno, které tvoří podstatnou část jejich produkce a od vinařství se s ním setkáte nejčastěji, Albariño Leirana, které jsem teď otevřel v ročníku 2019 (ale na trh už přichází 2021). Jde o čisté Albariño ze starších – 35 až 60 let – výsadeb v Salnés, několika různých parcel (blíže k moři, trošku na kopečku, o něco více ve vnitrozemí) na písku a zvětralé žule. Sběr ruční, fermentace spontánní a školeno v nerezu a v dubových foudres. Podíl dřeva býval do pětiny, aktuálně je to okolo 40 % a snaží se jej navýšit, víno mívá dost vysoké kyseliny (klidně 9+ g/l) a nevyhledávají u něj malolaktiku, hodně čerstvé může být velmi přísné. Těžší burgundská láhev, kovová záklopka, celokorek. Citronová barva. Již trochu nazrálejší aroma s dotykem medu, žluté ovoce až lehce do tropika, ananas, k tomu jistá pikantnost a mořská linka, jasmín a něco bylinek. Zaslouží si pozornost a hrát si ve sklence. Suché, čisté, středně plné, dost výrazné kyseliny a šťavnatost, minerální slaná linka, citrusovost, fajn délka s lehce pecičkovým dozníváním. Dost solidní kousek! Poctivé Albariño z těhle míst je něco, co vždy s chutí doporučuji ryzlinkovým nadšencům.

Krásné Aligoté z vinařství François Carillon

Aligoté, ta druhá odrůda, dlouhodobě vnímána spíše jako „poznámka pod čarou“ bílého Burgundska a dominantního Chardonnay, které tamním velkým vínům kraluje. Popisována jako jeho tenčí, kyselý kolega vhodný především coby základ pro tradiční koktejl Kir (v kombinaci s crème de cassis). Přitom do konce devatenáctého století byla role Aligoté mnohem důležitější, začátek přesazování vinic na americké podnože po epidemii fyloxery na konci 19. století však znamenal začátek jeho úpadku. V posledních několika letech ovšem zažívá malou renesanci. Důvodem zvýšeného zájmu jsou nejen nižší ceny (ovšem i ty už letí nahoru), ale také styl vín, umí nabídnout dost charakterní projev a ona „tenkost“ a „kyselost“ v posledních letech je spíše přívětivou lehkostí a svěžestí. Prostě má přirozeně dost kyselin a méně cukru a tím pádem i alkoholu, při současném oteplení hezky dozraje a zároveň nemá sklony ke zbytečné tučnosti. Naposledy se mi do sklenky dostalo Bourgogne Aligoté 2019 od Domaine François Carillon (web) z Puligny-Montrachet, které je praktickou ukázkou, jak moc fajn tahle odrůda při troše péče může být. Vzestup kvality Aligoté v posledních letech jde přičíst na vrub nejen klimatickým podmínkám, ale opravdu spíše snaze o seriózní výsledky a větší péči, které odrůdě vinaři věnují. Mimo jiné proto, že za vína s tímhle jménem už dostanou o dost víc peněz než dřív.

Chidaine a nádherné „legálně ne Vouvray“

Udělal jsem si nedávno v restauraci radost lahví François Chidaine (web) Baudoin 2019, klasickým Pineau de Loire aka Chenin Blanc z Vouvray. Víno se dříve jmenovalo Clos Baudoin Vouvray, neslo jméno prestižní apelace a termín Clos, protože pochází z jediné obezděné vinice, špičkové polohy považované za jedno z „Grand Cru“ oblasti, s hodně starými keři (ale i mladými výsadbami z počátku tisíciletí) na půdě tvořené jílem a křídou s podložím v podobě tuffeau, měkkým vápencem. Dnes jde o prosté Vin de France, na kterém se navíc výraz Clos používat nesmí, ač vzniká stále stejně a z totožné polohy a kvalita se nijak nezměnila. Důvodem jsou upravená apelační pravidla, která vyžadují, že Vouvray musí kvasit a zrát na území apelace. Chidaine má sklep sice hned za řekou a nedaleko, ale už v Montlouis. A tudíž na apelaci nemá nárok. Vinici získal v roce 2001 a převedl ji, stejně jako své další polohy, do biodynamického režimu. A víno odsud připravuje vždy v suché podobě, kdy podle něj nejlépe předvádí potenciál terroir.

La Torre del Nano a La cantina in paglia

Dnes se zastavíme u dvou vinařství z italského regionu Marche, v obou případech novinek v sortimentu Víno pro Vás. U La Torre del Nano (web) sídlícího v Offidě jsem měl s odstupem zhruba jednoho roku možnost projet si celou jejich produkci tří lahvovaných vín (celkem mají čtyři, úplný bílý základ jde do bag-in-boxu, ten jsem neměl). Bavila mne už loni, ale nějak jsem se nedostal k článku, tak znovu a lépe. Vinařství je klasický příběh rodinného podniku pěstitelů hroznů už drahně generací, všechny hrozny ale prodávali. Teprve (oficiálně) v roce 2015 začínají i vinařit a prodávat lahve pod vlastní značkou, na popud nejmladší generace v podobě Massima Seghetti. Celkem pracují na dvanácti hektarech, ale jen část jsou vinice a zbytek zabírají pole a olivové háje. Vinice vedou v certifikovaném bio režimu a pěstují místní klasiku – Montepulciano a Sangiovese pro červené a Passerinu s Pecorinem (o této odrůdě jsem se zde rozepisoval více) pro bílé. Ve sklepě „nekomplikovaný“ moderní nerezový provoz s pár francouzskými sudy na červené.

Nabušený Moulin-à-Vent a efektní červená Istrie

Dnes začneme v Beaujolais, u Domaine Paul Janin & fils (web), vinařství s více než stoletou historií v jehož čele od roku 2008 stojí čtvrtá generace pěstitelů a vinařů, Eric Janin, a generace pátá v podobě jeho dcery Perrine dokončuje studium enologie. Vinařství sídlí v Romanèche-Thorins a jádrem jejich produkce je apelace Moulin-à-Vent, ať již v podobě jednotlivých Cru nebo různých směsí. Připravují i Beaujolais-Villages v bílé i červené podobě a trochu jako doplněk apelace Brouilly a Chénas. Celkem pracují na zhruba deseti hektarech, z velké části velmi starých keřů. Eric Janin se věnoval problematice biodynamiky a ekologického zemědělství, ale své vinice mají jen v „čistším“ režimu něco nad rámec lutte raisonnée, certifikované bio to není.

Muchada-Léclapart a odlišný pohled na Jerez

Co se stane, když své síly spojí enfant terrible naturálních pěstitelských šampaňských David Léclapart a Alejandro „Ale“ Muchada, bývalý architekt a dnes vinohradník a vinař z Cádizu? Inu na trhu se objeví naturální nefortifikovaná terroirová vína pod značkou Muchada-Léclapart (web) a svět vína je zase o něco bohatší! Pracují, teda spíše Muchada, na zhruba třech hektarech u Sanlúcaru (La Platera a Miraflores Alta v Pago Miraflores, zde mají Palomino) a Chipiony (Camino del Puerto v Pago Abulagar, odtud je jejich Moscatel). Navíc Muchada vyhledával staré výsadby, takže mají i velmi staré keře, jede v biodynamice (aktuálně směřují k certifikaci) a s výrazně nižším výnosem než je v oblasti běžný. Lisují několik hodin celé hrozny, fermentace spontánní a to buď v malých sudech a nebo v nerezu, stejně i další zrání na kalech. Nádoby doplňují, nesnaží se o flór. Síří, ale málo. Lahvují bez úprav a vína mají sediment.

Lahve lehčí, plastové a Richard Geoffroy v Itálii

Champagne Telmont, součást skupiny Rémy Cointreau, učarovalo Hollywoodské superstar Leonardu DiCapriovi a ten… si nekoupil hodně lahví, ale rovnou podíl v samotném podniku. A stal se členem představenstva. Líbí se mu jejich snaha o převedení komplet všech svých vinic, i těch partnerských pěstitelů, do bio režimu. A také provoz vinařství na obnovitelné zdroje, vyřazení letecké dopravy z jejich distribučních kanálů a podobně. Inu proč ne, rozhodně jim Leonardo přinesl výraznou publicitu. A píše se o nich teď znovu v souvislosti se snahou o odlehčení šampaňské lahve, která tvoří nemalou část jejich uhlíkové stopy. Šampaňské lahve musí být bytelné, tlak v nich je nemalý, ostatně viz pár zajímavostí na tohle téma v dřívějším článku. Běžná šampaňská láhev váží 900g, ale mnoho producentů včetně Telmontu již dlouhodobě používá lehčí, 835g variantu. Telmont jde ovšem dál a experimentuje s dalším snížením o… 35g! Upřímně jsem čekal trochu větší skok, obzvláště vzhledem k tomu, že na trhu jsou bublinové lahve pod osm set gramů, které šest atmosfér spolehlivě vydrží. Každopádně osmisetgramová láhev od skláren Verallia, testovací šarže o velikosti třech tisíc kusů, je nyní naplněna šampaňským a bude pečlivě monitorována. Pokud vše půjde dobře, na trh se víno dostane v roce 2025.

Albariño a červená směs tradičních odrůd

Dnes se opět zastavíme ve Španělsku, zdrojem vín bude dovozce BIO Sueño a vinař Eulogio Pomares v rámci projektu Fento Wines. O co se jedná jsem už rozepisoval u jeho červeného Xabre 2015, ale byla tu řeč i o Fento Tinto 2019 a základnějším Albariñu Bico Da Ran 2021. Dnes se mrkneme na aktuální mladé ročníky dvou hlavních vín – Fento Tinto a Fento Albariño. Obě pocházejí z oblasti Rías Baixas a konkrétně její podoblasti Condado do Tea, pojmenované podle řeky Tea, která ji protíná a ústí do řeky Miño, podél níž se Condado do Tea rozkládá. Je to oblast trochu dramatičtější, s vinicemi nacházejícími se často v říčních údolích a s výrazným podílem zvětralé žuly a břidlice, s počasím v rámci Rías Baixas méně divokým a také teplejším a sušším než ostatní podoblasti. A také nejvíce ve vnitrozemí, na jedné straně hraničí s oblastí Ribeiro, oproti Val do Salnés či O Rosal je zde vliv Atlantiku znatelně menší, ač samozřejmě stále patrný.

Château Vannières a různé podoby Bandolu

Loni na podzim začal fungovat nový dovozce specializující se čistě na oblast Bandol, špičkovou část Provence především pokud jde o červená vína a zdroj jedněch z vůbec nejlepších v jižní Francii. A též seriózních růžovek s potenciálem zrání do sofistikovanějších projevů. Dovozce si vybral oblast dobře, dokonce i doména Bandol.cz byla ještě volná, to by se vám u Burgundsko.cz nestalo ;-) Z Bandolu aktuálně dováží sedmero různých producentů, včetně hvězdných jmen jako Domaine du Gros Noré, Domaine Terrebrune či legendární Domaine Tempier. Mně se podařilo dorazit na ochutnávku Château Vannières (web), statku s historií od roku 1547, jehož moderní příběh se ale začal psát v padesátých letech minulého století, kdy jej zakoupila rodina Boisseaux z Burgundska. Dnes hospodaří na 47 hektarech, vinice tvoří 33 hektarů a jde o výsadby ve věku 20 až 60 let vedené v bio režimu. Odrůdově je zásadní samozřejmě Mourvèdre, ale pěstují též Grenache a Cinsault, z bílých odrůd pak Clairette, Bourboulenc, Rolle (aka Vermentino) či Grenache blanc. Vinařství připravuje čtyři vína v apelaci Bandol – bílé, růžové a červené a speciální růžové školené v barrique sudech – a od každé barvy i základní víno pod IGP Mont Caume. A k tomu jedno růžové Côtes de Provence. Krom oné speciální „nadubované“ růžovky jsme ochutnali vše, velké červené navíc ve dvou ročnících.

Oranžáda od Omasty z hodnocení v Bílovicích

O víkendu jsem vyrazil do Velkých Bílovic a usedl v komisi hodnotící bílá (a výrazněji macerovaná bílá) pro „autentickou“ sekci tamní výstavy, viz třeba starší zápisek k tématu (kdy jsem naopak hodnotil červená). Jezdím tam rád, na jednom místě se vždy sejde kupa zajímavých vín a mít možnost si je projet naslepo se vždy hodí. I tentokrát to bylo veskrze podnětné. Oproti běžným kategoriím vedle, kde podstatnou část vzorků tvořil aktuální mladičký ročník, jsou zde vyžadovány kousky alespoň tříleté a nejmladší tedy 2019, leckterá vína byla ještě výrazně starší. Tak trochu jako důkaz, že tahle kategorie prostě zrát umí a vína se nerozpadnout do roka a do dne. Kvalita byla dost vysoko a vyloženě mimo kousky téměř žádné, což je hodně pozitivní zjištění. Rozhodně žádná přehlídka těkavek, oxidáz či myšin. Z toho, co jsem ochutnal, a přiznám se ani z přelíznutých favoritů od červené a bublinovo-bílé komise odvedle, pro mne ale zároveň máloco v kategorie vín „výjimečných“. Ovšem kupu jsem si fakt hodně užil a doma bych je rád pil! Navíc teda velmi zajímavá byla skutečnost, že se tam vyskytlo hned několik setů, jedna odrůda z naprosto totožné sklizně ale školená ve třech různých sudech nebo s jiným rozdílem ve zpracování. Že jde o set a „sourozence“ bylo vždy celkem jasně patrné a přemýšlet nad tím, čím se vlastně liší, zábavné.

Aubert de Villaine končí v DRC, vanilka, opice pijí, Bolgarè a Rueda

Aubert de Villaine, který spoluřídil (společně se zástupcem rodiny Leroy, aktuálně Perrine Fenal) Domaine de la Romanée-Conti nemalých 48 let a byl určitě nejvýraznější tváří tohoto vinařství, nedávno oznámil, že s účinkem od letošního ledna pozici opustil. Nahradil jej jeho synovec Bertrand de Villaine, který v podniku pracuje již od roku 2008. Aubert z DRC ale nemizí úplně, zůstává členem dozorčí rady a poradcem. A v „důchodu“ se také bude nadále věnovat svému vinařství v Bouzeronu, kde dělá (mimo jiné) jedno z určitě nejzajímavějších burgundských Aligoté. Fotka je trochu historický kousek, autorem je Gail Skoff a objevila se v zápiscích Kermita Lynche. Jehož knihu doporučuji kudy chodím :-)

Vernaccia a Pinot ze San Gimignana od Panizzi

Dostala se mi do rukou, díky dovozci panu Skleničkovi, tři vína od vinařství Panizzi (web) ze San Gimignana, od producenta jehož historie a největší úspěchy jsou spojeny především s odrůdou Vernaccia, ale který dnes připravuje i další zajímavá vína v rámci oblasti a také v Chianti Colli Senesi. Vinice postupně převedli do certifikovaného bio, od ročníku 2020 by tak mělo být komplet jejich téměř osmdesát hektarů a veškerá produkce. Odrůdově jedou v oblasti klasiku, ale zároveň tak trochu experimentují třeba se Sauvignonem blanc nebo Semillonem. A momentálně jsou jedni z mála (nebo možná dokonce jediní, kdo výsledky běžně prodává, už více než dekádu), kteří v San Gimignanu produkují Pinot Nero. Ale o tom na závěr, začneme Vernacciou :-)

Pravý původ frankovky s lahví od Preisingera

Mám rád dobrou frankovku, to už ostatně víte, a užívám si ji v mnoha různých stylech, které dokáže nabídnout. Očividně nejsem sám, celosvětové výsadby stoupají a v posledním sčítání bylo odrůdy přes 17 tisíc hektarů a teď už možná bude spíš k osmnácti. Dominuje Maďarsko s Rakouskem na druhém a Německém třetím místě, ale i my se Slovenskem jsem v první pětce. A najdete ji i v USA, Peru, Austrálii, Japonsku, Kanadě… :-) Taky mám rád (nejen severské) detektivky, poslouchám je jako audioknihy při běhu, a pátrání po původu Frankovky coby odrůdy je docela napínavý případ. Zúčastnil jsem se teď tematického odrůdového semináře, ve kterém vše shrnul José Vouillamoz, přední odborník na DNA profilování odrůd a spoluautor zásadní (byť dnes již ne stoprocentně aktuální) knihy Wine Grapes. A vlastně „vraha“, zde tedy konkrétně matku v křížení, jsme se vlastně stále nedozvěděli s úplnou jistotou! A ani původ jména není úplně stoprocentní, co naděláte, co je v životě vlastně jisté…

Pár skleniček z Ukrajiny

Když jsem se snažil nakoupit v ČR nějaká vína z Ukrajiny, v podstatě jediná rozumně dostupná byla od vinařství Shabo (web), obrovského (1200 hektarů) moderního producenta v oděské oblasti, který připravuje vše od základních nerezovek, přes vína dlouhodobě vyzrávaná v sudech a záležitosti v gruzínském stylu v kvevri, bubliny vyrobené v tanku i klasickou druhotnou fermentací v lahvi, po vína ve stylu sherry a také širokou škálu brandy z vlastní palírny i dalších zdrojů. Zakoupil jsem je a otevřel s dalšími lahvemi (více ve stylu co vyhledávám na domácí popíjení) na ochutnávce, už jsem se zmiňoval, a vybrané peníze poslal na podporu Ukrajiny. A dnes se mrkneme na samotná vína. Z jejich základní řady Shabo Classic jsem měl Rosé 2019 z odrůd Cabernet Sauvignon a Pinot Noir, přímočaré čistě udělané nerezové červeně jahodově ovocné suché víno. Technicky perfektní, nepůsobí nějak průmyslově, dobře pitelné a potěší mnohé. Z vyšší řady Reserve to bylo ПІНО ГРІДЖІО 2019 aka Pinot Grigio, používají tenhle italský název, asi je víc trendy :-) Suché, čisté, již lehce nazrálejším, diskrétněji ovocné a poměrně jednoduché bílé, příliš neoslovilo. Zajímavá zkušenost bylo jejich Reserve Dessert Sherry 2015 z odrůd Aligoté a Telti-Kuruk s aromatikou opravdu hodně evokující běžné suché fino sherry s lehce výraznější ovocností, ale v chuti hodně sladké a kulaté s teplem alkoholu. Vlastně vůbec ne špatné, byť není můj styl.

Revolution Pink Solera a Les Terres Roses

Měl jsem teď opakovaně chuť na růžovku. O jedné moc zábavné (chutná jak fakt skvělý rybízák s bublinama!) budu psát časem, je součástí průřezu sortimentem vinařství co teprve dopíjím. Ale další dvě můžu odhrnout. Ve sklence byla třeba Revolution Pink Solera z vinařství Johannes Zillinger (web) z Weinviertelu. O co se jedná jsem tu měl téměř přesně před dvěma lety. Jako u mnoha dalších solera/perpetuální rezerva/meziročníková směs vín není na lahvi bližší údaj o ročníkovém složení, což mne zas tak netrápí. Ale měla by být slušnost uvádět třeba alespoň rok lahvování (odstřelu etc.), aby měl člověk lepší přehled, zda pije víno čerstvé nebo zrající v lahvi už několik let. Platí to i pro šampaňská, sherry a tak. Stav se lepší, ovšem pomalu. Každopádně tohle je víno z aktuální nabídky WineGeeka (budu jich tu mít teď víc, mám to vždy v nárazech s různými dovozci, že se nadšeně vrhnu na nové akvizice a pak to několik dní vypadá, jako bych propagoval jen jeden zdroj vín). Poměrně výrazná barva, spíš světle červená než růžová. Výrazná, divočejší vůně, trochu hutnější navinule červeně ovocná, jahodový kompot co se rozhodl začít fermentovat, herbální linka, lehká živočišnost. Suché, šťavnaté, hodně kyselin a velmi osvěžující, drobné červené ovoce, lehce třísloviny a mírně svíravé, dost dlouhé, charakterní a zábavné. I projevem pro mne spíš lehčí červenisko a užívám si, ač mi přišlo o trochu víc funky než inkarnace před dvěma lety.

Riesling z Forstu a Albariño z Valle de Salnés

Jedním z vín, které mne opravdu hodně oslovilo na nedávné přehlídce z Německa, byl Forster Riesling 2020 (VDP.Ortswein) od vinařství Von Winning (web), tedy rýňák ze špičkových poloh v okolí Forstu. Z většiny kvasí a nějakou dobu zraje ve velkých (1200l) dubových sudech. Nadchnul mne dost na to, abych si pár lahví domů pořídil. A teď, s odstupem pár měsíců, poprvé znovu ochutnal. Láhev pistole, šroubový uzávěr a krásná viněta, obecně mi ty jejich vizuálně velmi sedí a navíc jsou příjemné na omak :-) Stále dost zábavná, efektnější přísnější aromatika, s citrusovou a vůbec lehce exotickou ovocností, s pikantním kouřovým minerálním štychem, lehce kořenitá a s náznakem mořské slanosti. V chuti středně plné ale relativně štíhlé, se šťavnatou výraznější kyselinou, na ročník určitě výtečnou, doprovozenou trochou zbytkového cukru (patrnějšího, než si pamatuji z degustace), lehká krémovost, žluté ovoce a limetka, slušně dlouhé. Bude ještě hezky zrát, ale v téhle podobně je to veskrze příjemné pití. Vozí WineGeek.